Mrtví po třech letech: Pro Putina noční můra, pro Ukrajinu existenční hrozba

Kolik vojáků už zemřelo a bylo zraněno ve válce na Ukrajině? A jak „bolavé“ tyto ztráty jsou pro obě strany konfliktu?

Odpověď na první otázku nabízíme v grafickém přehledu (viz níže) a v několika následujících odstavcích. Druhá otázka je složitější. V krátkosti lze říct, že přímé ztráty sice zatím pravděpodobně činí nižší jednotky procent z válkou dotčených generací (generací se v demografii myslí jeden ročník narozených, ne víc dohromady), ale s přihlédnutím k velkému množství dalších přitěžujících faktorů, jež podrobně rozebíráme v druhé části článku, „bolí“ hodně.

V následující grafice si můžete projít a porovnat veškeré uváděné cifry, které se objevily v posledním zhruba roce.

Zařadili jsme mezi ně odhady, jež prosákly do médií od západních vlád a zpravodajských služeb, výsledky investigací i expertních odhadů, a také čísla zmiňovaná představiteli Ukrajiny, Ruska a americkým prezidentem Donaldem Trumpem.

Pro podrobnější informace o kontextu a zdrojích jednotlivých odhadů rozbalte box:

Odhady se pochopitelně liší uváděnými ciframi i mírou věrohodnosti. Na druhou stranu se ale nemalá část z nich v uváděných počtech ztrát možná až překvapivě podobá, či rovnou shoduje.

Vedle výroků obou zúčastněných stran konfliktu, jiných státních aktérů nebo tajných služeb ve věrohodnosti vynikají hlavně projekty jako UAlosses nebo práce ruských nezávislých médií Mediazona a Meduza s ruskou BBC. Ty totiž díky mravenčí práci při hledání důkazů o jednotlivých obětech z otevřených zdrojů (metodologii popisujeme v boxu, viz výše) poskytují dobře ověřenou minimální hranici ztrát. Reálné ztráty jsou určitě vyšší, protože odhady nezahrnují pohřešované, a je jasné, že jména mnoha mrtvých nebyla dohledána.

V ideálním světě bychom za nejnižší hranici ztrát mohli považovat počty mrtvých přiznávané samotnými válčícími stranami, kde ale z logických důvodů panuje podezření, že jsou podhodnocené. U Ruska, které zatím oficiálně přiznalo jen necelých šest tisíc mrtvých, jsme číslo ani nezahrnuli do přehledu, protože je z roku 2022 a je směšně nízké.

Maximální možné číslo v případě Ruska i Ukrajiny zmínil americký prezident Donald Trump, kde ale musíme být rovněž skeptičtí. Příkladů, jež svědčí o jeho obecně pochybné práci s informacemi, je nespočet, přehled jeho výroků o ztrátách ve válce na Ukrajině nám navíc dobře ukazuje, že svá slova dvakrát neváží ani při promluvách na toto téma, protože jím zmiňovaná čísla se během krátké doby až příliš rychle mění.

O kolik jsou ztráty vyšší než zmiňovaná minimální hranice, se s jistotou a přesně nedopátráme ani s pomocí ostatních a věrohodnějších odhadů, protože každý z nich má nějaké limity. Za jakousi střední a zřejmě realistickou cifru bychom mohli považovat něco mezi 120 až 200 tisíci mrtvými a dalšími stovkami tisíc zraněných na straně Ruska a vysoké desítky tisíc mrtvých a rovněž stovky tisíc zraněných na straně Ukrajiny.

Jak významné takové ztráty zhruba jsou z hlediska zásahu do populace obou národů? Tuto otázku Seznam Zprávy položily demografovi Tomáši Kučerovi z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy s letitou praxí ve zkoumání demografických dat zemí východní Evropy a střední Asie. A také Iryně Kurylo, jež před válkou působila v Ptuchově ústavu demografie a sociálního výzkumu Národní akademie věd Ukrajiny a nyní je vědeckou pracovnicí na stejném pracovišti jako Kučera. Z jejich odpovědí vyplývá, že přímé válečné vojenské ztráty oběma národům „vzaly“ hrubým odhadem nejspíš nízké jednotky procent z 25 válečnými ztrátami nejvíce zasažených generací mužů.

Oba odborníci ale vyzdvihují, že přímé ztráty v podobě mrtvých či zmrzačených vojáků jsou jen špičkou ledovce válkou způsobených škod. Rusko i Ukrajina jsou navíc na tyto škody obzvlášť citlivé - vzhledem k jejich starším demografickým problémům.

„Ruská federace mohla přijít doposud v průměru asi o 2 % původního početního stavu generací mužů nasazených ve válce a Ukrajina o dvojnásobek, tedy 4 %. Ve skutečnosti to ale může být třeba až dvakrát tolik, tedy i 4 % a 8 %. Tato čísla bych nicméně považoval za horní, méně pravděpodobné hranice,“ popsal Seznam Zprávám Kučera závěry, k nimž došel společně s Kurylo.

Už tato čísla dle Kučery na obou stranách znamenají nejen lidskou katastrofu značných rozměrů, ale i velký problém pro budoucí vytváření lidských zdrojů.

