Na podmořské sabotáže má Rusko celou flotilu. Evropa ani neví, co jí hrozí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Drtivá většina mezikontinentálního datového přenosu (uvádí se 97 až 99 %) probíhá skrze síť optických kabelů na mořském dně. Jejich poloha je všem známá. A nikdo je efektivně nebrání.

Ví se to už dlouho. Po poničení plynovodů Nord Stream 1 a 2, které se vyšetřuje jako sabotáž, se však dá nebezpečí už jen stěží přehlížet.

Svědčí o tom i dění ve vrcholné evropské politice. Plán na posílení bezpečnosti na celoevropské úrovni oznámila předsedkyně Evropské komise (EK) Ursula von der Leyenová. Vlastní rozvíjení schopností v oblasti tzv. seabed warfare neboli válčení na mořském dně oznámila i Velká Británie, na tomtéž se pak podle serveru Politico shodla ještě nad rámec plánů EU i vláda ve Francii.

Způsobů, jak lépe hlídat mořské dno, je celá řada. Žádný ale bezpečnost nezajistí ze dne na den. Jak moc zranitelná podmořská infrastruktura je, popsal v rozhovoru pro Seznam Zprávy německý expert Jonas Franken.

Franken je mimo jiné jedním ze tří autorů letos publikované a bezpečnostním podvýborem Evropského parlamentu (SEDE) objednané analýzy s názvem Bezpečnostní hrozby pro podmořské komunikační kabely a infrastrukturu – důsledky pro EU.

Hlavní závěry asi šedesátistránkové zprávy nejsou pro Evropu vůbec dobré. Píše se v nich, že internet v EU je závislý na kabelech, které nejsou chráněny ani legislativně, ani de facto prakticky. Zároveň je poměrně snadné je zničit a těžké opravit.

Alarmující prohlášení Frankena a jeho dvou dánských kolegů (Christiana Buegera a Tobiase Liebetraua) prý nejdřív „nebudila až tak velkou pozornost“. Změnilo se to až na konci září, kdy se svět začal dozvídat o poškození plynovodu Nord Stream.

„Bohužel jsme se o důležitosti této analýzy a tom, že hrozby jsou skutečné, přesvědčili dřív, než bychom si přáli,“ řekl Franken s odkazem na sabotáže. Sám si netroufá odhadovat, kdo za tím stál. Je si jen jistý, že několik narušení velmi blízko u sebe nemohlo vzniknout jinak než záměrně.

Opačný názor má Franken na podezření, že sabotáže v evropských vodách pokračují či že k nim docházelo už před Nord Streamem.

Od mediálně hodně sledovaného poškození plynovodů byl například porušen podmořský internetový kabel vedoucí na Shetlandské ostrovy, nedlouho před zahájením invaze byl zase přeťat kabel přenášející data na norské Špicberky.

Že by i v těchto případě mohlo jít o ruskou sabotáž, zmínil například nizozemský europoslanec Bart Groothuis. Upozornil, že Rusko v posledních letech do technologií pro mořské sabotáže výrazně investuje a samo se v rámci testů úspěšně odpojilo od globální sítě.

Jeho slova zazněla během projevu adresovaného šéfce Evropské komise Ursule von der Leyenové, jejíž plán na zlepšení ochrany podmořské infrastruktury Groothuis označil za slabý.

Německý odborník Franken namítá, že on sám letos – s výjimkou Nord Streamu – nezaznamenal jediný případ, kdy by bylo podezření na sabotáž důvodné.

„Když se snažíte vyřadit něco zásadnějšího z provozu, obyčejně nedává smysl způsobit jen jedno přerušení. Jsem velmi skeptický ohledně teorie, že tyto jednotlivé incidenty jsou sabotážemi,“ řekl Franken s tím, že nejpravděpodobnějším vysvětlením takových případů je nehoda při rybaření. „Samozřejmě neznám interní informace z vyšetřování, jen říkám, že nic z toho, co jsme viděli, nevypadá jako sabotáž,“ dodal.

Jak už jsme nastínili, podmořská infrastruktura rozhodně zranitelná je. A je to právě Rusko, koho Franken se svými kolegy zařadil v seznamu státních aktérů – schopných ohrozit podmořskou infrastrukturu klíčovou pro EU – na první místo.

