Článek
Když loni 7. října teroristé z Hamásu a dalších palestinských skupin zaútočili na jih Izraele, kde zavraždili na 1200 lidí a 250 dalších odvlekli do Pásma Gazy, vyjádřila řada státníků židovskému státu rezolutní podporu.
Jedním z nich byl i francouzský prezident Emmanuel Macron, který dokonce navrhoval vznik protihamásovské koalice.
S tím, jak v Gaze přibývalo obětí izraelské operace (podle gazanského ministerstva zdravotnictví kontrolovaného Hamásem jich je přes 40 tisíc) a humanitární situace se stávala neúnosnou, se stával vůči postupu vlády Benjamina Netanjahua čím dál kritičtějším, ale ne důsledně, napsal bruselský server Politico.
Svými výroky ohledně dění na Blízkém východě tak vyvolává otázky o směřování francouzské diplomacie. A také její schopnosti fungovat jako zprostředkovatel mírových řešení v regionu.
Bývalý francouzský diplomat upozornil, že na tom svůj podíl může mít fakt, že Macron má ve svém okolí lidi s proizraelskými i propalestinskými postoji. „Často se zdálo, že prezident říkal to, co mu bylo řečeno jako poslední,“ nastínil.
Bilance války
Počty obětí války Izraele proti Hamásu jsou nadsazené, zaznělo v minulosti z úst čelných představitelů Izraele i USA. Zaznívají ale i hlasy, které říkají, že mrtvých může být ve skutečnosti ještě více.
Šéf Elysejského paláce mezi oběma tábory kličkuje v podstatě od prvních zpráv o loňském masakru. Politico v té souvislosti připomíná, že právě ve Francii žijí největší komunity muslimů a židů v Evropě.
V posledních týdnech je nicméně Macronova kritika Izraele mnohem ostřejší. Důvod? Údery izraelské armády na území Libanonu v rámci boje proti tamnímu militantnímu hnutí Hizballáh.
Francie má k Libanonu coby bývalé kolonii poměrně blízko a sama se považuje za jakéhosi garanta libanonského státu.
„Francie se na Blízkém východě snažila vždy hrát aktivní roli,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy politolog Vít Hloušek z brněnské Masarykovy univerzity. „Libanon je specifický příklad, protože jsou tam dlouhodobé ekonomické a kulturní vazby. Kdyby konflikt neeskaloval do Libanonu, zůstal by Macron vstřícnější,“ míní.
Izraelský útok na Libanon
Izrael po týdnu bombardování cílů spojených s hnutím Hizballáh podnikl i pozemní útok na jižní Libanon. Před válkou podle Bejrútu utekl víc než milion lidí. Hizballáh patří mezi odvěké nepřátele Izraele, je spojencem Íránu a palestinské teroristické organizace Hamás.
Souvislost vidí i list Financial Times, podle něhož se Macron snaží diplomaticky prosadit vedle Spojených států.
„Macronova dlouhodobá strategie se opírá o představu, že Francie je významný globální aktér a její role je mluvit s jinými aktéry a vystupovat harmonicky. Francouzi se to na Blízkém východě snažili dělat vždy, nemají ale takovou sílu, jako Spojené státy, snaží se proto využívat momentů, jako je třeba eskalace války na území Libanonu,“ říká k tomu Hloušek.
Francouzský prezident minulý čtvrtek uspořádal mezinárodní konferenci kvůli humanitární pomoci Libanonu, kde musel domovy kvůli bojům opustit odhadem milion lidí. „V Libanonu musí nastat příměří. Více škod, obětí ani útoků neumožní konec terorismu ani všem nezaručí bezpečí,“ prohlásil na setkání, kde se nakonec vybrala zhruba miliarda dolarů.
Jak ale bylo zmíněno v úvodu, Macronovy výroky jsou často nesourodé a jeho názory si není jisté ani nejbližší okolí. „Stále nevím, co si prezident myslí,“ řekl k tomu Politicu bývalý diplomat.
Podle serveru Macron svým počínáním podkopává schopnosti francouzské diplomacie zastávat efektivní roli mediátora. „To, že se to snaží dělat, neznamená, že se mu to daří. A kličkování tomu nepomáhá,“ podotýká Hloušek.
