Žijí u Dněpru, na hlavu jim padají bomby, ale Rusům prý nikdy neustoupí

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od našeho zvláštního zpravodaje na Ukrajině/

„Nevím, co s ním mám dělat, nechce létat. Psovi bychom mohli dát tabletku, ale u papoušků to nejde. Jen sedí a nevyletí z klece, ještě na začátku války létal normálně,“ říká mi Světlana.

V kleci na okně sedí žlutozelený papoušek a celý se třese. „Jmenuje se Dražit. Vidíte? Dveře má pořád otevřené, ale nehne se,“ pokračuje. Pak pohlédne z okna paneláku do zamračeného dne.

Venku to duní. Není to bouřka, ale zvuková kulisa ruské války. Okna bytu míří k Dněpru, na který je odsud pěkný výhled. Nějakých 150 metrů vzdušnou čarou je břeh řeky, přes kterou se snaží dostat nepřátelské jednotky.

Cherson je regionálním střediskem ukrajinské Chersonské oblasti, kterou Rusko po mezinárodně neuznaném referendu prohlásilo za své území. Právě to z něj dělá válečnou zónu, které vojáci říkají nultá linie, tedy fronta.

Světlana a její muž Oleksij se rozhodli zůstat. „Ale je nás málo, tady v části města na frontě vím o čtrnácti rodinách. Máme na sebe čísla, vzájemně se kontrolujeme, jestli jsme v pořádku,“ popisuje bývalá šička. Na schodišti před bytem má nedokončenou maskovací síť, kterou vyrábí pro vojáky.

Vedle ní stojící Oleksij ji láskyplně pohladí po rameni. Držení těla prozrazuje službu v námořnictvu a ostře řezané rysy nezapřou pevné zásady. „Rozhodli jsme se, že budeme svobodní. Žádný Rus mi nebude říkat, kde budu žít. Narodil jsem se tady a neodejdu. Přežili jsem okupaci a tohle taky přežijeme. Snad,“ říká jakoby mimochodem, když vysvětluje proč neutekli.

Jeho slova nezní jako prázdná fráze. V Chersonu žilo před válkou kolen 300 tisíc lidí, dnes jich tu je zhruba desetina. Většina ale zůstala v částech vzdálenějších od řeky. V pásu kolem Dněpru je liduprázdno.

„Když k nám přišli Rusové při okupaci, ptal jsem se, co tu dělají a proč tu jsou. Takový dvacetiletý usmrkanec se samopalem mi říkal, že nám přinesli osvobození. Pak na mě spustil, že jsem ho zdvořile nepozdravil, že mě asi rodiče špatně vychovali. Co mu na to mám říci?“ vzpomíná Oleksij na rok 2022, kdy Rusové Cherson dobyli a osm měsíců okupovali, než je za Dněpr vytlačila ukrajinská armáda.

Světlana s Oleksijem se starají o byty přátel, kteří se rozhodli odejít jinam. Na poličce u dveří jsou desítky klíčů. Světlana jich několik vezme, abych na vlastní oči viděl důsledky neustálého ostřelování.

„Tohle se stalo před pár týdny,“ ukazuje střepinami zničené dveře jednoho z bytů. V dalším chybí kus stěny, jinde pak okna. Někde střepiny poničily kuchyni.

„Vidíte, nemůžu odejít, i kdybych chtěla. Starám se tady o byty lidí, co odešli. Co by se s nimi stalo, kdybychom tu nebyli?“ ptá se s úsměvem. Všechny zničené byty jsou jinak čisté a uklizené. Po výbuchu manželé uklízejí tak, aby se sousedé měli kam vrátit.

„Ostřelování není to nejhorší. To jsou drony,“ hledí k obloze voják Stanislav. Chtěl mi ukázat místo v sousedním domě, kam před nedávnem padla ruská raketa. „Musíte pořád poslouchat. Je to takové bzučení. Snaží se nás donutit, ať odejdeme a oni mohou říkat, že Cherson je jejich. Je to teror,“ přidává se Oleksij.

Rusové v posledních měsících změnili v Chersonu taktiku boje. Dnes vypadá válka tak, že proti sobě často válčí piloti dronů. Oni sami jsou chráněni rušičkami.

„Loví civilisty,“ vypráví Stanislav, který se v Chersonu narodil a také zde bojuje. Sám je pilotem dronu.

„Rusům nejde jen o terorizování civilního obyvatelstva, i když i to je samozřejmě jejich cíl,“ pokračuje asi čtyřicetiletý voják.

„Lov civilistů má pro ně i vojenský smysl. Dělají to tak, že trefí jednoho, počkají, až mu přijdou lidé na pomoc, a pak tam pošlou dron znova. A pak už nikdo z civilistů nemůže jít pomoci. Bojí se. A tak tam musíme my. Mrtvé a zraněné civilisty používají jako návnadu na vojáky,“ vysvětluje.

Když se ptám, co může civilista dělat, když uslyší dron, jen pokrčí rameny. „Nic. Dron létá 150 kilometrů za hodinu, je neuvěřitelně obratný. Pilot s ním manévruje do poslední chvíle. Když se schováte, vlétne za vámi oknem. Prostě nemáte šanci,“ neskrývá Stanislav skepsi.

„Jen v Chersonu máme každý den průměrně 14 mrtvých a zraněných civilistů, všechno jsou to drony,“ přibližuje šéf oblastní lékařské rady Vjačeslav Poljasni.

Oleksij to potvrzuje. „Před pár dny jsem musel do nemocnice, mám potíže se srdcem, a jen za dopoledne tam přivezli osm drony zraněných civilistů,“ popisuje a rozhlíží se po obloze.

Na ulici mezi ruinami sem tam polehávají toulaví psi, kteří při dunění jen zvednou hlavu. Silnice jsou prázdné, působí šedivě. Když s Oleksijem přicházíme k náměstí, míjíme osamocenou ženu. V tom nejrůžovějším kožichu a s velkými kulatými náušnicemi působí skoro nepatřičně, ale je jí to jedno.

Krátce se dáme do řeči. Oksana je plachá a bázlivá, osmělí se až po několika minutách, když ji vysvětlím, že jsem novinář s Česka. I ona se rozhodla zůstat, nemá kam jít.

„Přežila jsem tady všechno. Mám tu dceru i vnučku. Samozřejmě se strašně bojím, ale nevím, kam bych šla, tak se snažím moc nevystrkovat nos,“ svěřuje se.

„Oksana je židovka, chodí támhle do synagogy. Já jsem pravoslavný, chodím sem, a katolíci mají kostel také kousek,“ ukazuje mi Oleksij. Bohoslužby běží, i když se jen o pár set metrů dál bojuje. „Budeme tu dál žít i modlit se,“ neskrývá odhodlání. Na rozloučenou mi podá ruku a obejme mě. „Když se vrátíte, navštivte nás. Budeme tady.“