Formuje novou éru. Biden hledá Afroameričanku do Nejvyššího soudu

Stephen Breyer, liberální soudce amerického Nejvyššího soudu, před několika dny téměř po 28 letech ve funkci oznámil odchod do důchodu. „Breyer byl silou, která zmírňovala stranické tlaky u Nejvyššího soudu. Bude tam chybět,“ řekl Seznam Zprávám americký politolog Bruce Peabody.

Soud se v posledních letech čím dál častěji stává kolbištěm, kde se rozhoduje o otázkách, které dominují i volebním kláním, nebo to od něj přinejmenším očekávají politici a voliči.

Nedávno Nejvyšší soud například zablokoval nařízení zavádějící povinné očkování proti covidu-19 pro zaměstnance velkých firem. Američtí konzervativci čím dál hlasitěji doufají, že soud zvrátí své letité rozhodnutí povolit v celých Spojených státech interrupce, část demokratů si zase roky dělá naděje, že jednou uspěje s přísnější regulací zbraní.

Americký prezident Joe Biden teď získal jedinečnou příležitost ovlivnit ty největší soudní bitvy příštích let, může vybrat Breyerova nástupce – nebo spíše nástupkyni. Už před necelými dvěma lety totiž Biden, tehdy jako prezidentský kandidát, slíbil, že do Nejvyššího soudu jmenuje první afroamerickou soudkyni v americké historii.

Na stole teď leží několik jmen a z amerického Senátu, který má kandidátku schválit, se už ozývají kritické hlasy. Senátor z Texasu, republikán Ted Cruz prezidentův slib nominovat do funkce Afroameričanku označil za „ofenzivní“ a „urážející“.

Politolog Peabody z Farleigh Dickinson University v New Jersey v rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o tom, kdo patří mezi nejpravděpodobnější kandidátky, jak se proměnila kultura Nejvyššího soudu i jaké jsou reálně – při stávajícím rozložení sil v instituci – Bidenovy šance na to, že něco ovlivní.

Jak se na fungování Nejvyššího soudu podepíše odchod Stephena Breyera? Jak ovlivní dynamiku této instituce?

Co se výsledků hlasování týče, mnoho se nezmění – Breyerův nástupce, nebo spíše nástupkyně, bude ideologicky podobně nastavený člověk. A tím, že u Nejvyššího soudu už nyní působí šest konzervativních soudců a tři liberální, k velké změně nedojde. Důležité podle mě ale je, že jeho odchod předznamenává novou éru této instituce. Je to klišé, ale s každým novým soudcem začíná fungovat nový Nejvyšší soud. Změní se jeho dynamika, způsob, jakým spolu jeho členové komunikují – ať už navenek, či soukromě.

Nevíme jasně, kdo Stephena Breyera nahradí. Jisté ale je, že šlo o družného, jedinečného a pragmatického člověka, který členy Nejvyššího soudu spojoval. Byl jakousi silou, která zmírňovala ty stranické tlaky. Bude tam chybět.

Ještě nevíme, koho prezident Biden nakonec nominuje. Některá jména už ale v médiích rezonují – kdo by tedy mohl nakonec stanout na Breyerově místě?

Ještě při prezidentských primárkách v Jižní Karolíně Biden prohlásil, že jako šéf Bílého domu by soudkyní Nejvyššího soudu jmenoval Afroameričanku. A vypadá to, že svým slovům dostojí. Podle zákulisní šuškandy se zdá, že jsou nyní ve hře dvě jména: soudkyně Ketanji Brown Jacksonová a Leondra Krugerová.

Jacksonová působí u odvolacího soudu v DC a lidé k ní chovají hluboký respekt, nevidím důvod, proč by její případnou nominaci Senát neměl schválit. Ví se o ní, že je velmi puntičkářská, často k její škodě – píše dlouhé, propracované posudky. Nicméně říká se o ní, že by byla silnou kandidátkou, byť je možná trochu liberálnější než ostatní. Jacksonová je někdo, kdo nesnese hlupáky, navíc má dobrou politickou minulost, nepřímo je totiž příbuzná s někdejším předsedou Sněmovny reprezentantů, republikánem Paulem Ryanem. To by jí mohlo nahnat body u republikánů. Rozhodně by byla skvělou kandidátkou.

Hodně pozornosti se dostává i Leondře Krugerové z kalifornského nejvyššího soudu – nemá tedy zkušenosti s federálním justičním systémem. Je o něco mladší než Jacksonová a očekává se, že by nebyla tak bojovná, že by tolik nešla do konfrontace. Tyto dvě ženy jsou každopádně nyní ty nejpravděpodobnější kandidátky, mluví se nicméně i o dalších lidech.

Dá se říct, že ta volba, kterou Biden nyní musí udělat, bude spíš politického charakteru? A je to v případě nominace soudce, nebo spíš soudkyně Nejvyššího soudu správně?

