Na život a na smrt. Končí rok, v němž rezonovaly otázky lidského bytí

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Smrt. Z jindy citlivého tématu se v době koronavirové pandemie stala pevná součást agendy médií napříč planetou – často zhuštěná do rychle se proměňujících statistik a čísel.

Zatímco na běžného čtenáře dopadala především tíseň ze zprostředkovaných zpráv a drastických fotografií z jednotek intenzivní péče, zdravotnický personál jí čelil napřímo. Byli to lékaři, kdo museli v uplynulých dvou letech ve chvílích, kdy se zdravotní systém v dané zemi přetížil, rozhodovat o tom, komu se dostane lepší pomoci. Koho připojí na ventilátor, ECMO, na koho intenzivní lůžko nezbude.

Do běžného slovníku se dostalo slovo triáž; třídění pacientů v době pandemie podle toho, kdo má větší šanci přežít. Zpráv, jež popisují chmurné úvahy zdravotníků postavených před nutnost rozhodovat o životě a smrti, se objevilo nespočet (například zde). A jak se Evropou valí pátá vlna, neustávají.

Na konci listopadu to bylo například německé Sasko, které stálo podle předsedy tamní lékařské komory Erika Bodendiecka před triáží. Bodendieck na konci minulého měsíce upozornil, že dojde-li na lámání chleba, větší šanci na získání lůžka na JIP budou mít očkovaní.

Slovensko, jež je od konce listopadu v částečném lockdownu, triáž spustilo na začátku prosince. Lékaři o pacientech rozhodují na základě vládou posvěceného bodového systému.

Systém, který dali dohromady lékaři, bioetici a právníci, hodnotí jak zdravotní stav pacienta, tak i jeho celkovou odolnost. Zdravý člověk s pravidelným pohybem získává jeden bod, lidé s onemocněním v terminálním stádiu 9 bodů. Při bodování nezáleží na tom, zda jsou pacienti očkovaní či nikoliv. Ti, kteří získají bodů nejméně, mají větší šanci získat lůžko na jednotce intenzivní péče.

Server Al Džazíra informoval na jaře o situaci v Indii. „Koho zachránit a koho ne – o tom by měl rozhodnout Bůh. My k tomu nejsme uzpůsobení, jsme jen lidé. V tomto momentě nám ale nic jiného nezbývá,“ řekl na začátku května médiu indický lékař Rohan Aggarwal, lékař z jedné z nejlepších nemocnic v zemi – Nemocnice Svaté rodiny v Novém Dillí.

Indie tehdy hlásila rekordní denní nárůst o nejméně třech stech tisících nakažených. „Pacienti spěchají od nemocnice k nemocnici a umírají na ulici i doma, nákladní vozy mezitím rozvážejí pod ochranou ozbrojené eskorty kyslík do zařízení s nebezpečně nízkými zásobami. Krematoria pracují nepřetržitě, vyvrhují oblaka kouře, zatímco těla dalších obětí přibývají každých pár minut,“ popsala scénu v Indii Al Džazíra.

Rozhodovat o tom, kdo z pacientů přežije, museli v říjnu i lékaři na Aljašce. „Je to nechutné, nikdy bych si nemyslel, že něco takového uvidím,“ řekl lékař Steven Floerchinger listu The New York Times. Jeho tým zdravotníků totiž rozhodl o tom, který z pacientů dostane přednost, zatímco ten druhý musel na pomoc počkat. A zemřel.

Většina z nižších desítek zdravotnických zařízení na Aljašce sídlí na jihu státu. V nemocnicích v Anchorage, aljašském hlavním městě, byla všechna lůžka na jednotkách intenzivní péče plná. A nejbližší pomoc na pacienty – možná – čekala v Seattlu vzdáleném zhruba 2400 kilometrů.

Aljaška na podzim platila za jeden z nejzasaženějších amerických států covidem-19 – nákaza se přitom oblasti díky její poloze dlouho přirozeně vyhýbala. S příchodem varianty delta se ale situace obrátila a nemocnice začaly být přeplněné. „Když se vám plní nemocnice, nemůžete pacienty jen tak posadit do záchranky a poslat je do jiného města,“ uvedla v říjnu senátorka Lisa Murkowskiová ve svém projevu v Kongresu.

