Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ať už patříte mezi Muskovy obdivovatele („Je to génius a inovátor, živoucí Iron Man!“) nebo kritiky („Sám nic nevynalezl, zkazí co může a chlubí se cizím peřím.“), možná vás překvapilo, že se vrhnul do politiky. Nota bene po boku republikánského prezidenta Donalda Trumpa, jehož v minulosti kritizoval.
Překvapivé bylo i to, jak velkou roli si Musk v administrativě Donalda Trumpa vybojoval: V některých momentech vystupoval jako jeden z nejmocnějších lidí nového Bílého domu, navzdory tomu, že má oficiálně pouze pozici „zvláštního poradce“.
Nikoho by ale nemělo překvapit, že Musk ve své roli „šéfa pro efektivitu“ instinktivně uplatnil to, co se naučil v Silicon Valley. Nasadil osvědčené principy, které pomáhají technologickým firmám snížit náklady, ohromit zákazníky a uspět v dravé konkurenci. Problém je, že federální vláda USA – zaměstnávající zhruba tři miliony lidí – je v mnoha ohledech pravým opakem technologického startupu. Muskovy instinkty jsou nejen neužitečné, ale v některých případech přímo nebezpečné.
Napřed rozbít, pak opravit!
Ve světě technologických inovací se cení schopnost lídrů nelámat si moc hlavu s tím, co všechno se po cestě rozbije. Heslo možná znáte ve verzi zpopularizované Markem Zuckerbergem, zakladatelem sociální sítě Facebook: „Move fast and break things.“ Tedy: Jděte rychle kupředu, i když při tom hodně věcí rozbijete.
„Selhání je jedna z možností. Pokud neselháváte, tak to znamená, že nejste dostatečně inovativní,“ vysvětlil miliardář Elon Musk jeden ze svých principů úspěchu. Zatímco vládní vesmírná agentura NASA operovala dle konzervativně opatrného principu, Muskova soukromá firma SpaceX zkoušela nové věci. Hodně raket při těchto pokusech explodovalo, ale po letech se výsledek dostavil.
Je to jedna z mnoha lekcí, kterou se Elon Musk během své raketové kariéry naučil. Osvědčila se mu nejen ve SpaceX, ale i při slibování „samořídící“ Tesly a sázce na umělou inteligenci.
Technologické firmy – zejména ty mladé a dravé – tento princip využívají jako svou konkurenční výhodu. Zatímco velké korporace za sebou musejí táhnout hromadu zastaralých bobtnajících služeb, produktů a zákazníků, mladé firmy mohou inovovat „na čistém stole“.
Zdálo by se, že federální byrokracie USA by z tohoto principu opravdu mohla těžit, protože té „historické přítěže“ si táhne opravdu hodně. Celá řada vládních programů je duplicitních, utrácejí se peníze za posudky, které pak nikdo nečte, a již založené instituce mají tendenci obhajovat svou existenci… Není divu, že lidé Muskovi tleskají, když říká, že si na to vezme motorovou pilu.
Ve své firmě může Musk osekat náklady, dát výpověď stovkám lidí, a pak sledovat, co se stane. Něco se pokazí, on pokývá a tyto lidi znovu nabere. To je strategie, která se mu osvědčila při nedávné akvizici Twitteru. Sice tím naštval velké množství uživatelů i inzerentů, ale reálně skutečně snížil náklady tím, že snížil počet zaměstnanců skoro na třetinu původního stavu: „Co se Muskovi podařilo, to mu všichni ostatní šéfové v Silicon Valley záviděli,“ myslí si novinářka Kara Swisherová. „Všichni si říkali, proč to nemůžu udělat já?“
Proč to ve státní správě takto nefunguje?
Jenže stát není firma. Jednou z klíčových funkcí státu je vytváření stabilního prostředí. Což vyžaduje určitou předvídatelnost a procesní kázeň. Ve firmě může mít šéf skutečně pravomoc kohokoli kdykoli propustit (v USA to platí více než v Evropě). Ve státní správě je to složitější. Americké vládní agentury nepodléhají přímo prezidentovi, o jejich založení či rušení rozhoduje Kongres, a prezidentská pravomoc ohledně jejich rušení či omezování je přinejmenším sporná. Proto také řada Muskových „úsporných opatření“ naráží na zákonné limity.
