Syn se vrátil v rakvi. Běloruské svědectví o krutostech v armádě

„Jediné, co můžeme dělat, je čekat, až ten podělaný režim padne. Jak dlouho to může trvat? Nikdo neví. Měsíc? Rok?“ ptá se jedna z postav filmu Matka vlast. Běloruský dokument režisérského dua Hanny Badziaky a Alexandra Michalkoviče ukazuje na systém rozsáhlé šikany a ponižování v tamní armádě i tvrdé represe diktatury proti občanskému vzdoru.

Seznam Zprávy s autory mluvily v Praze, kde jejich film uvádí v kategorii mezinárodní soutěže festival Jeden svět. Na festivalu dokumentárních filmů CPH:DOX v Kodani získal film v pátek hlavní cenu.

Takzvaná „dědovščina“ si už od sovětských dob na své konto připisuje životy mladých mužů a traumata „bažantů“, které v rámci povinné základní vojenské služby šikanují „mazáci“. V Bělorusku stále nejde o nic ojedinělého, stát násilné „zasvěcování“ nováčků podporuje a kryje.

Dokumentární film Michalkoviče a Badziaky sleduje dvě roviny. Matku Světlanu, která bojuje za spravedlnost pro svého mrtvého syna – „zelenáče“, jenž zemřel na vojně kvůli šikaně a mučení. Úřady takové případy uzavírají jako sebevraždu, s tím se ale Světlana jako vůbec první nespokojila a začala bojovat.

Filmaři sledovali i mladíka Nikitu, který do vojska narukuje, a jeho přátele. Ti se v osudovém létě 2020 aktivně zapojili i do protestů proti diktatuře Alexandra Lukašenka. Film tak ukazuje i záběry z pokusu o běloruskou prodemokratickou revoluci končící nezdarem a křiky a úpěním mučených lidí v nechvalně proslulé věznici Okrestina.

„To, jak v létě 2020 režim týral a mučil demonstranty, to byla stoprocentní ‚dědovščina‘. Ponižování, násilí… všechno odpovídá. Společnost byla překvapená, ale já ne, protože jsem to už zažil. Režim jen aplikoval ‚dědovščinu‘ na celou společnost,“ říká v rozhovoru režisér Alexandr Michalkovič. Film Matka vlast vznikl ve švédsko-ukrajinsko-norsko-běloruské koprodukci.

SZ.cz: V dokumentu Matka vlast zaznívají úryvky z dopisů, jež voják napsal své matce. Na konci se dozvídáme, že dopisy šikanovaného vojáka, který se sám promění v mazáka, jsou vaše. Kdy jste byl v armádě a co jste tam zažil?

Alexandr Michalkovič: Studoval jsem v Moskvě, ale vzdělání tam nebylo na úrovni. Vydal jsem se pak cestou fotografování. V Bělorusku jsem potom absolvoval povinnou roční základní vojenskou službu, což se stalo základem pro náš projekt.

Já jsem na vojně byl už docela starý, bylo mi 25, takže jsem od toho dění tam, od systému šikany, měl už nějaký odstup. Reflektoval jsem to svým fotoprojektem v armádě a právě svými dopisy příbuzným, které mi pomohly přežít a popsat všechnu tu hrůzu.

Na můj fotoprojekt o „dědovščině“ nikdo ve společnosti nereagoval a společnost to nezměnilo. Rozhodl jsem se ale k tomu tématu vrátit a v roce 2018 jsme začali s tímto projektem a pracovali jsme na něm čtyři roky.

Hanna Badziaka: Společnost sice na Alexandrův projekt nereagovala, ale reagoval režim, protože jeho fotoalba označil za extremistický obsah a fyzicky je zničil, spálil. To bylo asi před 13 lety a já jsem o tom tehdy jako novinářka informovala. Tehdy jsme se potkali.

Alexandr: Ty dopisy, co jsou ve filmu, jsou skutečně moje. Hanna je upravila a zkrátila, aby se daly použít ve filmu.

Váš film je hlavně o systémové šikaně v armádě, o „dědovščině“, ale natáčeli jste v Minsku i v roce 2020 během protestů proti zfalšovaným prezidentským volbám a během brutální reakce režimu – zatýkání, mlácení a mučení demonstrantů. Jak jste tehdy v těch podmínkách pracovali?

Hanna: Na samém začátku jsme podceňovali rozsah a sílu protestů, ke kterým pak došlo. Dokonce jsme ani nenatáčeli hned ten první den, protože jsme nevěděli, co se bude dít.

