Článek
Třiatřicetiletá Sarah Everardová se stala obětí únosu a vraždy 3. března 2021. Tehdejší člen londýnské Metropolitní policie Wayne Couzens ji unesl až k přístavnímu městu Dover, kde ji znásilnil a následně uškrtil.
Ve Velké Británii se s následky této jediné vraždy potýkají dodnes, jak Seznam Zprávám vysvětlila Heather Harveyová z organizace Nia, která poskytuje služby obětem násilí na ženách a věnuje se fenoménu femicidy.
Velká Británie před rokem sledovala případ se zatajeným dechem. Den za dnem vyšetřovatelé odkrývali další a další hrůzné detaily a stopy. Britská společnost, zejména její ženská část, vyšla několikrát do ulic na protest proti násilí na ženách a následně i jednání policie.
Sarah Everardová zmizela 3. března loňského roku. K únosu došlo v jižní části Londýna, když šla Everardová o půl desáté večer od kamarádky pěšky domů.
Případ se pravidelně objevoval v médiích na titulních stránkách. A připomínají jej i po roce — stejně jako loni i letos skloňují termín femicida. Ten označuje vraždy žen spáchané právě proto, že obětí jsou ženy, a v posledních letech získává čím dál více pozornosti. A to celosvětově.
Jaká je situace v zemích Evropy i Mexiku nebo Turecku? Přečtěte si texty z projektu Říkej tomu femicida:
V únoru zveřejnila iniciativa Femicide Census, s níž Nia spolupracuje, zprávu o situaci ve Spojeném království. Přinesla rozporuplné závěry – na jednu stranu v roce 2020 zaznamenala výzkumná skupina nejméně případů femicidy od roku 2009, kdy s výročními zprávami začala. Na stranu druhou to ale nutně neznamená, že se situace mění k lepšímu.
Pro kontext: v letech 2018 až 2019 iniciativa evidovala v průměru 1 vraždu ženy každé tři dny. „Samozřejmě jsme věděli, že to není všechno, vycházeli jsme z případů, kdy byl jako pachatel zatčený, obviněný či odsouzený muž. Někdy to bylo 150 vražd ročně, jindy 125,“ popsala Seznam Zprávám Heather Harveyová z Nia.
„Nicméně oproti tomuto období vycházejí roky 2019 a zejména 2020 lépe. To je potřeba vysvětlit, při výzkumu jsme totiž zjistili, že v případech femicid spáchaných v rámci domácího násilí je pro ženu nejnebezpečnější období to, kdy se pachatel dozví, že od něj chce partnerka odejít. A pak první tři až šest měsíců po jejím odchodu. Během koronavirových lockdownů bylo ale složité kamkoliv odcházet, tudíž počtu případů femicid ubylo. Zároveň ale v jiných statistikách sledujeme rostoucí křivku žen, které si při lockdownu řekly o pomoc kvůli domácímu násilí,“ vysvětlila odbornice.
Zároveň Harveyová poukázala na to, že závěrem zprávy nejsou pouze holá čísla, ale také popis opakujících se vzorců, v nichž k vraždám žen rukou muže dochází: „Kdyby tyto informace vzaly v potaz úřady, mohly by pomoci nejen vyšetřovatelům a obžalobě, ale i při prevenci tohoto typu násilí na ženách. Na tom celém je nejvíc skličující právě nedostatek vůle to řešit.“
Špatná věc, ale „většiny se netýká“
Nelze přitom říci, že by Británie s problémem vůbec nic nedělala. „Je tu spousta hezkých slov, strategií, vyhodnocovacích zpráv, odborných rad, opatření i zákonů – skutečný problém ale tkví v tom, že mezi slovy a činy je velká propast. Skvěle sepsané dokumenty se nedaří implementovat, za což se nedaří hnát lidi k odpovědnosti. Změnit by se měl hlavně celkový přístup k ženám a kultura ve státních orgánech,“ řekla Harveyová z NIA s tím, že ženám úřady často – v lepším případě – nevěří a zlehčují jejich zkušenost.
Je to problém strukturální, kulturní a institucionální. Je potřeba to uznat a vyřešit napříč veřejným sektorem, zejména ale v systému trestní justice. A to nejde o přijetí nových zákonů. Máme veškerou legislativu, jakou potřebujeme, nepoužíváme ji ale asi dostatečně, když se chování ženy řeší víc než to pachatelovo.
Strategie britské vlády je nyní taková, že chce na domácí násilí (k femicidám dochází nejčastěji mezi partnery) pohlížet neutrální optikou a nemluví příliš o tom, že jde z většiny o násilí na ženách. Rétoriku staví na tom, že je takové násilí obecně „špatná věc, která se děje zejména mezi jedinci z nižších vrstev společnosti a v nefungujících vztazích, které kazí drogy a alkohol“.
