Článek
Po jednáních americké a ukrajinské delegace v Džiddě má Moskva co řešit. Do ukončení války totiž v tuto chvíli nejspíše nemá velkou chuť.
Zrekapitulujme, že válka v očích Kremlu zatím nebyla neúspěšná a nešlo o „strategickou katastrofu“, jak často zaznívalo na Západě. Ano, Rusko začalo válku zjevným (a těsným) neúspěchem u Kyjeva, ale zároveň také zcela zjevným úspěchem na jihu země.
I když Moskva pak o část zisků na jihu přišla s vyklizením Chersonu v roce 2023, do dnešního dne si velmi pevně zajistila pevninské spojení s Krymem. Což byl nepochybně jeden z hlavních cílů celé operace a podařilo se ho úspěšně dosáhnout. I když třeba ještě ambicióznější cíl zhroucení Ukrajiny se nezdařil, první fáze útoku na Ukrajinu v únoru 2022 nebyla pro Moskvu rozhodně naprostým neúspěchem. Šlo o vítězství, byť ne podle těch nejoptimističtějších představ Kremlu.
Pokud Moskva nemá k dispozici nějaké vlastní velmi nepříznivé informace, které nejsou veřejně dostupné, velmi pravděpodobně se také domnívá, že může svých cílů dosáhnout vojenskou silou. Byť v podstatě všech územních zisků dosáhlo Rusko během prvních dní války, v posledním více než roce stále pomalu postupuje.
Kreml se také tento týden zbavil „problému“ v Kurské oblasti a rozvázaly se mu ruce, aby znovu posílil frontu na východě země. To už se ostatně děje a počet ruských útoků v Doněcké oblasti i jinde, například u Kupjansku, v posledních 24 hodinách znovu roste. S velkou pravděpodobností se tak ruský postup po stagnaci posledních týdnů znovu zrychlí. Tak tomu bylo v minulosti a bude nejspíše i nyní, protože poměr sil na bojišti se zásadně nezměnil. Kdyby ovšem ukrajinské síly měly několik týdnů na odpočinek a přípravu obrany, mohlo by to být jinak.
Navíc, byť válka má pro Rusko určitě nemalou ekonomickou cenu, není důvod si myslet, že by v ní nedokázalo ještě minimálně po nějakou dobu pokračovat. A možná i déle než Ukrajina – alespoň tedy v případě, že nedojde ke zlepšení poměrů na ukrajinské straně nebo k navýšení západní pomoci.
Ne se mu neříká!
Na druhou stranu odmítnout nabídku by znamenalo odmítnout Donalda Trumpa, navíc v jeho oblíbené roli mírotvorce. Současný americký prezident není agentem Kremlu, to nedává velký smysl, ale je ješita, kterému záleží především na jeho vlastním obraze a úspěchu. A těžko snáší, když mu někdo odporuje. Pokud to tedy nedělá se šarmem Emmanuela Macrona a s jednou rukou na Trumpově koleně.
Moskva proto příměří těžko odmítne rovnou. Do doby přípravy článku Moskva nejspíše mlčela, až nakonec řekla, že „čeká na detaily“ od USA. Kreml bude nejspíše nadále neurčitě lavírovat. V uplynulých dnech a týdnech mluvili různí jeho představitelé, včetně ruského prezidenta, o tom, že příměří není důležité (či je dokonce nepřijatelné), ale klíčové je dosáhnout trvalého míru. Jak bylo řečeno, příměří se teď Moskvě nezamlouvá a nehodí (na rozdíl od jiných případů v minulosti).
Kreml se nejspíše bude jako obvykle snažit o několik věcí najednou: nadále diskreditovat Zelenského, lichotit Trumpovi, dále rozšiřovat příkop mezi USA a Evropou a všemožně získávat čas bez toho, aby to působilo příliš okatě. S celkem oprávněnou představou, že věci se mohou změnit.
Což nepochybně mohou – už proto, že ve hře je nepředvídatelný Donald Trump. Pokud je skutečně pravdou, jak tvrdí zdroje z Bílého domu, že roztržka mezi ním a Zelenským nebyla plánována, tak je jasné, že jeho postoje se mohou měnit opravdu z minuty na minutu.
Byť se Zelenskyj nepochybně příhodou poučil a dostalo se mu nejspíše řady rad od těch, kdo s Trumpem umějí jednat lépe, chyba se stát může. Nebo může pohled amerického prezidenta změnit zmiňovaný další rozhovor s Putinem. A je možné, že pak z nabídky nezůstane kámen na kameni.
Ale nemusí zůstat jen u lichotek a přemlouvání. Rusko může udělat Spojeným státům i jednu racionálnější nabídku, po které alespoň část Washingtonu touží.
Nový spojenec
Současná americká administrativa v čele s Trumpem vidí možnost strategického sblížení s Moskvou jako způsob, jak omezit rostoucí moc Číny. Neobvyklý obrat americké zahraniční politiky má svou logiku, kterou Trumpova administrativa otevřeně deklaruje: získat Rusko na svoji stranu a vytvořit společnou frontu proti Pekingu.
Logika této strategie čerpá inspiraci z Nixonovy éry, kdy se Spojené státy spojily s Čínou proti Sovětskému svazu. Nyní však nastává opačný scénář, kdy USA chtějí využít Rusko k oslabení Pekingu, který považuje za hlavní geopolitickou hrozbu.
Americký zájem o „přátelství“ může být významným trumfem v dalším vyjednávání o Ukrajině. Ačkoli Moskva ví, že její vztahy s Čínou jsou strategicky významné a obě země k sobě mají velmi blízko z celé řady důvodů, nejspíše by jí nevadilo, kdyby Washington třeba jen dočasně uvěřil, že je možné ji „přetáhnout“ na svou stranu. Jen by bylo dobré to udělat tak, aby tomu neuvěřil Peking, pochopitelně.
Což možná půjde, protože případné americko-ruské spojenectví není úplně přirozené. Rusko a Čína mají společný zájem oslabit americkou dominanci, a to nejen ekonomicky, ale i politicky. Peking je navíc v jihovýchodní Asii pevně zakořeněný jako hlavní ekonomický partner a jeho vliv v regionu je značný. Proto je nejisté, zda by Rusko chtělo skutečně a otevřeně vystoupit proti Číně.
Situace tak pro Ukrajinu zůstává nejistá. Návrh příměří, který vypadá jako pozitivní krok a diplomatický úspěch Kyjeva, se rychle může změnit a tlak na ukrajinskou stranu zase rychle narůst.
Není to doba pro slabé nervy.
