Za našeho mývala se pomstíme, říká ukrajinská vyšetřovatelka

V Praze nebyla Natalija Ochotnikovová poprvé, tentokrát ji ale do českého hlavního města přivedly povinnosti. Prague Civil Society Centre ve spolupráci s Ústavem východoevropských studií FF UK totiž do Česka pozvalo přední vyšetřovatelky válečných zločinů na Ukrajině, aby se s lidmi podělily o své zkušenosti a popsaly situaci v napadené zemi.

Patří mezi ně i šestatřicetiletá Natalija, která po studiu práv v Charkově pracovala u Evropského soudu pro lidská práva. Je expertkou na mezinárodní humanitární právo i práva žen a zpracovávala právní analýzy pro Mezinárodní trestní tribunál, Výbor OSN proti mučení nebo monitorovací misi OBSE na Ukrajině.

„Stále jsme naživu a stále jsme naštvaní,“ vyprávěla mi o náladě v rodné zemi v jedné z karlínských kaváren. Organizace ZMINA, pro kterou momentálně pracuje, se zaměřuje na zmizelé Ukrajince a únosy. Stejně jako mnozí další, i ZMINA apeluje na zřízení speciálního tribunálu, který by se zabýval ruskými válečnými zločiny.

„Není to jen Putinova nebo Šojguova válka, figuruje tu hodně vysoce a středně vysoce postavených lidí,“ říká Natalija Ochotnikovová.

Ukrajina o vytvoření zvláštního tribunálu, který by stíhal ruské vojenské a politické představitele odpovědné za rozpoutání agrese, usiluje již delší dobu. Její snahy již alespoň slovně podpořili i někteří čeští představitelé.

Po nedávných útocích na ukrajinskou infrastrukturu měla sama Natalija problém spojit se se svou rodinou, která – stejně jako stovky tisíc lidí na Ukrajině – zůstala bez elektřiny i signálu. Kvůli rozsahu škod se lidé často spoléhají na generátory a pomoc sousedů. Někteří mají přístup k elektřině jen na tři hodiny denně, které pak využívají k nabití elektronických přístrojů nebo k ohřevu vody.

V rozhovoru jsme si povídali o osvobozeném Chersonu, její práci i o tom, jaké je to být ženou v zemi zatažené do války.

Mohla byste mi popsat, co přesně dnes dělá vaše organizace?

ZMINA je ukrajinská nevládní organizace s desetiletou historií. Byla vytvořena jako takové centrum informací o lidských právech, které v rámci společnosti tehdy nebyly až tak cool a bylo třeba o nich šířit povědomí. Podporovala také různé iniciativy, které měly lidem zajistit rovná práva, a zapojovala se do různých vzdělávacích akcí.

Když ale 24. února začala invaze, došlo nám, že to nestačí. ZMINA a další organizace se proto spojily a vytvořily takzvanou 5 AM Coalition, která odkazuje k páté hodině ranní, kdy k nám přiletěly rakety od našeho „nejlepšího kamaráda“. Všechny tyto organizace pak začaly spolupracovat a rozdělily si potřebnou práci.

ZMINA se soustředí na fyzické i právní útoky na ukrajinské aktivisty a dále se zabýváme nuceným mizením ukrajinských civilistů. Sbíráme tedy informace o tom, jak jsou ukrajinští dobrovolníci, učitelé nebo lokální autority zadržováni a unášeni ruskými okupanty.

Další projekt se zase věnuje nucené deportaci, jejímž terčem byli převážně starší lidé a bohužel i děti, o kterých Rusové tvrdí, že je zachránili.

Informace každý den sbíráme třeba na sociálních sítích, kam lidé často přidávají příspěvky o tom, koho z blízkých pohřešují, jsme v kontaktu s médii, jelikož Ukrajinci jsou poměrně otevření a často mluví s novináři, a lidé nás mohou kontaktovat i napřímo. Všechno pak skladujeme jako metadata, aby bylo v budoucnu jasné, že jsme nic neupravovali. Posbírané důkazy pak posíláme Mezinárodnímu trestnímu tribunálu a dalším orgánům.

Vydáváme se samozřejmě i do terénu, abychom informace sbírali osobně. Někdy je tenhle způsob nejlepší, protože se lidem s vámi mluví lépe z očí do očí. Je to ale možné až v momentě, kdy armáda města a budovy vyčistí od granátů a jiných výbušných zařízení. Blíží se totiž Vánoce a Rusové nám po sobě nechali hodně „dárků“.

Máte již přesná čísla zmizelých lidí nebo i potenciálních válečných zločinů, které se na Ukrajině mohly odehrát?

Podle oficiálních údajů, které generální prokuratura zveřejnila, bylo k říjnu zahájeno 40 tisíc trestních řízení o válečných zločinech. Nevíme ale, jestli jde třeba o několik epizod v rámci jednoho řízení nebo jestli jich otevřeli několik jen pro jednoho člověka, který mohl ženevské konvence porušit opakovaně.

