Na útěku z pekla. „Odvezte nás odsud, je nám jedno kam“

Křižovatka ve tvaru „T“ na kyjevském sídlišti v severozápadní části metropole. Podél silnice stojí vysoké paneláky, dětská hřiště, školy, obchod s potravinami a kostel. Kolmo na sídliště vede skrze lesík silnice do šedesátitisícového města Irpiň.

Cestu přehrazuje vojenský zátaras. Za ním je frontová linie. Tam smí jen vojáci, sanitky a evakuační vozy.

Zhruba dva kilometry od „téčka“ se čtyři týdny odehrávají tvrdé a zásadní boje mezi ukrajinskou armádou s podporou domobrany a ruskými okupačními vojáky. Klíčový most přes řeku Irpiň stále drží Ukrajinci. Zatím. Zmocní-li se ho ruská armáda, ocitne se na předměstí Kyjeva.

Dva dny pozorujeme život na zdánlivě obyčejné sídlištní křižovatce, která se mimoděk ocitla u válečné zóny. Nedaleké výbuchy a dým už zdejší, zdá se, ani moc neřeší.

Vedle supermarketu, kam chodí lidé ze sídliště nakupovat a kudy projíždí běžný linkový autobus, vybudovali záchranáři plátěný stan s červeným křížem. Před ním stojí židle, na nichž posedávají převážně staří lidé, které přivážejí dobrovolníci mikrobusy, civilními auty nebo v sanitkách. Četnost jejich jízd se odvíjí od intenzity bombardování. Uprchlíky následně rozvážejí velké autobusy do evakuačních míst v Kyjevě.

Od těchto lidí pocházejících z Irpině a nedaleké Buči se dozvídáme, co se vlastně uvnitř bojové zóny od počátku války odehrává. Je to drásající poslech.

„Čtyři týdny byly peklo. Nefungovala voda, plyn, elektřina ani topení. V bytě jsme měli čtyři stupně. Celou dobu jsem spala v tom, co mám teď na sobě,“ říká sedmapadesátiletá prodavačka květin Věra a ukazuje na několik vrstev svetrů a těžký mohutný kabát. Do poslední chvíle odmítali s mužem Ivanem z bytu odejít. Až do nedělního rána.

„Ve dne v noci nás bombardovali. Bez přestávky. Doufali jsme, že se to zlepší, ale ono se to naopak zhoršovalo. Dneska to bylo už tak hrozné, že jsme se rozhodli ujet,“ říkají shodně.

Věřin muž vytahuje mobil a listuje v něm. Nejprve ukazuje fotografie, kde s přáteli pijí horký čaj. Pak pouští videa. Na jednom je hořící irpiňská školka po zásahu raketou. „To mohli udělat jen barbaři,“ komentuje Ivan.

Na dalším ukazuje své vlastní pár dnů staré záběry. Obchází okolí bydliště a natáčí vyhořelé domy, garáže, obchod a zničená auta. Do záběru se na malý okamžik dostane lidské tělo ležící na chodníku. Není v celku.

„Válejí se tam mrtvoly po ulicích,“ dodává Věra. „V parku leží už pátý den tělo mladé ženy. Neznám ji jménem, vím jen, že jí bylo tak třicet, měla děti, ale znaly jsme se od vidění jako sousedky. Těžko se mi to říká, ale už ji tam začali ožírat psi,“ říká. Není prý kdo by ji pohřbil.

Věra s Ivanem po chvíli odcházejí. Ke křižovatce si pro ně přijede příbuzná, u níž budou bydlet. „Vrátíme se, hned jak to půjde. Bude-li kam,“ loučí se.

Podobných svědectví slyšíme od seniorů na židličkách před zdravotnickým stanem spoustu. Příběhy se navzájem podobají. Když začala válka, odmítli odejít. Doufali, že to nebude dlouho trvat a nějak přežijí. Jenže ono už to prostě dál nešlo.

„Včera mi rakety rozbily dům, poranily syna, neměla jsem na vybranou,“ krčí odevzdaně rameny pětaosmdesátiletá Tamara Dmitrijovna. Sedí na židličce a odevzdaně čeká, co bude dál. „Syn je v nemocnici, nikoho nemám, půjdu tam, kam mě pošlou.“ O půl hodiny později ji zdejší dobrovolníci posadili do velkého evakuačního autobusu a Tamara kamsi odjíždí.

Na židličce ji vystřídá sedmdesátiletá Zinaida. I na její rodinu toho už bylo moc. „Poslední dva dny byly mimořádně strašné. Létaly na nás rakety, minomety, dělostřelecké granáty, dokonce něco hrozně hořlavého, protože pak vzplála i promrzlá zem. Když trefili sousedův dům, museli jsme ho jít uhasit vlastníma rukama, jinak by shořel i ten náš,“ vypráví Zinaida. Její syn Andrej zatím hladí fretky, které vzali z Irpině s sebou. Ruské vojáky prý neviděli. Drtí je ze vzduchu.

Sanitky na „téčko“ přivážejí i raněné. Nejčastěji mají průstřely nebo šrapnelem způsobená zranění. Mezi vojáky na postu se hovoří o ruských snajprech, kteří ostřelují lidi kolem mostu.

Po několikadenním nelehkém vyjednávání máme povolení k vjezdu do Irpině. Vezou nás dobrovolníci z domobrany. Dvoukilometrovou cestu přejíždíme ze strany na stranu ve velké rychlosti. Abychom nebyli snadný terč. Ve smyku objíždíme betonové zátarasy a přijíždíme do města. U rozstřílené cedule „Vítejte v Irpini“ parkujeme.

„Nechoďte uprostřed silnice a dávejte bacha, kam šlapete,“ znějí rady bojujících vojáků. Některým se u pasu houpou protiraketové střely. Čerstvé dodávky od Evropanů.

Skoro všechny domy podél hlavní irpiňské silnice jsou poškozené. Někde chybí okna, jinde střecha, z některých zbyla jen obrovská hromada suti. Minulostí je nákupní centrum, obchod s nábytkem nebo supermarket. V něm je díra. Výlohy jsou vysklené a uvnitř je ponurá tma. Zboží zůstalo netknuté v regálech, jen zasypané prachem a sutí. To méně trvanlivé hnije a je to cítit.

Přicházíme ke strategickému mostu. Kus ho chybí. Po mohutném ostřelování se propadl. Na vzdálené straně stojí jako memento desítky, ale možná stovky aut, jež tam zanechali lidé prchající v prvních dnech války. Řeka se dá překročit jen po provizorní lávce z betonových mostníků.

Sledujeme, jak vojáci pomáhají dalším a dalším, především seniorům, překonat překážky a odvést je do přistavených vozů. Jeden je bez nohou na vozíčku. Nesou ho. To vše za neustálého vybuchování, které se začíná zintenzivňovat.

Máme co nejrychleji místo opustit. „Pohněte,“ zvyšuje hlas jeden z místních velitelů. Evakuovaní lidé i my spěcháme.

Poslední pohled na Irpiň a vracíme se na křižovatku. Tady jsou lidé v relativním bezpečí. Zatím.