Alexandr: Byli jsme skeptičtí i kvůli mým zkušenostem s protesty v minulosti. Účastním se jich od svých 19 let. Jenže my jsme si asi nevšimli, jak za posledních šest, deset let vyrostla nová generace, která už má jiné hodnoty a nemá strach a nesouhlasí s tím, co se v Bělorusku děje.

Masový protest se nekonal hned první den, ale společnost reagovala po zprávách o brutálním potlačení protestu, o násilí, bití a mučení, které odpovídá stylu „dědovščiny“.

Hanna: My jsme za takových podmínek vyrostli a já jsem v takových podmínkách pracovala celý můj profesní život. Není to normální, ale je to něco, na co si zvyknete.

Alexandr: Samozřejmě ta práce byla tehdy v některých chvílích stresující. Asi měsíc po protestech začali zatýkat novináře a mnoho aktivistů. Dorazili i „specialisté“ z Ruska, kterými obsadili prázdná místa po vyhozených lidech z režimní televize, v armádě, policii a tak dál. Rusové začali Lukašenkovi aktivně pomáhat s represemi a zároveň se Bělorusko stalo na Rusku ještě závislejším.

Hanna: Při práci jsme museli mít na paměti bezpečnost respondentů. I bezpečnost natočeného materiálu.

Setkali jste se i s nějakými represemi kvůli natáčení vašeho snímku?

Hanna: Tehdy to byl v roce 2020 velký chaos. Režim dlouho nedokázal situaci kontrolovat, takže když jsme byli rychlí, procházelo to.

Alexandr: Měli jsme štěstí, že nás v roce 2020 nezatkli. Neměli jsme ale velké profesionální kamery. Teď se rozhovorům o možných represích a obavách vyhýbáme. Režim má nástroje, jak nás manipulovat hrozbami a je velmi citlivý na vojenská témata a pomstychtivý. Žádnému vyšetřování teď ale, pokud víme, nečelíme.

Ve filmu sledujete vlastně dvě linky. Jednou z nich je skupina mladíků, jeden z nich, Nikita, musí narukovat na vojnu. Pozorujeme, že se vztah Nikity s přáteli mění, zejména když jeho přátelé podporují protesty v létě 2020 a Nikita je mezitím v armádě a musí se kvůli rozkazům, strachu i hrozbám podílet na potlačování demonstrací. Nakonec se dozvídáme, že Nikita i jeho kamarádi Bělorusko opustili. Jak se jejich vztah vyvíjel?

Hanna: To vzdalování mezi nimi začalo ještě před protesty v roce 2020, v době, kdy měl nastupovat do armády. Něco se změnilo a vzdalovali se. Teď se ale zase přátelí.

Alexandr: Příběhem Nikity jsme se pokusil ukázat na to, co se děje v armádě, jaké jsou názory vojáků a jak se v armádě odrážely protesty v roce 2020. Je to uzavřený systém, ale někteří vojáci mají tajně telefony a můžou si číst zprávy.

Tím se dostáváme už přímo k armádě. Co přesně je „dědovščina“? Jak hluboce je tenhle systém šikany zakořeněný?

Alexandr: Pro mě to bylo překvapení. Někdy se to prezentuje jako hra, jako součást procesu proměny v muže, který musíte vydržet. V mojí jednotce to bylo rozsáhlé.

Většina vojáků tohle zažívá první půlrok a pak jsou z nich už mazáci a dělají ty samé věci bažantům čili nováčkům. Většině vojáků je tam od 18 do 20 let a oni nevědí, jak se s tímhle vyrovnat, často pak končí v dalších ozbrojených nebo polovojenských složkách.

To, jak v létě 2020 režim týral a mučil demonstranty, to byla stoprocentní „dědovščina“. Ponižování, násilí… všechno odpovídá. Společnost byla překvapená, ale já ne, protože jsem to už zažil. Režim jen aplikoval „dědovščinu“ na celou společnost.

Ve vašem filmu sledujeme i otce Nikity, který narukuje. On asi musí o systému „dědovščiny“ vědět, protože sovětskou armádu zažil. Přesto svému synovi říká, že se na vojně stane mužem, že na něj bude hrdý, protože chrání vlast a podobně. Navzdory tomu, že ví, co ho jako bažanta může potkat.

Hanna: Ano, oni tím systémem prošli, považují to za normální, za součást nějaké iniciace, zasvěcování, rituálu, kdy se z chlapce stává muž.

Alexandr: Není to ale jen tohle. Důležitou částí uvnitř armády je propaganda o „dědovščině“. Oslavuješ, velebíš svoji zkušenost. Je to i způsob, jak se s tím vyrovnat. Službu v armádě končíš jako mazák a samozřejmě si nechceš připomínat, co sis prožil jako bažant, jak jsi sloužil někomu jako otrok nebo jak tě mlátili. Po vojně o tom většina lidí nemluví. Funguje to na principu „to zlo jsem přežil, my jsme to měli ještě horší, ryli jsme držkou v zemi, ty to přežiješ taky“.