Existují historicky ověřené – a dosti nudné – způsoby, jak vládní výdaje omezit. Před dvaatřiceti lety představil prezident Bill Clinton iniciativu s cílem „znovuvynalezení vlády“: omezit náklady, osekat byrokracii a zvýšit efektivitu. Ale Clintonův viceprezident Al Gore šel zákonnou cestou. Představil vize, zadal odborné posudky, návrhy poté posuzoval Kongres (a velkou část jich zamítl). Jakkoli je takový postup zdlouhavý a nudný, respektuje fakt, že stát není firma. S výsledky musejí žít všichni, a tak je potřeba, aby se k procesu všichni vyjádřili. Proces je složitý právě proto, že cílem je udržitelnost změn nad rámec jednoho volebního období.
V některých případech se historie opakovala až legračně. Během svých čistek v Twitteru v roce 2022 vyhodil Musk řadu lidí, které pak firma o pár dní později lákala zpět. To samé v bledě modrém si Musk zopakoval v Bílém domě, když propustil desítky odborníků na jadernou bezpečnost, aby je po několika dnech lanařil zpátky.
Lži, dokud se z toho nestane pravda!
Dalším nechvalně proslulým principem Silicon Valley je poučka „Fake it till you make it!“. Zřejmě nejslavnějším zosobněním tohoto hesla je Elizabeth Holmesová, a to zejména proto, že se jí nepodařilo naplnit tu druhou část poučky. Slíbila krevní test budoucnosti, který ale v praxi neexistoval a ona jeho neexistenci různými triky a podvody skrývala. V současnosti si odpykává jedenáctiletý trest.
Zdaleka ne všechny technologické firmy jsou ale za své „nadsazování“ potrestané. Přehánění, ohýbání dat a nafouknuté sliby investorům patří do arzenálu schopností zakladatelů prakticky všech slavných firem z oblasti technologií. Když to nepřeženou, zpětně se to nenazývá lhaním, ale „schopností inspirovat tým i investory svou vizí budoucnosti“.
Také Elon Musk má s takovými „inspirativními sliby“ své zkušenosti. Už skoro deset let mluví o tom, že plně autonomní řízení bude v autech Tesla dostupné již velmi brzy. V roce 2013 mluvil o roku 2016. V roce 2021 mluvil o roce 2022 - a tak dále.
Každý z těchto slibů přinesl to, co Musk potřeboval: nadšení fanoušků, zájem investorů a mediální kontroverzi. Není divu, že si z toho odnáší lekci: přehánění se vyplácí.
Proč to ve státní správě takto nefunguje?
Když Musk nastoupil do čela „Ministerstva pro efektivitu státní správy“ (DOGE), slíbil, že ušetří americkým daňovým poplatníkům „bilión dolarů“ (anglicky: trillion dollars, tedy 1 000 000 000 000 dolarů). Občas dokonce mluvil o částce dvojnásobné. Opakovaně byl ale jeho tým přistižen, jak výrazně nadsazuje údajné úspory.
V některých případech šlo o zjevné překlepy (osm miliard místo osm milionů), jindy šlo o duplicitní započítávání úspor, případně si DOGE jako úspěch připsalo zrušení smluv, které již byly zaplaceny a jejich zrušení tak žádné peníze neušetřilo.
Oficiální web DOGE.gov uvádí úsporu 140 miliard. Novináři v minulosti upozornili na to, že tyto odhady byly výrazně nadsazené. DOGE od té doby změnilo způsob, jak výsledky publikuje, což nezávislou kontrolu údajných úspor komplikuje.
