Naděje na konec krvavé války v Turecku. Kurdové jsou obezřetní

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od naší spolupracovnice v Turecku/

Po pádu režimu syrského diktátora Bašára Asada a uzavření dlouho očekávaného klidu zbraní v Pásmu Gazy se na Blízkém východě odehrála další událost historického významu. Na začátku března uzavřela Strana kurdských pracujících (PKK) - bojující i násilně za práva utlačované kurdské menšiny - příměří s tureckou vládou v čele s prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem.

„Už jsme to zažili několikrát, a proto nemůžu říct, že turecké vládě věřím. Jsem skeptický, protože máme špatné zkušenosti,“ říká mi třicetiletý Jusuf, zatímco spolu sedíme na lavičce v parku v historickém centru Diyarbakiru, neoficiální metropoli turecké části Kurdistánu, což je označení pro oblast Blízkého východu obývanou Kurdy.

Krvavé boje mezi PKK, kterou Ankara, USA i Evropská unie kvůli útokům na civilisty považují za teroristickou organizaci, a tureckými silami trvaly více než čtyři dekády a vyžádaly si na 40 tisíc životů – převážně kurdských civilistů. I proto lidé v Diyarbakiru pochybují o tom, jestli klid zbraní vůbec vydrží, a nejsou si ani jistí tím, jestli pominou represe ze strany tureckého státu.

Jusuf si uchovává naději, že klid zbraní vydrží. „Popud (k rozhovorům) pocházel od Devleta Bahceliho, vůdce tureckých nacionalistů, který v minulosti odmítal všechna jednání. Proto věřím, že by to tentokrát mohlo fungovat.“

Jeho jméno redakce změnila, protože mladý Kurd se obává o svou bezpečnost. I proto mě ale překvapuje, s jakou otevřeností se mnou Jusuf mluví. Všichni, které jsem do té doby oslovila, reagovali velmi vyhýbavě a krátkou konverzaci ukončili větou ve stylu: „Raději to nechci komentovat, mám strach, že by nás Erdogan zavřel.“

Jusuf je otevřeným podporovatelem PKK, což v Turecku znamená prakticky jistotu uvěznění. Z toho ale strach nemá. „Už jsem strávil 4 roky ve vězení. Teď mě pustili, ten případ se ale táhne a asi se budu muset do vězení vrátit na dalších 9 let,“ vysvětluje.

„Nebojím se o tom mluvit, protože neříkám nic jiného než pravdu,“ zdůvodňuje mi rázně svou otevřenost.

Jusuf se stejně jako řada dalších upíná k uvězněnému lídrovi PKK Abdullahovi Öcalanovi. Byl to totiž právě Öcalan, který své stoupence vyzval k příměří s tureckou vládou a otevřenému dialogu s Erdoganovou administrativou. Nejistotu spojenou s příměřím dle něj pomůže vyřešit právě vězněný vůdce.

„Po oficiálním setkání PKK bude vše jasnější. Vedení v čele s Öcalanem řekne, co se bude dít dál. Plně mu důvěřuji a jsem si jistý, že jej budou Kurdové následovat,“ odhaduje. Öcalana dle něj poslechne i opoziční kurdská Strana lidové rovnosti a demokracie (DEM), která má své zástupce v tureckém parlamentu.

Öcalan v průlomovém vyjádření s vidinou demokratického vývoje v zemi vyzval k ještě jedné zásadní věci, a to rozpuštění PKK. To se ale zatím nestalo. Tato možnost je ale ve hře i podle Jusufa, dle něhož bude záležet na dalších jednáních. Myslí si, že rozpuštěna by měla být pouze turecká odnož organizace, která působí i v okolních státech.

Jeho názory ale nesdílí všichni Kurdové v Diyarbakiru. „Všichni chceme mír, ale nemyslím si, že to vyjde. Možná budou nějaké věci na papíře, ale nevěřím, že to tak bude fungovat v praxi,“ svěřuje se mi skepticky Elif, zhruba čtyřicetiletá majitelka menšího obchůdku v místním turistickém bazaru.