Důvod? Kreml má s nejvyšší pravděpodobností k této disciplíně nejlepší nástroje na světě.

Moskva podvodní sabotážní schopnosti rozvíjí už od dob studené války. Téma by samo o sobě vystačilo nejen na celý článek, ale klidně i na knihu. My ale zůstaneme u současných sabotážních schopností Ruska.

Ty se podle předního světového odborníka na ponorky H. I. Suttona dají rozdělit na pět hlavních skupin:

1. Velké ponorky schopné převážet menší sabotážní pilotovaná i nepilotovaná ponorná zařízení i speciální špionážní (a potenciálně sabotážní) ponorky na jaderný pohon, jako je například Lošarik. Účelem této speciální ponorky mají být „speciální operace“ ve velkých hloubkách a případná záchrana posádek potopených ponorek.

2. Speciální špionážní loď Jantar, z níž opět mohou jít do akce pilotované i dálkově ovládané miniponorky schopné operací na mořském dně.

3. Samotné podvodní drony neboli dálkově ovládaná či bezpilotní ponorná plavidla. Momentálně mají s nejvyšší pravděpodobností jen výzkumné schopnosti, ale ruské firmy podle Suttona už přinejmenším pracují na dronech schopných manipulovat s předměty.

4. Samotná pilotovaná podvodní plavidla – laicky řečeno malé ponorky většinou vybavené rameny schopnými manipulovat s čímkoliv na mořském dně. Oficiálně jde o záchranná plavidla, ale není pochyb, že je lze použít i k sabotáži.

5.  Vycvičení mořští savci. Předpokládá se, že vycvičená zvířata Rusko využívá pro výzvědné účely. Slavným příkladem je běluha s kamerou, na kterou v roce 2019 narazil norský rybář. Rusko nicméně nejspíš využívá i delfínů. Podle satelitních snímků nyní mají pomáhat chránit námořní základnu v Sevastopolu.

Nad rámec těchto kategorií lze ještě zmínit i vycvičené potápěče. Ti sice nemohou operovat ve velkých hloubkách, ale mořská infrastruktura leží i v mělkých vodách.

Tento výčet zbraní pro podmořskou válku podrobně studoval i Franken a domnívá se, že žádná jiná země na světě jich nemá tolik jako Rusko. Nebo se o tom přinejmenším neví. Že se nějakému státu daří podobné zbraně tajit, samozřejmě nelze stoprocentně vyloučit.

Jak by to podle Frankena vypadalo, kdyby se Rusko rozhodlo, že chce co nejvíc a co nejrychleji narušit síť podmořských optických kabelů spojujících Evropu s ostatními kontinenty?

Odpověď má dvě části. Jedna je z evropské perspektivy uklidňující, druhá znepokojivá.

„Jediný stát, který má dostatečně velkou flotilu schopnou velkých útoků proti podmořské infrastruktuře, a ví se to o něm, je samozřejmě Rusko. Nemyslím si ale, že by měli kvantitativní kapacitu na způsobení blackoutu v Evropě,“ řekl Franken s tím, že takový scénář vidí jako „velmi nepravděpodobný“.

Pro kompletní odstřižení Evropy by podle Frankena bylo potřeba přerušit 80 kabelů. Pokud by Rusové chtěli na kontinentu způsobit jen „značné problémy s internetem“, pravděpodobně by jich k tomu stačilo přestřihnout asi 20. Ani na to podle názoru německého experta Rusko spíše nemá.

Teoreticky by podle Frankena bylo možné podobné poškození způsobit v případě postupného pokládání výbušnin či jiných zařízení, která by se následně naráz aktivovala. Něco takového by se však muselo plánovat a připravovat velmi dlouho, což zvyšuje pravděpodobnost, že se operace prozradí.

Méně uklidňující částí Frankenovy odpovědi bylo přiznání, že ve všem panuje značná míra nejistoty. Jinými slovy: experti se sice dopracovali k přesvědčení, že úplný blackout nejspíš nehrozí, ale už ne k tomu, jak velké výpadky vlastně hrozí.