Elon Musk nicméně původně mluvil o tom, že najde dva bilióny úspor, což by byla skoro třetina federálního rozpočtu. Takové číslo bral málokdo vážně. Ale zatímco v soukromém sektoru jsou nafouknuté odhady prakticky očekávané, v oblasti státního rozpočtu jsou přinejmenším nezodpovědné. A vedou pak k zoufalým řešením, jako je de facto zrušení mezinárodní agentury USAID.
Zatímco sociální síť může mít výpadek a ohrozí to málokoho, vládní výdaje se týkají věcí, kde jde o život. „Nikdo nezemřel proto, že jsme dočasně pozastavili mezinárodní pomoc. Nikdo!“ zdůraznil Elon Musk. Podle novinářů to ale není pravda a i dočasné pozastavení mělo a má reálné dopady, včetně úmrtí dětí, které by jinak mohly žít.
Pokud by se fanoušci DOGE chtěli utěšit alespoň tím, že sice americké dolary nezachraňují tolik životů, ale aspoň to bude vidět na úsporách, podporu musejí aspoň prozatím hledat jinde, než v datech.
Pohled na data totiž ukazuje, že souhrnné americké výdaje jsou zatím velmi podobné v roce 2024 i v roce 2025. Letos dokonce o něco málo vyšší. Navzdory tomu, že DOGE se chlubí významnými úsporami. Musk by ale jistě připomněl, že na hodnocení je příliš brzy, že je potřeba vydržet a výsledky se dostaví. Fake it till you make it.
Neptej se a zkus to!
Techno-optimisté v Silicon Valley mají vlastní verzi českého přísloví „Kdo se moc ptá, moc se dozví“. V angličtině zní: „Ask Forgiveness, Not Permission“. Nežádej o povolení předem, místo toho potom požádej o odpuštění.
Je to mantra, která umožnila vyrůst IT firmám, které se rozhodly „revolucionalizovat“ nějaký ne-IT segment trhu. Vstoupí do odvětví skrze nějakou neregulovanou nebo minimálně spornou zkratku – třeba mobilní aplikaci – a vyhne se tak nějakému zdlouhavému procesu schvalování.
Typickou ukázkou je firma Uber, která začala v roce 2010 nabízet „taxíky bez taxi regulací“. A zatímco taxikářské firmy po celém světě se proti nové konkurenci bouřily a padaly žaloby, firma Uber rychle rozšiřovala svou působnost do celého světa. Dílčí neúspěchy nebo soudní prohry jí buď nevadily, nebo dokonce posílily publicitu. O patnáct let později víme, že se jí to podařilo. Navzdory kontroverzím, prohrám a skandálům nyní jejich „netaxíky“ působí ve více než deseti tisících měst po celém světě. Regulační rámce se posunuly a dojednaly, někde padly pokuty a vše jede dál.
Během své podnikatelské kariéry si Musk vyzkoušel, že se mu tato strategie vyplácí. V červnu 2023 jeho firma SpaceX ignorovala federální předpisy ohledně startu rakety Falcon Heavy z floridského Kennedy Space Center. A co myslíte, že se stalo? V podstatě nic. Pokuta v řádech stovek tisíc dolarů, kterou navíc firma SpaceX odmítla zaplatit.
Proč to ve státní správě takto nefunguje?
Přesně podle zásady „nežádej o dovolení“ vpadl Muskův tým ajťáků do federálních úřadů. Někteří to dokonce nazvali „násilným vniknutím“, protože šlo o způsob vymykající se zásadám pro práci s vládními databázemi.
Když něco takového udělá nový šéf, který přebírá firmu, je to sice možná nedůstojné, ale není to nelegální. Když se takto dostanou lidé bez odpovídající prověrky k důležitým databázím, jde o ohrožení národní bezpečnosti. „Kdybyste se mne zeptali předtím, řekl bych vám, že se něco takového nemůže stát,“ řekl pro magazín Wired expert na vládní zabezpečení, který si nepřál být jmenován. „Ale teď je možné všechno.“
Soudy dodatečně omezily, ke kterým datům se může Muskův tým dostat. Ale to už Musk data měl. Čas ukáže, zda někdo bude čelit nějakým trestům za neoprávněný přístup k datům. Sám Musk to asi nebude.
