Muslimové v indonéském Temboru žijí podle pravidel ze středověké Arábie

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od spolupracovníka v Indonésii/

Ospalé městečko na východní Jávě je několikrát denně svědkem fantastické podívané. Jindy poklidné ulice na pár chvil zaplaví stovky pestrých skútrů řízených dívkami v nikábech.

Černé hábity vlají ve větru a vykukují z nich jen zvědavé oči. S údivem pozorují bělocha, který je zde zjevením krajně neobvyklým. Procházím branou do Tembora, kterému se říká indonéská Medina podle posvátného města v Saúdské Arábii.

V roce 1958 byla v Temboru založena islámská internátní škola Al-Fatah, která zcela změnila život bezvýznamné obce, jakých je na nejlidnatějším indonéském ostrově bezpočet. „Dnes u nás studuje dvacet tisíc studentů, z nichž polovina jsou dívky,“ vypráví mi na procházce po městě jedenapadesátiletý učitel Dadang Budiana, který sepsal knihu o historii Tembora.

„Studenti nemusejí dělat přijímačky, jen test znalostí, abychom věděli, kam je zařadit. Obvykle přicházejí ve dvanácti letech a studium trvá šest let,“ říká, když nahlížíme do několika tříd, kde probíhá výuka.

Při stěnách mají žáci skříňky s osobními věcmi a večer v učebně i spí. „Měli by usínat na pravém boku s pravou dlaní pod tváří s obličejem namířeným na západ k Mekce. To je jedno z pravidel sunny, což je soubor Prorokových zvyků, činů a doporučení pro muslimský život, kterým se řídíme.“

„A co když se ve spánku převalíte na záda nebo na druhý bok,“ zajímám se. „Nevadí, důležité je tak usínat, po zbytek noci je volný styl,“ směje se Dadang Budiana. Během ranní procházky se lehce opírá o hůl. „Prorok řekl, že muž po čtyřicítce by měl nosit hůl.“

Pravověrní muslimové v Temboru se sice snaží žít podle pravidel ze 7. století, ale i sem neúprosně vtrhlo století jednadvacáté. Dadang nemá jen tak nějakou ulomenou větev, ale teleskopickou trekovou hůl vybavenou kompasem a svítilnou. Nad hlavami nám přelétla s ohromujícím hlukem stíhačka z nedaleké letecké základny.

Studenti sedávají na zemi s nohama zkříženýma pod sebou a dlouhé hodiny se učí nazpaměť více než šest tisíc veršů koránu, studují hadísy nebo islámské právo.

„Náš šejk vymyslel speciální bojové umění furusiyah, protože studenti měli z dlouhého sezení problémy s kyčlemi a chůzí,“ vysvětluje mi Dadang Budiana, když pozorujeme desítky hochů, kteří se na hřišti učí nové hmaty. Součástí furusiyah je i boj s mečem, kopím, mačetou nebo holemi.

V dálce se kolem sopky Gunung Lawu shlukují mračna a možná bude pršet. Danang Budiana se omlouvá, protože se chce jít pomodlit do mešity, a studenti ze stejného důvodu mizí do internátu, aby se převlékli. Chci se naobědvat, ale zjišťuji, že jsou prakticky všechny restaurace a obchody zavřené. Pětkrát denně se v době modliteb v Temboru úplně zastaví život.

Na okraji města pomalu budují mešitu, která má zatím střechu z vlnitého plechu, ale jednou by to měl být velkolepý svatostánek pro sto tisíc věřících. O kus dál se nacházejí stáje a ve výběhu cvičitel lonžuje mladého hřebce. „Syekh Ubaidillah Ahror má tři sta koní, některé dovezené až z Anglie nebo Arábie,“ chlubí se Dadang Budiana.

Jízda na koni nebo střelba z luku byly oblíbenými kratochvílemi Proroka Mohameda, a tak není divu, že jsou tyto sporty populární i mezi muslimy.

O kus dál hrají kluci v hale celkem moderní fotbal a v budově je dobře vybavená posilovna. Součástí internátní školy jsou i dva venkovní bazény, kde vysoká zeď odděluje chlapeckou a dívčí část.

