Na světě je několik míst, kde lidé žijí extrémně dlouho. Pokud nelžou

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Bez nových a zatím netušených objevů se v dohledné době zřejmě nepodaří zajistit, aby se nám život nějak významně prodloužil, tvrdí nedávná analýza demografického vývoje ve světě (psali jsme o ní zde). Je tedy krajně nepravděpodobné, že by se většina dnešních novorozenců dožila 100 let.

Lidé ve stále větší míře umírají na velmi podobné problémy, které v určitém věku potkají prakticky každého. A tak se dá údajně očekávat, že by se průměrný věk mohl pohybovat v dohledné době mezi 85 a 90 lety – u žen jako obvykle na horní hranici rozmezí, u mužů spíše na nižší.

Medicína a biologie si totiž dnes nedokáží poradit s obvyklými problémy a nemocemi stáří. Takže bude zapotřebí nějaký přelomový objev nebo inspirace. Ale kde ji hledat?

Pátráním po tajemství dlouhověkosti strávilo lidstvo během svých dějin nepochybně spoustu času – a určitě spoustu zbytečně –, ale nějaké tipy bychom měli. Hojně diskutovanými jsou tzv. „modré zóny“ (mají i heslo na české Wikipedii).

Jde o místa, ve kterých je nezvykle vysoký podíl dlouhověkých, byť z příčin ne zcela jasných. Leží roztroušeny po několika světadílech a společné mají snad jen to, že jde o oblasti poměrně odlehlé a alespoň podle některých statistik výjimečně „zdravé“.

Například v oblasti Barbaglia na Sardinii je největší koncentrace stoletých lidí na světě. Na japonském ostrově Okinawa žijí nejstarší ženy na Zemi. Ikaria, řecký ostrov na východě Egejského moře, má nejdéle žijící populaci s nejnižší úrovní stařecké demence. V kalifornské Loma Lindě žije komunita adventistů sedmého dne, jejichž průměrná délka života je o 10 let delší než průměrná délka života ve Spojených státech. A v kostarickém státě Nicoya zase najdeme druhou největší komunitu stoletých lidí na světě.

Zdá se jasné, že pokud někde máme hledat způsob, jak prodloužit lidský život, tak právě v těchto místech. Problém je jediný: pořád není jasné, zda statistici či statistiky nelžou.

„Modré zóny“ jsou poměrně nový koncept. V roce 1999 na vědecké konferenci ve francouzském Montpellieru zveřejnila skupina italských vědců výsledky, které ukázaly, že velmi dlouhověcí lidé nejsou rovnoměrně rozptýleni po celé Sardinii, ale soustředí se zejména v hornaté provincii Ogliastra. Ještě zajímavější byl již zmíněný fakt, že zdejší muži dosahovali vysokého věku téměř stejně často jako ženy.

Reakce byla poměrně silná. Významný demograf moderní doby James Vaupel prohlásil, že jde jen o důsledek chyb v matrikách.

Mezi skeptiky byl i belgický demograf Michel Poulain. Po prezentaci se rozhodl osobně ověřit věrohodnost údajů přímo na Sardinii. Spolu se sardinským lékařem Giannim Pesem strávil Poulain půl roku návštěvami místních úřadů a rozhovory s nejstaršími obyvateli. Každého potvrzeného stoletého člověka označili modrou tečkou na mapě. Některé oblasti se brzy zcela zaplnily těmito tečkami, a tak vznikl termín „modré zóny“. Výsledky popsali v oboru dobře známé studii v roce 2004.

Ve stejné době japonská vláda pozvala amerického dobrodruha a spisovatele Dana Buettnera, aby prozkoumal, proč obyvatelé Okinawy dosahují nejvyšší průměrné délky života na světě.