Nejslabší, dejte si padáka!
Zajímavou ukázkou toho, jak se dobrý nápad se soukromé sféry nedá přenést do sféry státní správy, je koncept „dobrovolného odchodu“. Když Musk koupil síť Twitter, rozeslal zaměstnancům pověstný hromadný e-mail s předmětem „Křižovatka na cestě“ (A Fork in the Road).
„Abychom uspěli, budeme muset všichni pracovat na naprosté maximum (extremely hardcore)“, burcoval Musk své podřízené. Ti, kdo s tím souhlasí, měli potvrdit stisknutím odkazu přímo v e-mailu. „Ostatní dostanou tři měsíce odstupného.“
Myšlenka to není ani nová, ani nijak zvlášť kontroverzní, i když Musk zde aplikoval její extrémní verzi. Ale i jiné firmy se proslavily tím, že nabízejí zaměstnancům peníze za to, aby dobrovolně odešli. Logika je jednoduchá: pro koho je odstupné řekněme ve výši tříměsíční mzdy dostatečným lákadlem k tomu, aby z firmy odešel, zřejmě tam neviděl svou budoucnost, a firma tak ušetří čas a může najít někoho, kdo je pro danou pozici lepší a nadšenější.
Proč to ve státní správě takto nefunguje?
Když Muskovo oddělení pro efektivitu skrze Úřad pro správu vládních zaměstnanců (OMP) rozeslalo dvěma milionům federálních zaměstnanců e-mail s předmětem „Křižovatka na cestě“, nabídka byla dokonce ještě štědřejší. Od února do září by měli tito zaměstnanci dostávat plat i benefity.
Bez ohledu na to, zda taková výzva byla vůbec legální, stojí za zamyšlení, k čemu vede. V soukromé firmě o takové nabídce uvažuje především někdo, kdo ví, že si najde práci jinde. Státní instituce se tak Muskovou iniciativou v podstatě zbavily zejména dvou skupin zaměstnanců. Především těch, kteří tak jako tak zvažovali odchod do důchodu tento rok, a přijetí této nabídky jim zajistili urychlení tohoto cíle.
„Taková výzva je navíc dost arbitrární,“ upozorňuje Max Stier z organizace Partnership for Public Service, která monitoruje veřejné výdaje. „Je zcela nepředvídatelné, kdo se rozhodne odejít a kdo se rozhodne zůstat.“
Druhá kategorie zaměstnanců, pro které byla taková nabídka výhodná, jsou paradoxně ti, které by si každá instituce měla chtít udržet: ti, kteří vědí, že by v soukromé sféře dostali mnohem více peněz. Někteří z nich – pokud vědí, že umí něco, co nikdo jiný v daném oddělení neumí – se dokonce mohou těšit, že si je časem vládní agentura za pár měsíců najme. Tentokrát už jako externisty, za mnohem vyšší hodinovou sazbu. To se stalo i v minulosti.
Když administrativa Billa Clintona v druhé polovině devadesátých letech snižovala počty vládních zaměstnanců, podařilo se jim sice snížit jejich počet, ale nikoli výdaje: „Pozorovali jsme řadu negativních jevů (výzvy k rezignaci),“ uvádí vládní analýza z roku 1997. „Patnáct vládních agentur si stěžovalo na to, že s odchodem klíčových zaměstnanců odešly i důležité institucionální znalosti a expertízy.“
Některé vládní agentury pak musely najmout externí experty, často ty stejné lidi, kteří předtím pro vládu pracovali.
Platy federálním zaměstnancům (jsou jich asi tři miliony) tvoří jen přibližně pět procent vládních výdajů. Osekáním těchto výdajů může paradoxně celková útrata stoupnout, nikoli klesnout. Dodejme, že DOGE se snaží osekávat i výdaje na externí dodavatele.
Využij všechno, co máš!
Ve světě technologických firem se slovo synergie skloňuje skoro stejně často, jako škálování. Když něco máte, hledáte, jak to můžete využít i jinde. Elon Musk často dává jedné ze svých firem zakázku u jiné ze svých firem. Proč ne?
