Mučení elektřinou i kladivy. Ukrajinské ženy líčí dny v ruském zajetí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rusko a Ukrajina si v pondělí vyměnily 218 zajatců. Ačkoliv od začátku válečného konfliktu proběhlo výměn hned několik, tento návrat vězněných Ukrajinců byl přeci jen v něčem přelomový.

Podle vedoucího ukrajinské prezidentské kanceláře Andrije Jermaka „šlo o první výhradně ženskou výměnu“. Na Ukrajinu se vrátilo celkem 108 žen, včetně těch, které padly do zajetí během obléhání mariupolských oceláren Azovstal. Okupanti je do domoviny odvezli se svázanýma rukama a pytlem na hlavě.

Až do poslední chvíle Ukrajinky nevěřily, že se opravdu vrací domů. Když je autobusy konečně dovezly na místo, ženy se s pláčem vyhrnuly ven. Navzájem se objímaly a volaly svým blízkým, aby jim konečně daly vědět, že jsou v pořádku.

Hned po příjezdu se s nimi spojili novináři ukrajinské agentury Ukrinform, kteří si vyslechli jejich dramatické příběhy.

„Chovali se k nám jako ke zvířatům,“ líčí šestadvacetiletá Hanna O., která je příslušnicí ukrajinské námořní pěchoty. Do ruského zajetí padla, když bránila továrnu Azovstal. Ona i její kolegové se vzdali, když začaly okupační jednotky na areál shazovat bomby. Pokud bychom to neudělali, nepřežili bychom, vysvětluje Hanna.

„Mlátili holky, mučili je elektrickým proudem, mlátili je kladivy, to je to nejmenší. Dívky věšeli. O jídle vůbec nemluvím, protože bylo kyselé. Ani psům nedávali takové jídlo. Ty, které měly tetování… chtěli nám uříznout ruce, uříznout tetování, opařili nás vařící vodou jen proto, že existuješ, že jsi mariňák, že mluvíš ukrajinsky,“ chrlila Hanna hrůzné zážitky z ruského zajetí.

Vězněna nakonec byla celých šest měsíců a čtyři dny. Doma na ni mezitím čekala rodina, včetně malého dítěte.

Se svými příbuznými Hanna po celou dobu neměla možnost mluvit. Její dítě zůstalo na okupovaném území, matka válku přečkává v Mykolajivu. Manžela zajali stejně jako ji a dosud nebyl propuštěn. „Nevím, kde je,“ vysvětluje Hanna.

Mezi 108 propuštěnými ženami byla i Viktorie Obidinová, která původně pracovala ve vojenské nemocnici v Mariupolu a následně ji převeleli do Azovstalu. Ani ona své dítě neviděla několik měsíců.

S její čtyřletou holčičkou Alisou shodou okolností v minulosti mluvili novináři agentury Ukrinform. Setkali se s ní, když spolu s babičkou prchala z města Manhuš v Doněcké oblasti do Záporoží. Nyní už několik měsíců obě žijí v Polsku, kde Alisa začala chodit do školky.

„Jsem lékařka, asistentka na poliklinice. Příběh o dívce z Azovstalu je příběhem mé dcery,“ uvedla Obidinová. „Řekli mi, že moje dítě bude odvezeno do dětského domova… nechtěli ji pustit na území kontrolované Ukrajinou, ale pak mi dovolili napsat plnou moc a odvézt ji,“ vzpomíná Viktoria na události ze začátku května.

V té době se snažila s dcerou a dalšími civilisty z obléhané továrny odjet, Rusové se ale dozvěděli, že je vojenskou lékařkou a zadrželi ji. O tom, že se její dceři podařilo dostat do Záporoží, se dozvěděla až začátkem října.

„Malá Alisa bude brzy moci obejmout svou maminku! Jsem šťastný za celou rodinu a mám obrovskou radost, že se opět shledají,“ uvedl v pondělí na Twitteru Mykola Kuleba, bývalý ukrajinský dětský ombudsman. Na setkání se svou dcerou se Obidinová podle svých slov těší víc než na cokoliv jiného. Plánuje si také najít práci, ale jak bude vypadat její nový život, zatím vůbec netuší.

Podle Obidinové ona ani ostatní zajatkyně až do poslední chvíle netušily, že budou propuštěny, píše deník The Guardian.

K tvrzení se přidává i šestadvacetiletá Hanna. „Ne. [Rusové] říkali, že nás nevymění, že budeme sedět až do konce ‚speciální operace‘ a pak možná budeme mít štěstí a půjdeme domů, nebo možná ne. Říkali, že v krajním případě nás prostě zastřelí jako psy. Říkali, že nás tady nikdo nepotřebuje, uráželi nás sprostými slovy a to bylo všechno,“ líčí Hanna.

To, že jedou domů, si Ukrajinky uvědomily, až když dorazily do města Simferopol na okupovaném Krymu. Opravdu tomu ale uvěřily, až když uslyšely rodný jazyk.