Doma, přesto v cizině. Sto tisíc Arménů rok po velkém exodu hledá naději

Marut seděl ve svém obývacím pokoji, když uslyšel první výstřely. Žil v Náhorním Karabachu od narození, a tak nešlo o neznámý zvuk. To, že se mu v příštích chvílích změní život, si nicméně uvědomoval pomalu. A i dnes, rok poté, co ázerbájdžánské síly převzaly nad separatistickou oblastí kontrolu, je pro něj stále těžké se s novou realitou smířit.

„Uběhl rok a já si pořád nezvykl na to, že můj domov už neexistuje. Vidím záběry, jak se ulice, kde jsem vyrostl a strávil většinu života, drasticky mění. A nemohu dělat nic. Arménská vláda dělá, jako by se nic nestalo. Je to rok od největší tragédie, kterou tato země zažila, a téměř se o tom nemluví,“ popisuje pro Seznam Zprávy Marut, který pracuje jako novinář.

Podobně jako mnozí další z více než 100 tisíc etnických Arménů, kteří museli z oblasti utéct jen s tím nejnezbytnějším, i on stále nemá své nové „doma“. A prostředků k tomu, aby ho vybudoval, je velmi málo.

Arménská vláda sice dala uprchlíkům z Náhorního Karabachu, kteří přišli během pár hodin o vše, počáteční příspěvek a podporu, na zaplacení základních věcí to ani zdaleka nestačí.

Většina uprchlíků se také potýká se sociálními nebo psychickými problémy, které se pojí například s traumaty z války i nutností rychle odejít ze svých domovů. Útoku ázerbájdžánských vojsk (Náhorní Karabach byl vždy mezinárodně uznávaný jako součást Ázerbájdžánu) navíc předcházela devítiměsíční blokáda regionu, která zanechala obyvatele oblasti podvyživené a často bez základního zdravotnického materiálu.

Zvyknout si na život v zemi, která je sice její, nicméně v ní nikdy nežila, je těžké i pro Narine. Ona sama ale říká, že má štěstí, neboť se jí podařilo najít práci v Jerevanu, kde nyní žije se svou matkou a dcerou.

„První dva měsíce to bylo opravdu těžké. Bydlely jsme u známých, kterým jsme opravdu vděčné, ale bylo nás sedm v jednom malém bytě. A s penězi, které jsme dostaly, jsme neměly moc na výběr. Mně se ale celkem brzy podařilo najít práci v restauraci, což nám moc pomohlo,“ vypráví šestadvacetiletá žena Seznam Zprávám.

Otázka zaměstnání pro mnoho uprchlíků úzce souvisí s bydlením. Mnoho nuceně vysídlených osob se obává, že v příhraničních vesnicích, kde je bydlení nejdostupnější, nebudou moci najít práci.

Vzhledem k tomu, že více než polovina obyvatel původně žila v karabašské metropoli Stepanakertu a pracovala v různých institucích separatistického regionu, čelí nyní značným problémům při zajišťování práce, protože nemají dostatečnou kvalifikaci.

Integrace uprchlíků z Náhorního Karabachu je náročná. Zemi s necelými třemi miliony obyvatel krize nafoukla o dalších více než sto tisíc lidí - pro představu jde o podobný počet lidí jako žije v druhém největším arménském městě Gyumri.

Každý dospělý člověk, který z oblasti odešel, dostal od arménských úřadů jednorázovou platbu ve výši 100 tisíc arménských dramů (asi 5600 korun), později pak každý měsíc 50 tisíc (asi 4200 korun), což odpovídá arménské minimální mzdě.

Průměrná mzda je přitom v Arménii mnohem vyšší a řada uprchlíků tak z těchto prostředků jen těžko pokryje nájemné nebo základní potřeby a žije v chudobě. Pomoc lidem z Karabachu přitom zatížila státní rozpočet a s koncem tohoto roku vláda příspěvky ukončí. Přestože Jerevan požádal také o mezinárodní pomoc, částky, které obdržel, zatím nestačí.

Téměř polovina uprchlíků se usadila v Jerevanu a dalších 30 procent v okolí, kde je podle místních úřadů mnohem více lidí než dostupného bydlení. Vzhledem k tomu, že vláda tápe se sháněním peněz na zlepšení situace, sociální napětí v zemi narůstá.

„Uplynul rok a já se v Arménii pořád necítím úplně přijatě. Vnímám, že ve společnosti panuje skepse vůči karabašským uprchlíkům ze strany Arménů. Přemýšlím nad tím, že bych chtěl odejít, ale nevím kam. Někteří známí odešli do Ruska, já bych tam ale nikdy nešel. Na výběr mezi dalšími státy, co se týče víz a dalších dokumentů, ale také úplně nemám,“ popsal Marut s tím, že nejraději by se vrátil do Karabachu. Uvědomuje si ale, že v současnosti jde spíše o sen.

Podobně se cítí i Narine. „Často přemýšlím nad tím, jak by můj život mohl být jiný. Stýská se mi po místech, kde jsem vyrostla, ale i po lidech, se kterými jsem se vídala. Přemýšlím také nad tím, jak moje sestra, které je sedm, bude na Karabach vzpomínat. A bolí mě, že ho nikdy neuvidí tak jako já,“ říká.

„Nechci si stěžovat. Ale i když je v Jerevanu velká komunita karabšských Arménů, nevnímám to tu jako svou zemi. Vzájemně se podporujeme, ale s každým dalším dnem je to těžší,“ svěřuje se Narine.

K návratu do jejich domovů, jak je znali, už zřejmě nikdy nedojde. Z Náhorního Karabachu, který předtím obývalo více než 100 tisíc lidí, se stalo město duchů. Někdejší separatistické úřady oznámily s novým rokem konec samozvané republiky. V oblasti zůstali podle zpráv z ázerbájdžánských médií zejména starší lidé, kteří byli pravděpodobně příliš slabí na to, aby se mohli připojit k exodu.

Plnou kontrolu převzaly ázerbájdžánské úřady, které mluví o rozsáhlé obnově regionu. Kolik let ale bude takový proces trvat a kdo se tam pak přestěhuje, zůstává nejasné.

Prozatím se Karabach stal pouze dějištěm vojenské přehlídky i politické kampaně ázerbajdžánského prezidenta Ilhama Alijeva.

Snaha získat zpět Náhorní Karabach představovala velký motor celé Alijevovy politické kariéry. Šlo o otázku, které byly podřízeny další priority a každý úspěch mu vynesl silnou domácí podporu.

Mezi Jerevanem a Baku ale zůstává řada dalších nevyřešených problémů. Stále vyjednávají o mírové dohodě, která by vymezila společnou hranici (nepřely se jen o Karabach) a vytvořila dopravní spojení. V Jerevanu také rostou obavy, že si ázerbájdžánské úřady myslí na další území.

„Diplomatický proces není u konce, protože Alijev nechce, aby skončil. Chce udržet tento sentiment naživu. Dokud bude Alijev u moci, vždy bude válka, protože chápe, že tato válečná rétorika je jediná věc, která mu přináší veřejnou podporu,“ popsal pro stanici Svobodná Evropa Altay Goyushev, šéf think tanku Baku Research Institute.