K nim se navíc přidává celá řada dalších přímých i nepřímých důsledků války. Jmenovitě jde například o emigraci (nejméně stovek tisíc na straně Ruska a v tuto chvíli 6,8 milionu ukrajinských uprchlíků, z nichž se neznámo kolik bude chtít vrátit), důsledky ekonomických škod na obou stranách, a vedle toho na straně Ukrajiny i o ztrátu obyvatelstva kvůli okupaci území Ruskem, přímých civilních ztrát (těch je dle oficiálních dat OSN na straně Ukrajiny skoro 12,5 tisíc mrtvých a přes 28 tisíc zraněných, reálná čísla jsou ale jistě vyšší - například proto, že vyšetřovatelé nemohli ověřovat na okupovaných územích) či odvlečených ukrajinských dětí (těch bylo dle Kyjeva více než 19 tisíc a neví se, kolik se jich podaří dostat zpět).

A to pořád není vše.

„Vedle přímých ztrát jsou tu i lidé s poškozenou psychikou. Těch budou vysoké stovky tisíc, ne-li nižší miliony,“ zdůraznil Kučera. Dodal, že se mu ve spojitosti s tím vrací vzpomínka na rok 1990, kdy se při geografické exkurzi do Sovětského svazu ocitl se studenty v parku sanatoria u jezera Bajkal, kde se pohybovali traumatizovaní bývalí vojáci nasazení v Afghánistánu, které se tehdejší vláda snažila vrátit do života. „Nadosmrti nezapomenu ty absolutně nepřítomné pohledy většiny z nich. Myslím, že se jich tehdy mnoho do plnohodnotného života vrátit nepodařilo,“ řekl Kučera.

Demografický pohled na ztráty nelze uzavřít bez alespoň stručné zmínky o tom, jak na tom populace obou zemí byly už před válkou.

Rusko čelí chmurným demografickým vyhlídkám kvůli klesající a zároveň i stárnoucí populaci už přinejmenším od 90. let. S podobnou situací se sice potýká také Ukrajina, ale i řada evropských států, ty to ale vzhledem k jejich hustotě zalidnění a dalším důvodům nutně nemusí vidět jako tak velký problém, což se o Rusku rozhodně říct nedá.

„Putin je posedlý svým demografickým problémem. Moc státu je podle jeho myšlení navázaná na velikost populace. Větší populace, mocnější stát,“ popsal Putinův pohled na věc francouzský demograf Laurent Chalard pro kanál France 24. 

Zapravdu mu dává už víc jak 20 let Putinovy demografické politiky a opakovaných prohlášení, v nichž pokles populace označuje za jednu z největších výzev Ruska.

„Osud Ruska a jeho historické výhledy závisí na tom, kolik nás bude. Závisí na tom, kolik dětí se narodí v ruských rodinách za rok, za pět, za deset let, na tom, co z nich vyroste. Naší historickou povinností je na tuto výzvu reagovat,“ pronesl například šéf Kremlu už v roce 2020.

Putin se problém nejprve snažil řešit například podporou imigrace a vstřícnou politikou udělování občanství zejména etnickým Rusům repatriovaným z nových nezávislých států vzniklých na území bývalého Sovětského svazu, materiálními dávkami navrženými k podpoře porodnosti i státní propagandou.

Jeho snahy nějakou dobu zřejmě i částečně fungovaly. V Rusku se po úpadku v 90. letech po roce 2000 porodnost zvedala a zvyšovala se i naděje dožití. Ve druhé polovině minulé dekády však počty narozených zase začaly klesat - jednak v důsledku méně početných generací žen narozených v 90. letech a také z důvodu poklesu průměrného počtu narozených dětí na ženu. Ten se propadl z téměř 1,8 dítěte na ženu v roce 2015 na 1,4 dítěte v roce 2023 a dále klesá. Nad rámec toho na Rusko nepříznivě dopadla i pandemie covidu-19, jež dle oficiálních údajů v Rusku do roku 2022 přispěla k 820 tisícům úmrtí.

V posledních letech se Kreml proti problému snaží bojovat stále agresivněji, například prostřednictvím represivních zákonů, jako je zákon „proti propagaci života bez potomků“ nebo znepříjemňováním interrupcí (podrobně jsme o tom psali zde).

Úbytek lidí v důsledku války na Ukrajině tedy zjevně není ničím, nad čím by Putin mohl jen mávnout rukou. Zatímco v roce 2014 se mu agresivní zahraniční expanze mohla zdát jako částečné řešení, když „získal“ přes dva miliony obyvatel anexí Krymu (kolik lidí zůstalo na Ruskem okupovaných územích po invazi v roce 2022, nevíme), nyní naopak prohlubuje jeho letitou noční můru.

Demografický příběh Ukrajiny je v hodně věcech podobný Rusku. I tam se velikost populace po rozpadu Sovětského svazu začala pozvolně snižovat a nízká byla i porodnost. Po roce 2000 se, opět stejně jako v Rusku, začala zvyšovat porodnost a snižovat úmrtnost, načež ale přišel šok v roce 2014 nejen v podobě přímých ztrát na populaci skrze anexi Krymu a vypuknutí války na Donbase, ale i s tím spojenými socioekonomickými problémy.