Velkou pozornost médií i v letošním roce poutalo téma zákazu interrupcí. Zejména v Polsku, kde ke konci roku poslanci hlasovali o kontroverzním občanském návrhu zákona. Podepsalo se pod něj 130 tisíc Poláků – navrhoval kriminalizaci umělého přerušení těhotenství.

Potraty chtěli jeho autoři postavit na úroveň vraždy. Do zákona chtěli mimo jiné vepsat, aby se interrupce trestaly odnětím svobody na pět až 25 let, případně doživotím. Plod se měl právně definovat jako „nenarozené dítě“. Polský Sejm ovšem návrh zákona zamítl. A to i někteří členové vládnoucí konzervativní koalice, jíž dominuje strana Právo a spravedlnosti.

Na podzim situace v Polsku kolem zákazu potratů eskalovala. Symbolem dopadů už tak velmi přísných potratových zákonů se stala třicetiletá Izabela, která zemřela na septický šok na konci září poté, co jí i přes vážné komplikace nebylo umožněno těhotenství v pátém měsíci uměle ukončit. Praskla jí plodová voda, lékaři v nemocnici v Pštině ji ovšem nechali čekat, až poškozený plod sám odumře.

„Nemohou mi je dát (prostředky k vyvolání porodu, pozn. red.). Musí počkat, až to samo začne. A pokud ne, tak čekáme až do doby, kdy přestane bít srdce,“ napsala v textovce své matce. Té si Iza, jak se ženě přezdívalo, stěžovala i na vysokou horečku, bolesti těla a přehlížení ze strany lékařů. Rodina tvrdí, že Izabela lékaře o svém horšícím se stavu informovala, což potvrdila i žena, jež s ní byla v nemocničním pokoji.

Polský ústavní soud loni upravil striktní pravidla týkající se umělého přerušení těhotenství. Interrupce jsou možné jen v případě ohrožení života matky, znásilnění a incestu.

Umělé přerušení těhotenství není možné ani v případě, že plod nemá šanci po porodu přežít.

Za porušení zákona hrozí až tříletý trest. V pštinském případu měla podle rodiny hrát roli obava lékařů z možného postihu jednání, které by mohlo být v „šedé zóně“ nebo na hraně zákona.

Úmrtí Izy vedlo k masovým protestům.

O potratech se vede bouřlivá diskuze také ve Spojených státech, kde nedávno americký Nejvyšší soud ponechal v platnosti nový texaský potratový zákon. Ten zakazuje veškeré interrupce po zhruba šestém týdnu těhotenství. Jak připomněla agentura AP, jde o dobu, ve které velká většina žen ještě ani netuší, že čeká dítě.

Soud však rozhodl také o tom, že potratové kliniky mohou o zablokování zákona požádat federální soudy. Odstranil tak jednu z hlavních právních kliček, jíž se předkladatelé zákona snažili normu ochránit před případným zrušením kvůli nesouladu s americkou ústavou.

Asi 40 % všech potratů v USA se momentálně provádí za pomoci léků spíše než chirurgických zákroků. Dosud bylo nutné si zásilku vyzvednout osobně, americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv ovšem na konci roku odstranil zásadní překážku týkající se potratových pilulek. Tablety na ukončení těhotenství bude nyní trvale možné obdržet poštou.

Jedná se o léky s účinnou látkou mifepriston, jež Spojené státy schválily k použití v roce 2000. Za účelem ukončení těhotenství je lze použít během prvních 10 týdnů od početí. Někdy je pak lékaři předepisují také k léčbě žen, které procházejí samovolným potratem.

Omezení americká vláda dočasně zrušila začátkem tohoto roku kvůli přetrvávající pandemii covidu-19, jež celý proces mnohým zkomplikovala. Svůj stav tak mohly ženy konzultovat telefonicky, a léky následně byly na jejich adresu doručeny poštou. Nové rozhodnutí Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) však změnu učinilo trvalou.

Zatímco v případě otázky umělého přerušení těhotenství se jedná o zákazech a změnách ve stávajících pravidlech, v roce 2021 se rozhořela debata i o nastavení některých nových.

Konkrétně o ustavení asistované sebevraždy či eutanazie, za níž umírající lidé cestují i velké dálky.

