Na Slunci je vidět skvrna. Připomíná, jak moc toho o hvězdě nevíme

Nese označení AR3310 a díky tomu, že je asi pětkrát větší než Země a rotace Slunce ji zrovna namířila k naší planetě, ji lze s patřičnou ochrannou zraku pozorovat i pouhým okem. Jde o takzvanou sluneční skvrnu, což je (stručně řečeno) oblast na povrchu hvězdy, kde může velmi aktivní magnetické pole snižovat teplotu a vytvářet dojem černých fleků.

Kromě toho, že mohou být sluneční skvrny tak obrovské, že je lze vidět skrze filtr i bez teleskopu, jsou i epicentrem slunečních erupcí – výbuchů ve sluneční atmosféře, o nichž je známo, že mohou ohrožovat pozemskou elektroniku.

Poměrně silná erupce se odehrála například v půlce tohoto měsíce, kdy podle centra pro sledování „vesmírného počasí“ spadajícího pod americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) docházelo v důsledku výronu slunečního materiálu k výpadkům radiového vysílání v Severní, Střední i Jižní Americe.

Momentálně je kvůli erupcím podle Michala Švandy z Astronomického ústavu Univerzity Karlovy pod drobnohledem vědců menší sestra zmiňované AR3310, soustava slunečních skvrn s označením AR3311.

Slova předního českého odborníka na Slunce potvrzuje i nejnovější hlášení z NOAA. Úřad dále píše, že na 24. května odhaduje 10% šanci, že v oblasti AR3311 dojde k erupci třídy X.

To je podle Švandy vůbec nejsilnější třída, jaká v daném systému klasifikace slunečních erupcí existuje. „Označení X je v tomto systému odvozené od slova ‚extreme‘ a používá se pro nejsilnější erupce, ke kterým nedochází moc často,“ řekl Švanda Seznam Zprávám a dodal, že při takových erupcích typicky kromě uvolnění rentgenového záření v pásmu 0,1 až 0,8 nanometru (od něhož je stupnice odvozená) dochází i k výronu sluneční hmoty do meziplanetárního prostoru. Takové výrony mohou mít dopad na pozemskou infrastrukturu.

Potenciálním důsledkům přímo na Zemi podle Švandy nahrává nejen velikost a nestabilita magnetického pole AR3311, ale i její poloha poblíž středu slunečního disku. „Její poloha znamená, že kdyby k erupci došlo, případný výron slunečního materiálu bude mířen k Zemi,“ řekl expert.

Jako příklad důsledků pozorovatelných na naší planetě uvedl výskyt polárních září i mimo polární oblasti, čehož mohli být mimochodem někteří šťastlivci nedávno svědky i na území Česka.

Polární záře nad Českem, fotky z konce února:

Výrazná sluneční aktivita v poslední době podle Švandy není náhodná – hvězda se už totiž blíží k období maxima, kdy vzniká nejvíc skvrn i erupcí. Takzvané solární maximum vědci zaznamenali naposledy v roce 2014 a následující se očekává v roce 2025.

Nabízejí se otázky, jak silná vlastně může sluneční erupce být, jaké škody může napáchat a jak pravděpodobné je, že vůbec napáchá větší škody. Jak už dříve Švanda vysvětlil, dosud na ně v podstatě neexistuje odpověď.

Slunce je totiž i v roce 2023 vědě poměrně dost neznámé – stále není vysvětleno, proč je vnější vrstva atmosféry (koróna) Slunce teplejší než ta vnitřní a co se v ní přesně děje. Dokonale není známo ani chemické složení Slunce.

V otázce, jak může být sluneční erupce silná, jsme podle Švandy odkázáni na záznamy z historie. Tou vůbec nejsilnější byla vůbec první erupce pozorovaná magnetickými observatořemi, 1. září 1859.

„Třeba polární záře byly pozorovány v Karibiku nebo v Indii, v Bombaji, což je obrovská událost. Jejich jasnost byla tak velká, že údajně v Bostonu nebo New Yorku bylo možné si v noci přečíst noviny, ve Skalistých horách horníci vstali ve tři ráno a šli do práce, protože si mysleli, že je ráno,“ řekl v dřívějším rozhovoru pro Seznam Zprávy Švanda a dodal, že „nejmodernější výdobytek techniky té doby, což byl telegraf, utrpěl kompletní výpadek“.

Co by podobně silná erupce udělala dnes, se podle něj neví. Katastrofický scénář mluví o úplném blackoutu trvajícím roky, optimistický scénář o zanedbatelných škodách a „střízlivý“ scénář je „někde mezi“.

Jak už bylo naznačeno, neví se ani, jak malá nebo velká je pravděpodobnost, že supersilná erupce přijde. „Vůbec netušíme, jak často k takovým událostem dochází. V dnešní době máme pouze dva exempláře něčeho takového. Jedním je Carringtonská událost (z roku 1859, pozn. red.), k druhé tak silné erupci došlo 23. července 2012. Ta ale byla na odvrácené straně Slunce, takže Zemi nijak neovlivnila. Stalo se to ale přesně v místě, kde zrovna prolítala družice Stereo A, takže my máme spolehlivá měření, že to byla událost typu Carringtonské. Takže dřív, řekněme ještě před 10 roky, se myslelo, že Carringtonská událost je záležitost tak jednou za 400 let, teď je to spíš jednou za 100 let,“ řekl Švanda.

Celý rozhovor o tom, kolik toho o Slunci ještě nevíme, si můžete přečíst zde.