Jenže vládní výdaje se řídí jinou logikou, než výdaje soukromé. Mimo jiné právě proto, že zodpovědnost státu není omezená jen na zákazníky. Státní instituce mají na některé funkce monopol a zároveň musejí zajistit, že jsou k dispozici všem. Z toho vyplývá důležitá zásada státní správy: vše musí být transparentní, o všem je potřeba rozhodovat formou konsenzu, aby nemohlo dojít ke střetu zájmů.
Jednou z úloh státu je i zajištění péče o občany, kteří nemají nikoho jiného, kdo by se jich zastal. Ať už jde o důchodce, děti nebo lidi jinak společensky vyloučené. Velká část federálních amerických výdajů je věnována například na programy, které pečují o zdraví lidí, kteří by si soukromou péči nemohli dovolit.
Výdaje amerického federálního rozpočtu na rok 2025.
Celých 21 % amerických federálních výdajů připadá na Správu sociálního zabezpečení, která vyplácí důchody. Právě na tuto agenturu míří v posledních dnech pozornost DOGE expertů, kteří požadují, aby se snížily stavy zaměstnanců. A to v situaci, kdy se jejich web potýká s výraznými potížemi.
Škrty v oblasti důchodů jsou dle žaloby nelegální. Rozhodovat tak budou opět soudy. Musk se netají tím, co si o soudcích a jejich možnosti omezit působení jeho týmu myslí: „Musí nastat masové odvolání soudců.“
Situace, kdy pod taktovkou nejbohatšího muže světa dochází k ohrožení vyplácení důchodů, je vskutku absurdní. Musk navíc není co do vládních výdajů neutrální entitou. Jeho firmy SpaceX i Tesla dlouhodobě těží z vládních dotací, pobídek i daňových úlev.
„Všechny jeho firmy těžily z federálních peněz a on teď federální rozpočet optimalizuje,“ glosuje situaci novinář Ezra Klein. „Je to, jako kdyby vyšplhal po žebříku a pak ten žebřík vytáhl, aby po něm nemohli šplhat další.“
Jak to pro Muska skončí?
Už když se Trump a Musk v létě 2024 začali poprvé sbližovat (Musk Trumpa a další republikánské kandidáty finančně podpořil více než 250 miliony dolarů), spekulovalo se o tom, jak jejich spolupráce dopadne.
Dva miliardáři, oba vyznačující se velkou touhou po pozornosti fanoušků… Jak dlouho jim to spolu bude fungovat? Kdo komu poslouží, kdo koho využije, kdo koho odkopne?
„Musk je pro Trumpa užitečný jako zdroj peněz i jako vymahač jeho pokynů,“ myslí si novinář Charlie Warzel. A Trump se na oplátku snaží Muskovi pomáhat s jeho problémy. Třeba když před Bílým domem zorganizoval tiskovku o tom, že si kupuje auto Tesla, aby Muskovu značku podpořil během toho, co se od ní odvracejí zákazníci po celém světě. Má někdo v prezidentově týmu vůbec ještě sílu upozornit na tu maličkost, že se opět jedná o ohromný střet zájmů?
Ale Muskovo angažmá v Bílém domě má předem danou expiraci: jakožto zvláštní zaměstnanec vlády může Musk působit maximálně 130 dní. Ne že by se případně nenašel způsob, jak tuto normu ignorovat, jako tolik jiných předtím.
Tato hranice vyprší v květnu. Poslední dny ale naznačují, že Musk by se mohl z Bílého domu poroučet už dříve. A to pokud přerostou jeho spory s Trumpem ohledně prezidentových oblíbených celosvětových tarifů. Na ně totiž reagují globální trhy nervozitou a předvídatelným propadem.
Řeč peněz je společným jazykem politiků i byznysmenů. A možná tak sledujeme počátek konce partnerství mezi dvěma miliardáři, kteří ovšem sledují odlišné dlouhodobé cíle.
