„Najednou se každý utrhl ze řetězu.“ Vteřiny před jugoslávskou katastrofou

Iluze měkkého socialismu. Tak popisuje atmosféru v bývalé Jugoslávii za vlády Josipa Broze Tita novinář chorvatsko-bosenského původu Igor Blaževič. „Mohli jsme cestovat, nebyly žádné zakázané knížky nebo desky. Západní hudba se u nás normálně prodávala. Jugoslávie byla geopoliticky kdesi mezi Západem a Ruskem, vyrůstali jsme v pocitu výjimečnosti.“

Ve stejné době prožil dětství v tehdejší Jugoslávii i lékař Edib Jaganjac. Sám prý na toto období vzpomíná velmi rád, zvláště na jednotu, která panovala v Sarajevu, odkud pochází. Nikdo z jeho generace v dětství nevěděl, jaké je národnosti - všichni byli Jugoslávci.

„V Jugoslávii jsme žili dobře. Naše rodina nebyla nijak protežovaná, ale nikdy za Tita nestrádala. Všichni jsme měli skoro stejně. Žili jsme za lidské hodnoty, učili nás, že máme pomáhat lidem. Mohli jsme cestovat, mohli jsme studovat, co jsme chtěli, a nemuseli jsme platit za doktora. Věděli jsme, že dostaneme práci i důchod,“ popisuje pamětník.

Cenou za tuto „idylku“ bylo, že se v zemi mlčelo o mnoha bolestivých tématech minulosti. Stranou pozornosti zůstávala zejména skutečnost, že příslušníci jednotlivých národů Jugoslávie stáli v určitých okamžicích druhé světové války na opačných stranách.

Tak tomu bylo i v rodině Blaževiče: „Jedna část mojí rodiny byla partyzánská, druhá ustašovská (hlásila se k ultranacionalistickému fašistickému hnutí Ustaša, pozn. red.). O té druhé části jsem nevěděl. Jedna moje oblíbená tetička seděla po válce devět let ve vězení. Jiní příbuzní byli za války zabiti. O tom se nemluvilo.“

Josip Broz Tito se na vysokých postech bývalé Jugoslávie pohyboval několik desítek let, v roce 1980 však opustil tento svět a spolu s ním také prezidentskou funkci. Jugoslávský režim se proto na začátku osmdesátých let musel vzpamatovat ze smrti svého zakladatele a stále respektovaného vůdce.

Po Titově smrti začaly v Jugoslávii postupně vybublávat na povrch averze mezi národy. „Možná jsme si jich nevšímali, možná jsme nebyli informovaní. Možná právě to vedlo k tomu výbuchu a potom i válce. Žili jsme v iluzi, že takové averze neexistují,“ přibližuje události v zemi IT expert Mirko Jelčić.

„Projevovalo se to nejdřív nenápadně, například tím, že narostl počet všelijakých národních svátků a oslav. Připadalo mi to, jako když jsou lidi utržení ze řetězu. Najednou záleželo na tom, kdo co jak slaví, kdo je Srb, kdo je Chorvat a kdo Muslim,“ vzpomíná další z pamětníků Dejan Pulejkovič. Za Titova režimu se přitom neslavily téměř žádné původně národní nebo církevní svátky.

Když vzpomíná na předcházející roky Jelčić, popisuje podmínky v mnohonárodnostním státě jako „něco mezi“ západní demokracií a východoevropským komunismem. Například cenzura totiž byla všudypřítomná a „hodně se hlídaly věci nacionalistické, protože Josip Tito cítil velké nebezpečí nacionalismu,“ stejně jako ostře protikomunistická vystoupení.

Podle Blaževiče to byl právě bývalý jugoslávský prezident, kdo vlastním charismatem držel národnostní konflikty pod pokličkou. Po jeho smrti se však konflikty začaly drát na povrch, začala ekonomická krize a životní úroveň v Jugoslávii poklesla. Stále však měla přetrvávat relativní svoboda projevu i pohybu a šlo o velmi kreativní dobu rozkvětu různých alternativních životních stylů.

Země i v této době ještě stihla zažít velkolepé momenty - zimní olympiáda v Sarajevu roku 1984 přinesla městu jeden z vrcholů jeho historie. Událost byla zároveň prvními zimními hrami konanými v zemi s komunistickým režimem.

„Národnost se začala zdůrazňovat, když se objevil Milošević. Podle mě tím zničil srbský národ,“ vysvětluje Pulejkovič a připomíná dalšího bývalého prezidenta země. Slobodan Miloševič byl hlavním představitelem Srbů během tamních konfliktů, rozsudek u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii si za své jednání ovšem nikdy nevyslechl - v roce 2006 zemřel v cele.

Koncem osmdesátých let tak v celé Jugoslávii postupně slábl vliv národních socialistických stran a do popředí se dostávaly právě strany nacionalistické a separatistické. Lidé se začali ptát, kdo je jaké národnosti a kdo je jaké víry. Společnost se začala dělit na Srby a Bosňáky a atmosféra začala houstnout.

Vše pak ještě podtrhlo drtivé vítězství nacionalistických stran ve volbách v roce 1990.