Článek
Sedmapadesátiletý Paul Noble dříve působil jako učitel na střední škole ve státě Illinois, dnes už je ovšem v důchodu. Podle vlastních slov vyrostl ve „velmi bílé a velmi katolické“ rodině a jeho okolí se podepsalo na smýšlení, které v mládí přijal. Patřilo k němu i to, že v otázce potratů stál za přežitím plodu.
Pohled Paul změnil až během druhého ročníku na vysoké škole. Pracoval v té době na koleji jako takzvaný rezidentní asistent a přišla za ním pro radu mladá žena. „Posadila se a okamžitě začala plakat. Řekla: ‚Nevím, co mám dělat. Jsem těhotná,“ zavzpomínal pro americký list muž. Dívka se akorát rozešla se svým přítelem, a nechat si dítě tak nepřicházelo v úvahu.
„Napjatě jsem ji poslouchal. Zaplavil mě pocit – nevím, jestli to byl stud, nebo pokora – a vzpomínám si, že jsem si říkal: ‚Proč jsem si myslel, že mám právo mít na tohle téma názor?‘“ vyprávěl novinářům Noble.
USA a právo na potrat
Americký Nejvyšší soud koncem června zrušil právo na potrat dané verdiktem starým skoro 50 let. Ženy v celých USA podle něj měly právo na interrupci zhruba do 23. týdne těhotenství.
To, že se Nejvyšší soud, v němž nyní převažují konzervativní členové, rozhodl verdikt zrušit, se označuje za historický obrat. Neznamená sice, že budou interrupce automaticky považované za nelegální, ale rozhodování o nich bude na jednotlivých státech. Podle agentury AP se dá očekávat, že možná až polovina amerických států interrupce zakáže.
O dva dny později si od kamarádky půjčil auto a jel několik hodin, aby těhotnou dívku dopravil na potratovou kliniku ve městě Rockford. Před vchodem tam tehdy byli demonstranti, kteří se ještě na poslední chvíli snažili zvrátit rozhodnutí přicházejících žen. Paul však dívku objal a pomohl jí protlačit se do budovy – protestujícím navzdory.
Své příběhy s The New York Times sdílely dohromady stovky mužů, kteří chtěli být slyšet.
Dalším z nich byl i dnes devětadvacetiletý Quenton Albertie, jehož vysokoškolská přítelkyně otěhotněla v době, kdy mu bylo 23 a jí 19 let. V té době spolu chodili zhruba pět měsíců, a i když byl nejprve překvapen, původní náladu vystřídalo nadšení.
O dva měsíce později však jeho přítelkyně podstoupila potrat, o kterém mu nejprve neřekla. Později zákrok odůvodnila tím, že nebylo možné zvládat školu a těhotenství zároveň. I když se Quenton považuje za zastánce práva na potrat a v zásadě rozuměl jejímu pohledu, nezabránilo to pocitu rozpolcenosti, který měl. Těšil se na to, že se stane otcem, a myslel si, že by jeho názor měl mít určitou váhu. Nakonec ovšem uznal, že člověk nemůže nikomu říkat, co má dělat s vlastním tělem.
Jak upozorňuje NYT, vnitřní konflikt Albertieho ukazuje na mnohem širší otázku týkající se potratů: Jaké místo v tomto případě mají názory a pocity mužů?
Na vedlejší koleji
Podle Briana Nguyena, zakladatele organizace Emerge Lab, která se zabývá výzkumem reprodukčního zdraví a která se snaží o zapojení mužů do rozhovoru o právech na potrat, jsou muži v rámci tohoto tématu převážně přehlíženi. To pak navíc podporuje společenské očekávání, že by o takové věci neměli mluvit ani mezi svými nejbližšími přáteli a rodinou.
Ke slovu se ovšem nedostávají ani muži z druhého tábora, kteří potraty nepodporují. „Mužům je často říkáno: ‚Je to moje tělo, moje volba. Podpoř mě, nebo můžeš jít.‘ To se musí změnit,“ uvedl Bradley Mattes, který stojí v čele antipotratové organizace Life Issues Institute.