„Nevěřím ani jedné straně, Öcalanovi a už vůbec ne Erdoganovi. Obě strany hodně ztratily a nevěřím, že najdou způsob, kterým všechny ty zmařené životy vykompenzovat,“ vysvětluje.

Pokud turecká vláda myslí vyjednávání vážně, měla by dle Elif začít propouštět politické vězně, zmiňuje konkrétně Selahattina Demirtaşe, bývalého parlamentního vůdce jedné z kurdských stran. „Tomu jedinému věřím,“ dodává.

„Kdo z vás to řekl?“ vstoupí do naší konverzace muž středního věku. „Kdo řekl, že obě strany něco ztratily? Vážně něco ztratili Turci?“

Nemluví s námi nijak agresivně a poznámka byla pronesena nadneseným tónem, jde ale znát, že ji myslí vážně. „Cenu jsme zaplatili my, ne oni,“ říká rázně. Nemluví jen o ztrátách na životech, ale hlavně o dlouhodobém útlaku, který Kurdové prožívají. Navzdory určitým změnám k lepšímu za Erdoganovy vlády pokračují snahy potlačovat kurdský jazyk a kulturu.

Elif mi během rozhovoru sdílí řadu svých zkušeností jakožto kurdské ženy v Turecku, včetně incidentu, kvůli kterému ji turecká policie uvrhla na tři dny do vazby.

„Přebírala jsem jeden balíček, ve kterém policie později našla vlastnoručně vyrobené bomby a našli na něm potom moje otisky,“ vypráví. „Potom mě zajali a drželi tři dny ve vazbě, to byl jediný důvod.“

„Lidé se na nás dívají jako na teroristy, i když to není pravda. V obchodě mám například hrníčky s fotkou Demirtaşe, a když to lidí vidí, označují mě za teroristku,“ sdílí se mnou další zkušenost.

Přestože příhody vypráví s úsměvem, v jejím hlase je cítit frustrace a rezignace na politickou situaci. „Chtěli bychom jen stejná práva, ale naději na to nemám,“ potvrzuje mé domněnky. Ústava například stále zakazuje vyučovat jako mateřštinu jiný jazyk než turečtinu, Kurdové přitom tvoří takřka pětinu obyvatel země.

Příměří mezi PKK a tureckou vládou rezonuje i mezi Turky. „Je to krok správným směrem, ale všichni víme, že klid zbraní nestačí – musí dojít ke změnám ústavy,“ říká mi u kávy Ozan, vysokoškolský profesor tureckého původu a jedním dechem připomíná rok 2013, kdy rovněž došlo k dohodě o příměří, klid zbraní ale skončil v roce 2015.

„Obě strany říkají, že to bude jiné, ale nemám dostatek informací, abych tomu věřil. Představoval bych si více transparentní jednání, my nevíme, co se děje. PKK říká, že je nutná demokratizace, turecká vláda zase mluví o nutnosti vymýcení terorismu. Takhle mi to nejde dohromady,“ popisuje mi svůj skeptický postoj.

Dle něj je ve vyjednávání pomyslný míč na straně PKK. „Jako člověk tureckého původu bych řekl, že teď jde hlavně o komunikaci mezi Öcalanem a PKK. Pokud chtějí organizaci rozpustit, mohou to udělat, je to jejich volba. Záleží ale nejvíce na tom, jak jejich kroky podpoří demokratizaci Turecka,“ navazuje a dodává, že by se dle něj měla do jednání více zapojit kurdská opoziční partaj DEM.

Podle Pelin Musil, expertky na Turecko z pražského Ústavu mezinárodních vztahů je sice příměří poměrně křehké, situace je ale jiná než v roce 2013. „Mohlo by to být více stabilní. Před rokem 2013 měla Erdoganova strana podporu i některých Kurdů, tu podporu ale ztratila. Erdogan je pragmatický a bude dělat vše pro to, aby se udržel u moci,“ komentuje pro Seznam Zprávy.