Výsledkem byl článek na titulní straně National Geographic o tajemství dlouhověkosti (v PDF), který popisoval několik budoucích „modrých zón“: na Sardinii, Okinawě a v kalifornském městě Loma Linda. Článek měl obrovský ohlas, což Buettnera přimělo se otázce věnovat dál – zjevně měla potenciál zaujmout.

Buettner se s Pesem a Poulainem pustil do společné práce. Poulain měl na starosti ověřování věku a analýzu demografických údajů, Pes zkoumal životní styl a zdravotní návyky, Buettner expedice organizoval. Výsledkem bylo potvrzení dalších dvou modrých zón: poloostrova Nicoya v Kostarice v roce 2007 a řeckého ostrova Ikaria o rok později – a také několika „modrých zón“ neuznaných kvůli nedostatku spolehlivých dat.

Autoři postupně vyloučili, že by populace těchto oblastí byly geneticky nějak výrazně zvýhodněny, a soustředili se na vliv životního stylu. Studovali stravovací návyky, fyzickou aktivitu a sociální interakce obyvatel.

Výsledkem bylo devět doporučení pro prodloužení života: pohybovat se přirozeně během dne, omezit kalorický příjem, vyhýbat se masu a průmyslově zpracovaným potravinám, pít střídmě červené víno, vytyčit si svůj jasný životní cíl, naučit se snižovat stres, být součástí nějaké „duchovní komunity“ (nemusí být nutně náboženského charakteru), věnovat se rodině a obklopovat se lidmi se zdravými návyky.

Tyto rady jsou obecně považovány za rozumné, i když ne všechny odpovídají aktuálním vědeckým poznatkům. Například výzkumy z poslední doby zpochybňují přínos alkoholu pro zdraví a varují před jeho konzumací i v malém množství.

V každém případě ovšem koncept získal obrovskou popularitu, kterou autoři využili. Buettner po úspěchu článků a knih založil firmu nazvanou „Blue Zones“. Ta spolupracuje primárně s americkými městy na přizpůsobení jejich prostředí principům „modrých zón“, například podporou pěší dopravy nebo komunitních aktivit.

Přestože tvrdí, že jeho hlavní motivací bylo šířit povědomí o zdravém životě, jeho vědečtí spolupracovníci to vidí trochu jinak. Poulain byl podle vyjádření pro časopis Science například nepříjemně překvapen, když zjistil, že Buettner si termín „modré zóny“ patentoval. Spory vyvrcholily ve chvíli, když Buettner zažaloval kosmetickou firmu Chanel za zneužití termínu v reklamě. Poulain odmítl svědčit na jeho podporu a jejich spolupráce skončila.

Dnes existují dvě verze modrých zón: Buettnerova, která zahrnuje například kalifornskou komunitu Loma Linda (ačkoliv Poulain ji za modrou zónu nepovažuje), a Poulainova, vědecky přísnější. Poulain nedávno přidal do svého seznamu karibský ostrov Martinik, zatímco Buettner nyní propaguje Singapur jako „modrou zónu 2.0“, kde dlouhověkost vychází z moderních politik a infrastruktury spíše než z tradičních návyků.

Kritika nadále zaznívá i z odborných kruhů a ani čtvrtstoletí od zmiňované konference v Montepellier se vlastně nezměnila: tvrdí, že „modré zóny“ jsou hlavně statistické omyly.

Nejhlasitějším kritikem je Australan Saul Newman, toho času na University College London. Jeho statistická analýza naznačuje, že v mnoha případech jde jednoduše o důsledek úředních chyb, nebo dokonce podvodů.

Newman se věnoval výhradně statistické stránce věci. Nemá tedy v ruce žádné jasné důkazy, které by konkrétního člověka usvědčily z podvodu či ukázaly na nějaké pochybení úřadů. Sbíral data o lidech, kteří dosáhli věku 110 let a více, z veřejně dostupných zdrojů, nashromáždil také sociální a ekonomické ukazatele, jako jsou míra chudoby, úmrtnost, kriminalita či průměrná délka života.