Pak přišla pandemie (ta má na Ukrajině dle oficiálních údajů přes 112 tisíc obětí) a po ní ruská invaze.

Chtělo by se říct, že pro Ukrajinu demografický problém ve srovnání s Ruskem není až tak zásadní, protože Ukrajina neusiluje o pozici světové mocnosti a nemá imperiální ambice. Na druhou stranu jsou ale na Ukrajině demografické vyhlídky tak chmurné, že už to budí obavy vážných problémů pro řekněme obyčejné fungování státu a proveditelnost poválečné obnovy.

Ukrajina je totiž válkou demograficky zasažena podstatně víc než Rusko. Kromě mrtvých vojáků a civilistů jsou tu miliony uprchlíků a dle odhadů CIA z loňského roku dokonce i nejvyšší úmrtnost a nejnižší porodnost na světě (Rusko má úmrtnost 9. nejvyšší na světě a porodnost 20. nejnižší na světě). Roli hraje samozřejmě i to, že ukrajinská populace je od začátku násobně menší než ruská, takže například zmiňované vojenské ztráty či exodus uprchlíků ji demograficky „bolí“ víc.

Na Ukrajině nebylo od roku 2001 sčítání lidu, takže její další vývoj populace se musí jen odhadovat.

Právě tento problém je vedle politické citlivosti a dopadu nepopulárního rozhodnutí na oblíbenost prezidenta Zelenského považován za důvod, proč Ukrajina tak neochotně snižuje věk pro mobilizaci, z níž jsou stále vyvázáni mladší 25 let. Ukrajina má totiž v důsledku výše popsané situace, jak upozornil loni deník New York Times prostřednictvím odhadů založených na modelech OSN, obzvlášť málo mladých mužů.

Jde totiž o muže narozené během krize v 90. letech. Výsledkem je, že muži ve věku pod 30 let patří na Ukrajině k nejmenším generacím v moderní historie země. Například dvacátníků je dvakrát méně než čtyřicátníků.

Velikost ztrát na obou stranách pomáhá přiblížit i srovnání s historií. Respektive fakt, že nejsou srovnatelné s ničím, co Sovětský svaz nebo Ruská federace ve věci válečných ztrát zažila od konce druhé světové války.

Rusko dle amerického Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) už v prvním roce od invaze ztratilo víc vojáků než dohromady ve všech konfliktech, ve kterých se angažovalo po roce 1945. „Průměrné tempo ruských ztrát je 35krát rychlejší než v Afghánistánu,“ napsal k tomu think tank v hodnotící zprávě z roku 2023.

Dodejme, že Sovětský svaz po deseti letech v Afghánistánu nastřádal asi 15 tisíc mrtvých vojáků.

„Ruské ztráty na Ukrajině od roku 2022, nepočítaje zahraniční rekruty, převyšují ztráty ve ze všech jeho válek po roce 1945,“ přidal další srovnání v loňském článku The Economist. Na obou stranách dle něj ztráty s přihlédnutím k podílu na celkové populaci převyšují americké ztráty ve Vietnamu i v Koreji (rovněž dohromady). Jejich bojové ztráty také dle britského časopisu „rychle dohání“ americké ztráty v druhé světové válce.

Američanů během druhé světové války zemřelo dle dnešních statistik přes 400 tisíc. Například Velká Británie během největšího konfliktu v dějinách lidstva zaznamenala asi 384 tisíc mrtvých vojáků (pro pořádek dodejme, že před válkou měly USA přes 130 milionů obyvatel a Velká Británie přes 47 milionů obyvatel).

S vojenskými ztrátami Sovětského svazu ztráty na Ukrajině ještě srovnání nesnesou, protože sovětských vojáků (připomeňme, že mezi nimi bylo i mnoho Ukrajinců) se z druhé světové války nevrátily miliony (uvádí se čísla od 8,7 do asi 10 milionů, Sovětský svaz měl před válkou asi 167 milionů obyvatel).

Dle vojenského historika Tomáše Řepy ruské ztráty nicméně dosáhly úrovně, kdy „už je nikdo nemůže přejít pokrčením rameny“. „Ruská média se o to budou zejména pro domácí publikum snažit. Nejde ale jen o to, zda jsou ztráty demograficky akceptovatelné, ale o jejich potenciál působit otřesy ve společnosti,“ řekl Řepa Seznam Zprávám.

Ukrajinské ztráty dle něj nepochybně kromě komplikací na frontě rovněž snižují ochotu Ukrajinců zažívat válečné strádání a bojovat za vlast. „Ti, co bojují, ale vědí, že když ustoupí nebo budou poražení, tak se válka přiblíží zase o něco blíž k jejich domovům, pokud už o ně nepřišli. I to stojí za tím, že slabší Ukrajina přes veškeré útrapy stále vzdoruje, a hned na tom nezmění nic ani chování Donalda Trumpa, který rétoricky s neuvěřitelnou dávkou cynismu přenáší odpovědnost z agresora na napadeného,“ dodal historik.