A demokratizace? „V těchto podmínkách se to zdá být nepředstavitelné, ale my nevíme, jakou dohodu mezi sebou obě strany uzavřou. Erdoganova vláda se Kurdy snaží rozdělit, aby získala zpět část jejich podpory, takže je možné, že jim dá nějaká práva propojená s jejich identitou a jazykem,“ popisuje expertka s tím, že budoucnost jednání je nejistá.

Pokud k legislativním úpravám nakonec dojde, bude to ještě nějakou dobu trvat. Proměnilo ale příměří nějakým způsobem dynamiku turecko-kurdských vztahů? „Žádnou změnu nevidím. Nedávno se konal pochod ke dni žen, který hlídaly desítky policistů, což se v jiných částech Turecka nedělo. Slogan ‚Ženy, práva, svoboda‘ je děsí,“ připomíná nedávnou událost Sinan, další stoupenec PKK.

Pochod jsem také sledovala, takže vím, že Sinan mluví pravdu. Podle místních v sobě totiž každá veřejná akce v  Diyarbakiru nese stopu kurdského odporu, a shromáždění jsou proto pod pečlivým policejním dohledem.

Podobně vypadala i manifestace za práva Kurdů v souladu s Öcalanovou výzvou - semknutý dav naslouchající proslovům řečníků obklíčený desítkami policistů se zbraněmi, neprůstřelnými vestami a ochrannými štíty připravenými kdykoliv zakročit.

Spolu se Sinanem a dalšími příznivci militantní skupiny se potkávám ve skromně zařízeném příbytku za městem. Byla to podmínka našeho setkání.

Přišlo jich asi sedm – šest mužů a jedna žena -, více hovorní jsou ale jen dva z nich, jiní spíše poslouchají a skoro neopětují oční kontakt. Ptám se jich, jestli mi nevěří. „Kdybychom vám nevěřili, neseděli bychom s vámi u jednoho stolu,“ reaguje jeden z nich.

Až nyní mi naplno dochází, jak moc naší otevřenou konverzací vlastně riskují. Je tu navíc ještě jedna zásadní věc - nejsou to jen podporovatelé PKK, ale příbuzní zemřelých členů organizace. Vše, co mi říkají, najednou působí mnohem naléhavěji.

„Pro nás je PKK styl života. Je to veřejné hnutí, je to myšlenka kurdského odporu, kterou všichni sdílíme. Pokud někdo říká, že je PKK teroristická organizace, tak říká, že všichni Kurdové jsou teroristé,“ rozmluví se opět Sinan.

„Je to šance pro celý Blízký východ. Postoj Kurdů je jasný, mírový proces stoprocentně podporujeme, teď ale čekáme na to, co udělá turecká vláda. Pokud udělají krok správným směrem, začneme věřit ve zlepšení situace,“ říká přesvědčeně.

Na přetřes přijde i možné rozpuštění PKK. „Pro nás je to ochrana, síla a kdybychom ji rozpustili, potřebujeme mezinárodní záruky a změny ústavy. Vždyť jsme s nimi ve válce. Pokud to myslí vážně, musí zastavit boje, například neustále útočí na Rojavu (území na východě Sýrie obývané Kurdy – pozn. red.). Myslím, že je situace jiná než v roce 2013 a pokud rozpuštění přispěje demokratizaci Turecka, tak by k tomu rozhodně dojít mělo,“ dodává další z přítomných.

Zaznívá i názor, že pokud turecké vláda vyjednávání opravdu myslí vážně, měla by v budoucnu umožnit integraci Kurdů do tureckých institucí, jako se to stalo v sousední Sýrii.

Otázka integrace je důležitá i dle odbornice Pelin Musil. „Integrace by byla zlomová, ale zatím nevíme, co se s bojovníky PKK bude dít. Nedílnou součástí mírového procesu by měla být právě otázka integrace do společnosti, kterou tu nikdo neřeší,“ uzavírá.