Kolem čtvrté hodiny zase potkáváme spousty dívek v nikábech, jak vycházejí z velkých plechových vrat školy a nasedají na skútry. „Některé studentky nebydlí v internátu, mají ve městě pronajaté pokoje nebo byty a do školy dojíždějí,“ vysvětluje mi učitel původ neobvyklé podívané.

Dalšího dne se vydávám do muzea Galeri Joko Tingir nazvané po zakladateli prvního islámského království na Jávě. Popravdě si od návštěvy moc neslibuji - co byste čekali od okresního muzea na maloměstě. Atiqah Farid, kterou znám přes hnutí Niqab Squad a v Temboru sedm let žila, ale slibuje, že uvidím věci nevídané. Platím na indonéské poměry drahé vstupenky a u vchodu se mě ujímá mladý průvodce Ahmad Saifudin v tradiční muslimské čepičce kopiah, kterou zde nosí snad všichni muži.

Hned na začátku prohlídky jsou ve vitrínách luk a šípy nebo hůl, které patřily samotnému Prorokovi. Návštěvníci se fotografují před černou hedvábnou tkaninou, která je zdobena zlatou a stříbrnou výšivkou s verši z koránu. Říká se jí kiswah a slouží k zakrytí Ka’aby - svatyně v mešitě Al-Haram v Mekce, která je považována za nejposvátnější místo islámu.

Turisté s úžasem obdivují malý černý kamínek. „To je kámen z pekla! Habešský král Abraha zaútočil na Ka’abu, a tak Bůh seslal na jeho armádu hejna ptáků Abábil, které na ně shazovaly kameny z pálené hlíny,“ vysvětluje mi Ahmad Saifudin.

Ve zvláštní části oddělené těžkým závěsem jsou vystaveny nejposvátnější artefakty jako zkamenělý otisk Prorokovy nohy, jeho vlasy, vousy nebo docela velké sandály.

Podobnou sbírku islámských relikvií jsem kdysi viděl v istanbulském paláci Topkapi. Po staletí ji shromažďovali mocní sultáni Osmanské říše, ale obávám se, že by zbledli závistí, kdyby viděli muzeum v Temboru. Každý artefakt je opatřen certifikátem pravosti s velkým kulatým razítkem.

„Předměty vystavené v muzeu daroval našemu šejkovi malajský sběratel, profesor Abdul Manan Embong. Pro ověření pravosti najalo muzeum experta a samo vystavilo certifikáty,“ vysvětluje mi později Dadang Budiana původ neuvěřitelné sbírky.

Atiqah Farid mě zve na oběd do restaurace na okraji Tembora. Společně s její dcerou, vnukem Pashou a zetěm míříme do rodinné části, kde by se ženy mohly najíst bez nikábu, kdyby ke stolu neusedl i hladový cizinec.

Jsem zvědavý, jak budou jíst, ale očividně nejsou v podobné situaci poprvé. Sousta na lžíci zkušeně mizí pod černým závojem, aniž by si ho byť jen trochu ušpinily. „Musíš přijet k nám do vesnice u Yogyakarty, budu otevírat nový obchod, jehož součástí budou i kurýrní služby,“ zve mě Atiqah, která nemá manžela, ale je schopná se o velkou rodinu celkem dobře postarat.

Studentky školy Al-Fatah jsou povinny na veřejnosti nosit nikáb, ale po dokončení školy bude záviset na nich, jestli ho budou nosit dál. Na Jávě jsem potkal mnoho nezávislých a vzdělaných žen v hnutí Niqab Squad, které se rozhodly zahalovat z vlastní vůle. Věří, že se dostanou blíže k Alláhovi, když budou žít dle pravidel sunny. Založily charitu, která vaří knedlíčkovou polévku bakso pro chudé nebo učí ženy připravit nebožtíka k pohřbu.

V nikábech trénují nejen islámské sporty jako jízdu na koni nebo střelbu lukem, ale i aikido. Navštěvují restaurace, nákupní centra nebo zábavní parky se stejnou chutí jako méně zahalené Indonésanky. Pochvalují si, že díky nikábu lehce uniknou nežádoucí pozornosti mužů. Boří tak některé představy o ženách v nikábu.