Heather Harveyová
V organizaci Nia vede Harveyová výzkum i kampaně. V oblasti práv žen a zejména prevence násilí na ženách a pomoci jeho obětem se pohybuje přes dvě dekády – s britským ministerstvem zahraničí například spolupracovala při řešení problému nucených manželství.
„Je pak jednodušší vinit právě jednotlivce. Přitom je zapotřebí se soustředit na základní příčiny toho, co nazýváme ‚mužským násilím‘ na ženách. Ale to je politicky nepřitažlivé,“ povzdechla si Harveyová.
Britská vláda dosud například neratifikovala Istanbulskou úmluvu a neodkazuje se podle odbornice ani na Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen, která byla přijata Valným shromážděním OSN v roce 1979.
„Svým způsobem dokonalá oběť“
Britská veřejnost na problém podle Harveyové nahlíží dvojím způsobem. Buď jde o lidi, kteří si sami nesou takovou traumatizující zkušenost, případně blízké obětí, nebo o ty, jimž je téma násilí na ženách nepříjemné a raději by ho ze svého zorného pole odstranili.
„Veřejnost má tendence se uchylovat k zavedeným postupům – umenšovat nebo podceňovat prožité trauma a vinit z incidentu ženu. Opakují se argumenty typu: ‚Proč s ním zůstala? Proč od něj neodešla? Proč udržovala vztah s takovým mužem? Co si jako myslela? Nechci tvrdit, že si o to říkala, ale…‘. Všechny tyhle fráze jsou už v debatě o násilí na ženách normálem, lidé si to ani neuvědomují. Zatímco domácí násilí, sexuální obtěžování v práci i na ulici nebo i znásilnění prochází bez povšimnutí, velkou pozornost získávají spíše případy, kdy zabíjí někdo, koho žena neznala,“ řekla Harveyová.
To ostatně dobře ilustruje právě vražda Sarah Everardové. „V jejím případě vraždil cizí člověk – takové případy dostávají více mediálního pokrytí a empatie, ačkoliv jde jen o asi desetinu celkového násilí na ženách,“ upozornila představitelka organizace Nia.
Zavražděnou Britku označila za „svým způsobem dokonalou oběť: „Byla to hezká běloška ze střední třídy, jež vzbuzovala respekt. Ve slušnou hodinu byla na cestě domů, slušně oblečená. Udělala všechno pro to, aby byla v bezpečí – přezula se do tenisek na běhání, zavolala příteli, šla dobře osvětlenou ulicí. S tím se řada žen ztotožnila a spousta mužů přišla na to, co všechno ženy pro své bezpečí dělají. Veřejnost s ní soucítila, ačkoliv v mnoha jiných případech má tendenci ženu naopak kritizovat – nebo ji i vinit.“
Zásadní bylo pro její případ i obvinění Wayna Couzense, policisty, který při prvotní interakci s Everardovou zneužil právě svou pracovní pozici. To otřáslo důvěrou britské veřejnosti v policii, která pro velkou část společnosti představovala prodlouženou ruku dobra. I – nyní už bývalá – šéfka Metropolitní policie Cressida Dicková loni v září přiznala, že ono „vzácné pouto důvěry bylo narušeno“.
Střet Couzense s Everardovou na záznamu z bezpečnostních kamer.
Kromě vraždy mladé Britky vyšlo loni také najevo, že na platformě WhatsApp existují skupiny, kde si policisté posílají sexistické až misogynní zprávy. Členem jedné z takových „vulgárních a urážlivých“ konverzací byl i vrah Couzens.
Podle listopadového šetření organizace End Violence Against Women, který provedla ve spolupráci s agenturou YouGov, uvedlo 40 procent dotázaných mužů a skoro polovina dotázaných žen, že policii od vraždy Everardové věří méně. Skoro tři čtvrtiny všech dotázaných míní, že by měla policejní kultura doznat změn, má-li lépe reagovat na násilí na ženách a dívkách.
„Jediná věc, která z tohoto hrozného případu vyšla jako pozitivní, je to, jak moc vražda pobouřila veřejnost. Lidé chtěli akci, chtěli vidět, že stát něco dělá. A on pak něco skutečně udělat musel, teda aspoň to tak vypadalo. O násilí na ženách se pak mluvilo víc, stejně za ten rok ale zemřelo rukou muže mnoho dalších žen a dívek – a jejich vraždy se ztratily v šumu každodenního života,“ dodala pro Seznam Zprávy Heather Harveyová z organizace Nia.