Paříž vs. Jeruzalém
Výše popsané se zrcadlí zejména v Macronově vztahu s Netanjahuem. Na jednu stranu se snaží izraelského premiéra ujišťovat, že má podporu Paříže, zároveň ale přitvrzuje v rétorice a volá po klidu zbraní, což u Netanjahua už několikrát vzbudilo negativní reakci.
Nedlouho před ročním výročí teroru ze 7. října Macron vyzval k zastavení dodávek zbraní Izraeli. Do té doby se přitom Francie tohoto tématu na diplomatické půdě spíše stranila - zdržela se například hlasování OSN o embargu na Izrael z letošního dubna.
Změna postoje Netanjahua popudila, ačkoliv Francie není příliš významným dodavatelem zbraní Izraeli. „Prezident Macron a další západní představitelé volají po embargu na Izrael. Izrael vyhraje s jejich podporou i bez ní, ale jejich hanba bude pokračovat dlouhé poté, co tato válka skončí,“ hřímal ve videu adresovaném Elysejskému paláci.
Nutno podotknout, že Paříž není jediná, kdo na Netanjahua tlačí. K větším snahám o uzavření příměří se ho snaží přimět i Washington, a to obzvláště po nedávném zabití Jahjá Sinvára, vůdce Hamásu a muže považovaného za hlavního strůjce teroru ze 7. října. Izrael ale ani tak od bombardování neupustil.
Macron se po kritice od Netanjahua snažil vztahy urovnat a na svolané tiskové konference vyjádřil Izraeli „neochvějnou“ podporu. Pokus o smír ale dlouho nevydržel.
O pár dní později unikly komentáře z uzavřeného jednání francouzských politických špiček, kde se měl Macron na adresu Izraele vyjadřovat velmi kriticky.
Podle zdrojů prohlásil, že by Izrael „neměl ignorovat rozhodnutí OSN“, která apelují na stažení izraelských jednotek z Pásma Gazy, s dovětkem, že to byly právě Spojené národy, díky nimž mohl Izrael vzniknout, a Netanjahu by na to neměl zapomínat.
Ani tyto komentáře nenechaly Netanjahua chladným a ohradil se s tím, že Izrael byl založen přeživšími holokaustu, včetně těch „z (kolaborantského) vichistického režimu ve Francii“, čímž ostře zaútočil na citlivé místo francouzské historie z období druhé světové války.
Koloniální bolák
Polarizace kvůli izraelsko-palestinského konfliktu je za poslední rok viditelná mnohde, ve Francii nicméně sahá hlouběji do minulosti.
„Všichni si do izraelsko-palestinského konfliktu projektují svoje utrpení z minulosti,“ citoval deník Le Monde bývalou francouzskou senátorku a historičku specializující se na židovské dějiny Esther Benbassu, která odkazovala na koloniální minulost Francie zejména v oblasti Alžírska.
„Ve Francii přetrvává koloniální bolák. Uzel, který nerozvázali žádní Francouzi a ani Židé pocházející ze severní Afriky. Je to hra mnoha zrcadel, ve které je jednoduché se ztratit. A také ztratit ze zřetele to, co se děje na Blízkém východě a vyrovnávat si účty z minulosti,“ popsala Benbassa.
Izraelsko-palestinský konflikt a francouzská politika
Bezprostředně po masakru ze 7. října ve Francii výrazně narostl počet antisemitských útoků.
Konflikt Izraele a Hamásu se výrazně propsal i do politiky. Velikou kontroverzi vzbudila zpráva o účasti šéfky krajně pravicového Národního sdružení Marine Le Penové na solidárním pochodu proti antisemitismu.
To vše se propisuje i do francouzského politického diskurzu. „Ve Francie je silná tradice antisemitismu i antimuslimských nálad. Macron si může tímto kličkováním nadělat problémy i doma, protože kdykoliv se postaví na izraelskou stranu, naštve obyvatele islámského vyznání. A kdykoliv začne kritizovat Izrael, bude ho kritizovat židovská populace,“ popisuje pnutí uvnitř francouzské společnosti politolog Hloušek.
„Těžko říct, jaký na to má (Macron) názor. Pro něj to upřímně není příliš osobní politické téma, snaží se ale, aby mohl mluvit o tom, jak důležitou roli Francie hraje v globální politice, a zároveň si u toho nenaštval veškerou veřejnost,“ uzavírá.