Seznam států, jež takový odchod ze světa umožňují, se letos rozšířil o Nový Zéland, kde se o zavedení eutanazie rozhodovalo loni v referendu. Nárok na asistovanou smrt budou mít pouze lidé, kteří trpí nevyléčitelnou nemocí a pravděpodobně jim nezbývá více než šest měsíců života. Fyzické schopnosti daného člověka se pak musí výrazně a trvale zhoršovat.

Nyní taková možnost tedy existuje v osmi zemích napříč světem: v Belgii, Lucembursku, Nizozemsku a Španělsku, Kanadě, Kolumbii a některých státech Austrálie. Asistovaná sebevražda je za určitých okolností legální i v několika dalších státech, například ve Švýcarsku. To platí i v několika státech USA.

„Po výsledku referenda se mi každodenní život žije mnohem lépe, protože vím, že je o vše postaráno. I když je to smutné období, s touto možností volby je to mnohem jednodušší. Změní to život, pokud jde o to, jak prožijete posledních pár let,“ řekl novozélandskému webu Stuff Stuart Armstrong, který trpí rakovinou prostaty v terminálním stadiu. Sám zatím nemá na asistovanou sebevraždu či eutanazii podle stávajících pravidel nárok.

Kampaň za zavedení možnosti asistovaného umírání se již dlouhá léta vede třeba ve Velké Británii.

Seznam Zprávy se spojily Ann Whaleyovou, vdovou po muži, jenž trpěl nevyléčitelnou chorobou – amyotrofickou laterální sklerózou, při níž mozek postupně ztrácí schopnost ovládat většinu svalů a pacient zůstává paralyzován, při zachování psychických a mentálních schopností. V závěru nemoci je nutné užít plicní ventilace.

Geoffovi Whaleyovi se podařilo – po dlouhých průtazích – ukončit svůj život ve švýcarské klinice Dignitas.

Annin manžel Geoff začal řešit, jak se na kliniku Dignitas s přísnými vstupními podmínkami dostat, jen chvíli poté, co se svou diagnózu dozvěděl. Ve Velké Británii je stále protizákonné s umíráním komukoliv pomáhat, šlo tedy o obtížný proces.

„Musel absolvovat pohovory s psychiatry a psychology. Bylo ale složité takové lidi najít, protože to je ilegální. Kdokoliv, kdo Geoffovi se smrtí ‚pomáhal‘, třeba já nebo lékař, jenž napsal důležitou lékařskou zprávu o jeho duševní způsobilosti pro Dignitas, se mohl ocitnout ve velkých problémech. Hrozilo za to 14 let za mřížemi,“ vysvětlila Ann.

Rodinu kdosi dva týdny před odletem do Švýcarska nahlásil policii, na oddělení domácího násilí. Policisté si Ann odvezli na stanici a spustili vyšetřování kvůli podezření z napomáhání k sebevraždě. Žena totiž svému muži, který už nebyl schopen ovládat svůj iPad, objednala letenky a hotel. Trvalo několik dní, než úřady její případ uzavřely a Ann se mohla znovu naplno věnovat umírajícímu muži.

Po zkušenosti ze švýcarské kliniky a s pokojným odchodem svého muže se Ann Whaleyová zapojila do britské iniciativy Dignity in Dying (Důstojnost při umírání). „Spolu s nimi bojuji za to, aby se britské zákony změnily. Abychom tu – ve vlastních domovech a za jasně daných, přísných podmínek – mohli mít asistovanou smrt. Za svého života za to spolu s touto iniciativou ostatně bojoval i Geoff. Ze svého vozíku, týden před odletem, promluvil i k britským zákonodárcům. Myslelo mu to stále úplně skvěle a vysvětlil, proč míří do Dignitas, že na něco takového jednoduše jejich voliči obvykle nemají peníze. A proč je tedy potřeba zákon změnit,“ popsala Britka v rozhovoru.

Jak ukázal průzkum agentury YouGov ze začátku srpna, změnu zákona by uvítala i veřejnost. Vyšlo najevo, že tři čtvrtiny Britů jsou pro zavedení asistované smrti, při níž by byl přítomen i lékař.

Ve Westminsteru má změna přitom mnohem menší podporu; pro je zhruba třetina zákonodárců. Nová legislativa se začala projednávat v květnu, kdy proběhlo ve Sněmovně lordů první čtení normy. Druhé se konalo na konci října a vypadá to, že je zákon na dobré cestě k přijetí.