Porovnání pak ukázalo, že mimořádně vysoký věk je často spojen s regiony, kde jsou nízké příjmy, vysoká chudoba – a především méně spolehlivé úřední záznamy. Například v Itálii mají oblasti s kratší střední délkou života a vyšší nezaměstnaností paradoxně více superstoletých než bohatší regiony. Už zmíněná provincie Ogliastra na Sardinii má jednu z nejnižších mír přežití do věku 55 let v celé Itálii – a právě tady se najde tolik lidí starších 100 let?

Newmanův výzkum také ukázal, že „superstoletých“ je významně více v oblastech, kde se nevydávají rodné listy, nebo se vydávaly prokazatelně s velkým množstvím chybných údajů. Například v USA došlo po zavedení státního systému rodných listů k poklesu počtu superstoletých o 82 %. Jinak řečeno, drtivá většina domnělých extrémně starých lidí se narodila před zavedením povinné registrace narození. Po zavedení kontrol vládních záznamů v Řecku se ukázalo, že 70 % údajně stoletých příjemců penzí bylo již po smrti.

Jedním z nejzajímavějších zjištění bylo, že mnoho superstoletých osob mělo datum narození na dnech, které jsou dělitelné pěti (např. 5., 10., 15. den v měsíci). Podobné případy naznačují, že úřední záznamy jsou v mnoha případech od začátku (po)chybné, nebo nějak upravené (třeba proto, že původní údaj nějak vypadl nebo se ztratil).

Ani sám Newman ze svého výsledku nemá velkou radost. Pochybnosti ohledně věku řady nejstarších lidí na planetě se podle něj měly objevit mnohem dříve. Veřejnost i média podle něj ovšem k podobným případům přistupují naprosto bez jakékoliv skepse, řekl pro časopis Science.

Newman rovněž upozorňuje, že životní styl obyvatel některých „modrých zón“ není tak zdravý, jak se tvrdí. Na Okinawě například místní senioři vykazují nejvyšší průměrný index tělesné hmotnosti v Japonsku a vysokou spotřebu piva.

Jeho závěry zatím nebyly publikovány ve vědeckém časopise, což on sám přičítá odporu svých kolegů. Zavedení autoři neberou jeho práci – nebo ji možná nechtějí brát vážně –, odmítají ji pustit do oborových časopisů.

Přesto jeho studie vzbudila pozornost, a dokonce mu vynesla Ig Nobelovu cenu, která oceňuje výzkumy, „které nejprve rozesmějí a pak přimějí k zamyšlení“. Newman si při jejím převzetí neodpustil ironickou báseň o falešných stoletých, kteří „jsou všichni podvodníci“. Výzkum mu údajně demografii poněkud znechutil, a tak se hodlá přesunout k novým vědeckým aktivitám.

Dan Buettner, tvář komerčně úspěšného konceptu modrých zón, Newmanovy závěry odmítá. Tvrdí, že jeho práce vždy zahrnovala ověřování věku ve spolupráci s odborníky, jako byli Michel Poulain a Gianni Pes, a Newmanova kritika podle něj pracuje s obecnými daty, která se netýkají přímo ověřených modrých zón. Na Newmanovy narážky reaguje podrážděně a zpochybňuje jeho kvalifikaci.

Navzdory této debatě si ale i zastánci modrých zón uvědomují, že některé oblasti možná svou výjimečnost ztrácejí. Například v Kostarice na poloostrově Nicoya lidé narození po roce 1930 již nežijí tak dlouho jako předchozí generace. Podobný trend pozorujeme na Okinawě i ve východní Sardinii.

Za tyto změny může podle zastánců konceptu ovšem především „západní“ životní styl – ztráta tradiční stravy, méně pohybu a osamělost způsobená rozpadem venkovských komunit. Ale lépe vedené matriky jsou z čistě statistického hlediska úplně stejně dobré vysvětlení.