Viděl jsem, jak se z bažantů stávají mazáci, jak se jeden voják doslova úplně klepal, protože měl najednou určitou moc. Klepal se na to, co s tou mocí udělá.

Hanna: Když tímhle systémem musí projít polovina obyvatelstva a trpí násilím, samozřejmě to hluboce traumatizuje společnost. Je to nezdravé a i do společnosti to vnáší násilí. To jsme viděli i při potlačování protestů.

Jak důležitý je tenhle násilný systém šikany pro diktaturu a její propagandu?

Hanna: Myslím, že vojenské struktury používá diktatura hlavně pro udržení moci, zejména teď.

Alexandr: Samozřejmě, že na vojně je velká propaganda, každý den politická školení mužstva, politruci. Myslím ale také, že velkým problémem je pro absolventy roční vojny to, že když se vrátí do společnosti, zároveň tím obecně roste tolerance společnosti k násilí. A to má další následky.

Hanna: Obecně bych řekla, že běloruský režim spočívá mnohem více v násilí než v propagandě.

Čili že lidé už prostě nevěří režimní propagandě, ale bojí se násilných represí?

Hanna: Ano, ano.

Alexandr: Nestojí to jen na tom, ale také na zničení občanské společnosti, kultury, novinařiny. To propaganda nahrazuje lživými státními médii a falešnou kulturou. Nikdo to ale nesleduje, nikdo tomu nevěří.

Hanna: Řekla bych, že nikdo nebere tuhle falešnou kulturu vážně, ale zároveň lidé nemají žádnou alternativu.

Ve vašem filmu je také důležitá postava paní Světlany, matky, která chce spravedlnost pro svého syna, který se už z vojny živý nevrátil. Byl jednou z obětí šikany.Jak dlouho Světlana tenhle boj vede? A o kolika dalších takových případech se za tu dobu dozvěděla?

Hanna: Za alespoň částečnou spravedlnost pro svého syna bojovala Světlana zhruba tři roky. Když se pokusila pomoci dalším matkám ve stejné situaci, nevyšlo to, nic se nepohnulo.

Alexandr: Nedá se ale říct, že by bojovala s režimem. Podobných případů je mnoho, ale její případ je výjimečný. Když se něco takového stane, armáda rodinám oznámí, že jejich syn se oběsil, přivezou rakev a během 20 minut jsou na hřbitově a ve spěchu proběhne pohřeb. Rodiny jsou v šoku a na nic se nezmůžou.

Světlana ale byla první, kdo řekl stop. Nepřistoupila na to. Na pohřeb jejího syna nakonec dorazily tisíce lidí a byla tam i pořádková policie. Případu si všiml někdo z Lukašenkovy administrativy a vláda jí nakonec pomohla.

Hanna: Nešlo to už ututlat, tak z toho udělali ukázkový příklad boje se šikanou v armádě. Mělo to ukázat, že se něco mění, ale ve skutečnosti se nemění nic. Ten případ se medializoval a režim už musel reagovat, už to neignorovala ani státní média. Tohle ale byla unikátní situace.

Alexandr: Do jisté míry se dá říct, že Světlanin případ byl i předpokladem pro protesty v roce 2020. Ukázalo to totiž sílu boje jednotlivce, na kterou musel režim reagovat. Poskytlo to určitou naději, že se něco může změnit, určitou motivaci.

Jak se na stavu běloruské armády projevila ruská invaze na Ukrajinu? Máte odtamtud nějaké zprávy?

Alexandr: Máme nějaké střípky, které naznačují, že sama armáda nechce přímo vstoupit do té války. Má totiž přístup ke zprávám a hodně vojáků má příbuzné na Ukrajině.

Specifikem běloruské armády je také to, že je to instituce fungující hlavně jako opora Lukašenkova režimu. Není stavěná na válčení, ale jen na represe. Takže když by Lukašenko poslal vojáky do války, ztratí část své opory a jeho režim by byl pod tlakem.

Co se týče šikany, armáda je teď ještě uzavřenější a „dědovščina“ je ještě násilnější.

Vidíte teď nějakou naději na změny v Bělorusku?

Alexandr: To je velmi těžké předvídat, je tu mnoho neznámých proměnných. Vyhraje Ukrajina válku? Co bude dělat Rusko? Víme, že pokud Ukrajina vyhraje, tak bude mít Bělorusko určitou naději.