Článek
Vystupuje pod fiktivním jménem Mohammad Zafri a v Afghánistánu pracoval pro mezinárodně podporovanou administrativu, která v zemi vládla až do bleskového převzetí moci Tálibánem v srpnu 2021. Loni na jaře ho právě tato militantní skupina pozvala na své velitelství, údajně aby jim pomohl shromáždit dokumenty. Nechtěl působit potíže, proto poslechl a šel. Až příliš pozdě mu došlo, že se chytil do pasti.
Šestatřicetiletý muž, který ve strachu z odplaty vystupuje anonymně, pro stanici CNN popsal, že před kancelářemi Tálibánu ucítil ostrý úder do zátylku.
„Spadl jsem na zem a pak mě odvlekli dovnitř. Obklopilo mě asi dvanáct členů Tálibánu, přivázali mě k židli a začali mě mlátit ze všech stran,“ vzpomínal. Následující čtyři měsíce byl pak podle svých slov zadržován a mučen: hnutí ho obvinilo ze spiknutí a spolupráce s Frontou národního odporu (NRF), partyzánskou skupinou vedoucí proti němu válku.
„Zavázali mi přes obličej igelitový sáček a snažili se mě udusit. Naléhali na mě, abych se přiznal ke spolupráci s NRF,“ řekl. „Nikdy jsem toho ale nebyl součástí, neměl jsem co přiznávat. Tak mě pověsili hlavou dolů, nejprve za nohy, potom za ruce. Křičel jsem tak hlasitě, až jsem omdlel,“ tvrdí.
Represivní politika Tálibánu
Už v srpnu 2021 sice Tálibán – mimo jiné – slíbil, že nebude usilovat o odplatu na svých politických nepřátelích, velice brzy ale hnutí začalo potlačovat práva žen a pronásledovat menšiny. Následně nechalo „zmizet“ mnoho úředníků bývalé administrativy.
Tálibán také loni v listopadu nařídil soudcům, aby zavedli přísný výklad islámského práva šaría, podle nějž mohou tresty za domnělé přestupky zahrnovat veřejné popravy, bičování i amputace. O několik týdnů později pak islamistická skupina provedla první veřejnou popravu v zemi od návratu k moci.
OSN hrozí odchodem z Afghánistánu
Organizace spojených národů je podle svých slov připravena se v květnu stáhnout z Afghánistánu, pokud se jí nepodaří přesvědčit Tálibán, aby nechal místní ženy pracovat. Pro zemi by to znamenalo výrazné omezení humanitární pomoci.
Varování přichází poté, co představitelé OSN strávili měsíce vyjednáváním s vůdci skupiny v naději, že je přesvědčí, aby udělili ženám, které teď v zemi nesmějí pracovat, výjimku. Bez ženských pracovnic totiž podle dobrovolníků pomoc poskytovat nelze.
Podle odhadů by mohlo v letošním roce v zemi humanitární pomoc potřebovat až 28 milionů lidí, což jsou dvě třetiny populace. Americká vláda i další členové G7 ale hrozí, že pomoc Afghánistánu omezí.
Ačkoli oficiální údaje chybí, letošní zpráva zvláštního zpravodaje OSN pro lidská práva v Afghánistánu Richarda Bennetta uvedla, že úřady mezi 18. listopadem 2022 a 15. lednem 2023 provedly bičování víc než 180 lidí. Zpráva také konstatuje, že systematické porušování práv žen a dívek se v zemi ještě více prohloubilo, a obviňuje Tálibán z používání „strachu a represivní politiky“ k ovládnutí společnosti.
CNN upozornila, že požádala Tálibán o reakci na tvrzení obětí o zadržování a mučení a na čísla uvedená ve zprávě OSN, zatím ale nedostala žádnou odpověď.
„Případů porušování lidských práv bude v zemi pravděpodobně mnohem víc. Někdy nejsou identifikovány oběti, někdy nejsou identifikováni pachatelé,“ myslí si navíc vedoucí nezávislé skupiny pro lidská práva Afghan Witness David Osborn.
V bezpečí nejsou ani novináři
Ohrožena je v zemi ale také bezpečnost novinářů. Od převzetí moci Tálibánem bylo podle Bennettovy zprávy evidováno 245 případů porušení práv novinářů, včetně 130 případů zadržení. Mnoho místních reportérů také čelí obtěžování, útokům a zadržování.
Zabihullah Noori pracoval osm let jako žurnalista v Rádiu Takharistan. Pro CNN popsal, že byl zrovna se svou rodinou, když zhruba tři desítky tálibánců vtrhly do jeho domova.
„Zbili mě i moje bratry, kvůli zprávám, které jsem napsal,“ uvedl. „Jakmile jsem se dostal do jejich kanceláří, začali mě bít elektrickými tyčemi, bičem a ve snaze mě udusit mi přes obličej uvázali igelitový sáček,“ doplnil s tím, že se pokoušel vysvětlit, že je novinář a objektivně reportuje o všech skutečnostech, ať už proti Tálibánu, nebo předchozí vládě. Ani tyto důvody ale hnutí neuspokojily. „Řekli mi, abych zavolal matce, jen aby mě slyšela křičet. Myslel jsem, že umřu,“ sdělil.
Jak to v zemi vypadá rok po návratu Tálibánu?
Uběhl rok od pádu Kábulu, kdy hnutí Tálibán prakticky bez boje převzalo vládu nad Afghánistánem. Země chudne, ekonomická situace se i nadále zhoršuje a ženy chtějí zpět svá práva:
První noc mu únosci svázali ruce za zády a udeřili ho do nohou kovovou tyčí, což mu způsobilo rozsáhlé modřiny. Po hodinách mučení ho Tálibán nechal přes noc v cele a další den to celé začalo nanovo.
Třetího dne pak sedmadvacetiletého novináře propustili, poté, co starší z komunity – kterých si Tálibán vážil – napsali jménem jeho matky dopis, ve kterém prosili o mužův návrat.
Noori i s rodinou následně utekl do Pákistánu. Ani tam ale nenašel klid. „Necítím se tu bezpečně, Tálibán může udělat cokoli. Dokonce i v Pákistánu,“ tvrdí.
Přesto měl štěstí, které některým ostatním Afgháncům chybělo. Mučenému zaměstnanci bývalé vlády Mohammadu Zafrimu se útěk nepodařil. V současnosti se proto i se svou rodinou skrývá a přežívá v podmínkách, které popisuje jako hrozné.
„Pokud se mi někdy podaří dostat do bezpečí, o svém pobytu ve vězení napíšu knihu. Až vám řeknu, jaká zvěrstva jsem viděl Tálibán páchat, možná mi neuvěříte,“ uzavírá Zafri.