Skutečnost, že politiku v oblasti reprodukčního zdraví do značné míry diktují muži ve vysokých pozicích, vytvořila dojem, že muži jsou dostatečně slyšet a že se jejich názory na potraty diametrálně liší od těch, které mají ženy. Ve skutečnosti je přitom veřejné mínění o potratech rozděleno spíše podle stranického smýšlení než podle pohlaví.
Někteří muži pro NYT dále uvedli, že potrat považovali za jakýsi abstraktní koncept, dokud se nesetkali tváří v tvář se ženou, která o něm přemýšlela. Podle nedávné analýzy dat z amerického národního průzkumu mezi lety 2015 a 2017 se pak odhaduje, že do kontaktu s potratem přišel každý pátý muž ve Spojených státech.
I muži mají city
Mezi pocity, se kterými se muži, jejichž partnerky se potrat rozhodly podstoupit, musejí vyrovnat, patří například smutek založený na nenaplněné představě toho, jaký mohl být jejich život jakožto otců. U některých je pak tato emoční složitost potratu – pocity ztráty, úlevy, nebo viny – ještě dále umocněna širšími společenskými očekáváními.
Muži se tak mohou cítit nuceni zůstat silní navzdory nepřízni osudu a působit jako pilíře podpory pro své partnerky. Když například již zmiňovaný Brian Nguyen provedl průzkum mezi více než 200 muži, kteří doprovázeli své partnerky na potratovou kliniku, zhruba 40 % z nich by těhotenství neukončilo, kdyby volba byla na nich. Chtěli prý však být podporou svým polovičkám.
„V hloubkových rozhovorech muži zřídkakdy diskutovali o osobních obavách a preferencích ohledně potratu,“ uvádí Nguyenův výsledný dokument, který naznačuje, že muži „upřednostnili svůj vztah a blaho své partnerky před svými vlastními obavami“.
Potrat jako motivace?
Napříč muži, kteří NYT napsali, se v odpovědích ovšem také často opakovalo přesvědčení, že bez toho, aby jejich partnerka podstoupila potrat, by nebyli tam, kde jsou dnes. Existuje velké množství recenzovaných výzkumů, které spojují přístup k potratům s emocionálními, fyzickými a finančními výsledky v životech žen.
Dlouhodobé důsledky potratu na životní trajektorii mužů však prozkoumalo jen několik výzkumníků.
Například studie, kterou v roce 2019 publikoval Journal of Adolescent Health, však zjistila, že muži, jejichž partnerky potratily, když byli na vysoké škole, měli vyšší pravděpodobnost dostudovat a mít v budoucnu vyšší příjmy než muži, jejichž partnerky takové rozhodnutí neudělaly.
Příkladem by zde mohl být i další z příběhů zveřejněných americkým listem. Tentokrát zkušenost Kevina Barhydta, který si podobným scénářem prošel dokonce dvakrát a pokaždé s jinou ženou.
Při prvním potratu mu bylo pouhých 19 let a jeho dosavadní životní zkušenosti mu nedávaly zrovna růžové vyhlídky: potýkal se se závislostí na alkoholu, odešel ze střední školy a v dětství neunikl týrání. Druhý přišel přibližně o rok později a Kevin danou dobu ve svém životě popisuje jako „strašnou“.
„Představa mít dítě se zdála šílená,“ sdělil muž novinářům. Oba potraty ho nicméně postrčily směrem k tomu, aby svůj život dal do pořádku. Vystudoval vysokou školu, našel si stabilní práci, oženil se a měl dva syny. Dnes je již přes třicet let střízlivý, vzpomínky na minulost jsou prý však stále bolestivé.
„Modlím se za odpuštění? Ano, modlím,“ sdělil Barhydt NYT. „Přál bych si, aby existoval způsob, jak si ty děti nechat? Ano. Lituji ale svého tehdejšího rozhodnutí? Rozhodně ne.“
