V Afghánistánu je rok po návratu Tálibánu bezpečněji. Ale ženy pláčou

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Šli jsme do Afghánistánu téměř před 20 lety s jasnými cíli: Dostat ty, kteří na nás zaútočili 11. září 2001, a zajistit, aby Al-Káida nemohla použít Afghánistán jako svou základnu, ze které by na nás mohla znovu zaútočit. To jsme udělali,“ pronesl 16. srpna minulého roku ve svém projevu k národu americký prezident Joe Biden.

O den dříve se v jím zmiňované zemi chopilo vedení islamistického hnutí Tálibán a hlava Spojených států čelila kritice. Biden byl čtvrtým americkým prezidentem, který výzvám v Afghánistánu čelil, a dlouhodobě trval na tom, že nejdelší americkou válku nepředá svému nástupci.

Slibu opravdu dostál, zatímco ale Američané a jejich spojenci po téměř 20 letech stahovali ze země své vojáky, stoupenci hnutí Tálibán si brali zpátky to, o co na začátku století po několika letech vlády přišli: moc.

S 15. srpnem, dnem, kdy padl Kábul, propukl v zemi definitivní zmatek. Již v předchozích dnech jednotlivé země ve spěchu stahovaly své zaměstnance z ambasád a lidé se s obavami o budoucnost snažili Afghánistán opustit. Tálibán již tehdy skeptickým občanům sliboval, že život v zemi se k horšímu nezmění.

Dostálo hnutí svým slibům? A jak vlastně země vypadá po roce jeho vlády?

„Byl to rok ve znamení poměrně značných změn, zejména v městském prostředí. Na vesnicích se ale také leccos změnilo - například školy, které byly otevřené pro dívky, byly zavřeny a řada dalších institucí byla víceméně paralyzována,“ popsal pro Seznam Zprávy změny v Afghánistánu Slavomír Horák z Institutu mezinárodních studií FSV UK.

Na venkově byl tak podle odborníka přechod k nové vládě zvládnutý o něco lépe, než tomu bylo například v Kábulu nebo dalších velkých městech. Jak ale sám upozornil, lidé byli 20 let zvyklí žít v jiném nastavení, nová vláda tak pro ně znamenala velkou změnu už jen z principu.

„Lidem ve městech, kteří si zvykli na určitý komfort a standard života, se vede opravdu hůře a mají omezený přístup například k různým službám,“ přiblížil dále Horák. Za velký problém, se kterým se ale potýkají lidé na vesnici i ve městech, označil zásobování. „Tálibán ani neměl možnost tohle zvládnout, kvůli zmrazeným účtům neměl peníze.“

Afghánistán čítá kolem 39 milionů obyvatel, podle agentury Reuters však zhruba 25 milionů z nich žije v chudobě a kvůli stagnaci ekonomiky by letos mohlo zaniknout až 900 tisíc pracovních míst. Podle analýzy zveřejněné v květnu navíc téměř 20 milionů lidí v zemi, tedy téměř polovina populace, čelí akutnímu hladu.

Asi nejčastěji připomínaným a sledovaným tématem, které vrásky vyvolávalo již před rokem, bylo postavení žen ve společnosti. Tálibán se již po převzetí moci nechal slyšet, že plánuje respektovat práva žen, a informoval, že ženy budou moci –⁠ na základě pravidel a předpisů Tálibánu –⁠ provozovat aktivity v různých sektorech.

„Když to srovnám s tím, co bylo před rokem, tak dochází k velmi výrazným změnám směrem k horšímu. Ženy byly vytlačeny z velké části státní správy, z velké části médií, ale i z řady dalších pracovních pozic. Momentálně neprobíhá ani další vzdělávání žen nad základní úroveň,“ uvedl v rozhovoru Horák.

Již během dřívější vlády Tálibánu v letech 1996 až 2001 dívky nesměly navštěvovat školy a ženy nemohly pracovat. Na veřejnosti pak musely chodit zahalené a s mužským doprovodem. Systém šaría navíc ženy nechrání před domácím násilím a jejich manželé rozhodují prakticky o všem.

Podle organizace Human Rights Watch Tálibán i nyní zavedl pravidla, která ženám a dívkám brání v uplatňování jejich nejzákladnějších práv a která ovlivňují jejich další práva na život, živobytí, zdravotní péči, jídlo a vodu.

Sima Bahousová, šéfka Organizace OSN pro rovnost pohlaví a posílení žen, navíc informovala, že toto zrychlující se porušování práv žen a dívek stojí Afghánistán draho, a má tak také dopad na sociální a ekonomický růst.

„Poté, co byl vyhlášen příkaz k nošení hidžábu, mě chytili bojovníci Tálibánu. Ptali se, proč ho nenosím, a přestože nemám v úmyslu plnit jejich příkazy, omluvila jsem se. Myslela jsem, že mě nechají jít, navštívili ale můj domov a řekli mé rodině, že až mě příště přistihnou na veřejnosti nezakrytou, budu zatčena,“ cituje list The Guardian svědectví Zahry, jedné z oslovených afghánských žen, která v zemi zůstala i po změně režimu.

Svůj vzdor po roce tálibánské vlády dávají najevo i další ženy. O víkendu například členové hnutí Tálibán pomocí střelby do vzduchu rozehnali kábulskou demonstraci žen, které se domáhaly práva na práci a vzdělání. Některé z protestujících pak utekly do nedalekých obchodů, kam je Tálibové pronásledovali a bili pažbami pušek.

Své znepokojení kvůli novým pravidlům ale vyjádřili i někteří světoví lídři. Mnoho vlád, včetně celé Rady bezpečnosti OSN a téměř všech členů G7 a G20, například odsoudilo - či alespoň zkritizovalo - rozhodnutí Tálibánu omezit vzdělávání dívek. Žádná vláda pozici Tálibánu nehájila a ani se ji nesnažila ospravedlnit.

V zemi je ovšem podle agentury Reuters dnes bezpečněji než v době, kdy islamistické hnutí tvrdě bojovalo proti zahraničním silám vedeným USA a jejich afghánským spojencům.

„Je to takový trochu nestabilní stabilní mír. Situace samozřejmě dospěla k tomu, že na řadě míst se skutečně bojovat přestalo, protože Tálibán už není silou odporu, ale je silou vládnoucí. Na druhou stranu nesmíme zapomínat ani na to, že i Tálibán má své nepřátele, a to ozbrojené nepřátele,“ připomněl expert na Afghánistán Horák.

Na mysli měl především radikální islamistické skupiny, jako je Islámský stát. Svou roli má však i uskupení okolo některých bývalých představitelů afghánského režimu, kteří se spojili uvnitř země nebo za jejími hranicemi a snaží se sjednotit odpor.

„Tady ale trochu naráží jednak na vojenskou oblast, jelikož nejsou tak dobře vyzbrojeni, a jednak také na rozpory mezi jednotlivými skupinami nebo vůdci této části odporu,“ upozornil dále český akademik. „Islámský stát má na druhou stranu zbraně, vojsko i teroristy, kteří jsou ochotni a schopni útočit. Představuje tak mnohem větší problém.“