Nikdo podle Frankena také dost dobře neví, jak velký výpadek internetu už by stačil na narušení klíčové infrastruktury nebo třeba bankovnictví.

A to stále není všechno. „Nevíme, jak dlouho by trvaly opravy ani jestli na ně máme dost lodí, či dokonce samotných kabelů, protože společnosti jich skladují jen omezené množství. Většina zemí ani netuší, do jaké míry je na internetu závislá jejich kritická infrastruktura, finanční sektor nebo digitální zemědělství. Mnoho potenciálních problémů – jako například kaskádový efekt – není prozkoumaných. Máme sice výzkumy, ale chybí nám přímá zkušenost. Ve velkém se nikdy nic takového nestalo a nemůžeme si být jistí, jak by to vypadalo,“ řekl expert.

K úvaze, že odpovědi na tyto otázky ve skutečnosti vlády států a bezpečnostní složky mají, ale drží je v tajnosti, je Franken skeptický: „Řekl bych, že některé země jsou na to připravené lépe než jiné, ale obecně se dá říct, že povědomí o tomto problému není na vysoké úrovni. Kritická infrastruktura je v rukou asi dvou nebo tří tisíc soukromých operátorů. A možná ani oni nevědí, jak jsou závislí na internetu.“

Problematická je i pozice podmořské infrastruktury v legislativě – kabely se táhnou přes mezinárodní vody, tam se k nim může beztrestně přiblížit kdokoliv.

Navíc kabely patří soukromým společnostem, takže jejich případné poničení ani nemá jasnou povahu útoku proti poškozeným státům.

Bránit kabely není podle Frankena snadné ani ve výlučných ekonomických zónách. „Můžete sice říct rybářům, ať se nepohybují v blízkosti kabelů, ale například v Baltském moři je síť kabelů tak hustá, že by se tam rybařit skoro nedalo,“ podotýká expert.

Momentálně je nejsilnější ochranou podmořských internetových kabelů jejich rostoucí množství, které značně znesnadňuje případný pokus o blackout mimo zvlášť zranitelná místa, kterými jsou především odlehlé ostrovy.

Kabely mají navíc podle Frankena také často o hodně větší kapacitu přenosu, než která se reálně využívá, což znamená, že v případě přeseknutí jednoho z nich lze data snadno posílat přes jiný funkční kabel.

Spoléhat se ovšem jen na to, že kabelů je prostě příliš na to, aby je někdo mohl zničit, nestačí. Ani rychle rozvíjející se technologie satelitního internetu by nás mimochodem v případě rozsáhlých blackoutů nespasila. Současná kapacita se hodí na pokrývání výpadků na jednom ostrově nebo například v jednom státě, ale na celý kontinent nestačí.

Proto je podle Frankena a jeho kolegů potřeba začít rozvíjet obranu hned na několika úrovních.

Jednou z dobrých cest k zajištění bezpečnosti podmořských internetových kabelů je podle odborníků použití nového druhu kabelů, které už v sobě mají senzory schopné monitorovat okolí. Na to se ale v krátkodobém horizontu nemůžeme spolehnout, protože kabely se zpravidla vyměňují, až když jim vyprší životnost, která se pohybuje kolem 25 let.

O poznání rychleji by se však podle Frankena daly posílit kapacity pro opravy kabelů: „To je perfektní téma pro Evropskou unii, protože to je jedna z věcí, která bude fungovat dobře pouze v tom případě, že bude koordinovaná na celoevropské úrovni. Mělo by to zajímat i vás v Česku, protože jste vnitrozemský stát a jste zcela závislí na ostatních evropských zemích. Z vašeho hlediska je koordinace na evropské úrovni ještě důležitější,“ upozornil Franken s odkazem na skutečnost, že Česko je v současnosti předsednickou zemí.

Jako další nástroje pro bezpečnější mořské dno Franken zmínil podvodní autonomní drony, které by mohly fungovat jako poměrně levné hlídky v bezprostřední blízkosti kabelů.

Z dění posledních týdnů Franken soudí, že sabotáže Nord Streamu 1 a 2 Evropu probudily a ta začíná jednat.

Cesta za bezpečnější podmořskou infrastrukturou ale nebude snadná.