V naší databázi je momentálně více než 360 zdokumentovaných případů nuceného zmizení aktivistů, novinářů nebo lokálních představitelů, kteří zaujímali proukrajinský postoj. Část z nich se vrátila a sdílela s námi své příběhy, které by se v 21. století odehrávat neměly.

O jaké příběhy šlo?

Většina z nich byla fyzicky nebo psychicky mučena a téměř všem bylo vyhrožováno, že někdo ublíží jejich rodině. Dostalo se k nám hned několik příběhů o využívání elektřiny během mučení. Rusové této metodě říkají „telefonát Putinovi“ a dráty, které vedou elektřinu, se během ní připínají lidem po těle – ke genitáliím nebo třeba k prsům, pokud jde o ženu. Jde o techniku známou z čečenských válek.

Je to tedy, jako by Rusové měli nějakou encyklopedii, ve které staří vojáci předávají znalosti novým, a ti je pak rozvíjejí dál. Rusko je velké území, mohli by být kreativní ve spoustě věcí, oni si ale vybrali být kreativní ve způsobování bolesti.

Poslední velké osvobozené město byl Cherson, ve kterém byli ruští okupanti dlouhé měsíce. Máte už nějakou přesnou představu o tom, jak to vlastně ve městě vypadalo?

Přesná čísla potenciálních válečných zločinů ještě nemáme, jelikož armáda skončila s „čištěním“ města teprve nedávno a vyšetřovatelé informace stále sbírají. Oficiální prohlášení by mohlo přijít nejspíše v průběhu prosince. Je to ale náročná práce a nějaký čas to zabere.

Podle toho, jak město vypadá, si ale Rusové zřejmě mysleli, že v něm zůstanou už navždy. Cítili se, že mohou kdykoliv porušit jakékoliv právo, protože lidé neměli jak nahlásit jejich chování, a oni tedy nemohli být potrestáni. Dělat si beztrestně, co chtějí, si ostatně zkusili třeba již v Gruzii.

Rusové si v Chersonu dovolili hodně věcí, ať už jde o krádeže, nebo porušování lidských práv. Tomu, že si mysleli, že v něm už zůstanou, odpovídalo i to, jak vypadali. Prý se ani neobtěžovali nosit uniformy a chodili pomalu v pyžamech. Když se pak situace vyvinula tak, jak nyní vidíme, byli v šoku.

Na útěk nicméně měli více času než v Kyjevské nebo Charkovské oblasti, a vzali si tak při něm vše, co mohli. Ukradli spotřebiče, předměty spjaté s tamní kulturou, a dokonce i věci, které nemají využití v běžném životě.

Nebo zvířata… Svět obletěly záběry, jak v chersonské zoo kradou lamu a mývala.

Ano, ano. Za našeho mývala se určitě pomstíme.

Vaší specializací jsou mimo jiné i práva žen. Jaké je to být ženou v této válce?

Ukrajinské ženy dnes ukazují, že jsou rovny mužům na mnoha úrovních. Hodně jich vstoupilo do armády, i když se na toto téma v roce 2014 rozjela velká diskuze a předsudky ženy odsouvaly třeba na pozice kuchařek. Když ale přišla invaze v plném rozsahu, otevřela se jim možnost vstoupit do armády na pozici vojačky, sniperky, operátorky dronů a podobně.

Je ale velmi těžké být ženou, pokud zůstáváte civilistkou. Mnoho lidí si nemohlo dovolit od války utéct a často to byly právě ženy, kdo musel zůstat a starat se o starší nebo zdravotně postižené příbuzné. Tahle role je ve společnosti zažitá historicky i kulturně, s válkou se k ní však připojují třeba snahy o získání peněz na podporu armády nebo usednutí za volanty vozů s humanitární pomocí.

Ženy se s konfliktem staly silnějšími a situace je nutí naučit se spoustu nových věcí, ke kterým by se jindy nedostaly. Hlasy ukrajinských žen jsou nyní také více slyšet na mezinárodních platformách – na rozdíl od mužů totiž můžeme vycestovat ze země a sdílet naše zážitky nebo zážitky jiných s širokou veřejností.

Rusko nás také odříznutím od elektřiny a vody nezastaví v tom, abychom si udělaly manikúru. Nezabrání nám, abychom se prostřednictvím našeho vzhledu nevyjadřovaly. Psychicky nás tímhle nezlomí. Po válce ale nejspíš budeme všechny potřebovat pobyt v lázních (směje se).

Další stinnou stránkou jsou ovšem i sexuální zločiny (více např. zde), jejichž oběťmi jsou často právě ženy.

Zločiny sexuálního násilí jsou velmi skryté a je těžké o nich – zejména kvůli důstojnosti – mluvit, pokud se vám staly. Nemůžu vám dát přesné číslo, protože generální prokuratura zveřejňuje informace pouze o těch případech, které se dostanou k soudu a jejich pachatel je identifikován, ba dokonce zatčen.

Tyto zločiny se ale netýkají pouze žen a existují případy, ve kterých byly napadeny i děti. Některé oběti byly dostatečně statečné, aby se o své příběhy podělily i s médii. Mnohem víc jich ale nejspíše promluví, až válka skončí.