Jako politolog musím říct, že je takové rozhodování vždy spojené s politikou. Nominovaného kandidáta je potřeba dostat přes Senát a jenom blázen by nezvážil, jakou šanci zvažované osobnosti v tomto ohledu mají. Koho půjde prodat Senátu nejlíp. A je to politická volba i proto, že sám Nejvyšší soud je nejen právní, ale také politická instituce, která nad sebou nikoho nemá, nikdo ji nekontroluje. A ona svými rozhodnutími napřímo ovlivňuje americké zákony a tím i veřejný život.

Zajímavá je Bidenova volba i z toho pohledu, že vzhledem k tomu, že Nejvyššího soud tvoří šest konzervativců a tři liberálové, lze říci, že je vlastně jedno, koho prezident zvolí. Má tedy prakticky volnou ruku. Může sáhnout po někom, kdo ho nejvíc inspiruje, po člověku, který pro něj bude politicky nejpřínosnější. Nemusí se příliš zaobírat tím, jak udržet tlaky uvnitř instituce v rovnováze. Takže ano, půjde o politickou volbu, což ale není špatně.

Kdy odhadujete, že budou mít Spojené státy nového soudce Nejvyššího soudu?

Očekával bych, že s tím budou chtít být co nejrychleji hotoví. Takže můj odhad, když vezmu v potaz, jak to šlo v případě předchozích kandidátů jmenovaných za vlády republikána Donalda Trumpa, je třeba měsíc? V tuto chvíli FBI prověřuje minulost potenciálních kandidátek, vyptávají se na ně různých lidí – od členů rodiny přes chůvy jejich dětí až po učitelky – a pak dojde na formální slyšení. Ústava je nevyžaduje, ale stala se z toho tradice.

Dá se nějak srovnat nynější proces výběru nové soudkyně s tím zatím posledním – tedy když se po smrti soudkyně Ruth Bader Ginsburgové vybírala její nástupkyně? Tehdy šlo možná o významnější událost, protože liberálku nahradila konzervativní Amy Coney Barrettová.

Myslím, že je relevantní se na tento proces ohlížet. Senát nedávno změnil pravidla tak, aby se do Nejvyššího soudu dostali kandidáti s 51 senátorskými hlasy, ne 60. Není nyní už tak snadné využít filibusteru (obstrukcí specifických pro americký senát – pozn. red.) a kolem kandidáta de facto postavit pomyslnou zeď. Tímto způsobem republikánští senátoři schválili právě Barrettovou, stejnou cestou bude schválena i nová soudkyně. A je potřeba říci, že obě se do Nejvyššího soudu dostaly, respektive dostanou ve stejné atmosféře politické polarizace.

Lidé často zapomínají, že dříve to fungovalo tak, že pro konzervativní i liberální kandidáty hlasovali politici z Demokratické i Republikánské strany. Třeba soudce Antonina Scaliu podpořili jednohlasně. To bylo v druhé polovině osmdesátých let, ve spíše naivnější éře americké politické historie. To se teď nestane – nestalo se to ani v případě Barrettové, Bretta Kavanaugha a dalších. Společnost bude muset ujít ještě velmi dlouhou cestu, aby se vrátila k mezistranické spolupráci.

Říkám si, jestli to není i kvůli tomu, že třeba Amy Coney Barrettová má celkem jasně vyhraněné – konzervativní – názory, s nimiž se před svým příchodem do Nejvyššího soudu nijak netajila a nějakým způsobem zformovaly její reputaci. Fungovalo to tak třeba i před 40 lety?

Máte pravdu. Zčásti je to i tím, jak se mění celková politická kultura. Že jsou lidé více ochotní se takto veřejně vyjadřovat, bez skrupulí. I když, zmiňoval jsem soudce Scaliu, ten byl pověstný otevřenou kritikou svých kolegů, stejně jako ostrými názorovými texty. Nyní je něco takového spíše součástí kultury. Také to reflektuje změnu strategie a taktiky. Politolog Steven Teles poukázal na to, že už od osmdesátých let se Republikánská strana strategicky snažila vybudovat soudy obsazené soudci, kteří by, podle jejich názoru, hlasovali v jejich zájmu. Teď se to možná paradoxně mění – proces výběru je otevřenější.

Jakou roli v tom procesu v současnosti hraje Kongres? A co vlastně pro demokraty znamená fakt, že možná budou muset využít toho jednoho hlasu viceprezidentky Kamaly Harrisové, který jim přisuzuje většinu v Senátu?

Základní role Senátu je taková, že horní komora Kongresu, respektive většina v ní působící, schválí prezidentovu nominaci. Součástí procesu schvalování jsou i slyšení, která s kandidátkou vede právní výbor Senátu, a na nichž neuslyšíme žádné zajímavé výroky – tak tomu aspoň obvykle bylo. Nominovaná žena se ještě předtím sejde s lídry jednotlivých stran a přednese jim svou vizi, to je součástí etikety. Výbor, v němž mají republikáni i demokraté shodný počet křesel, nicméně nakonec sepíše své stanovisko a o kandidátce pak nejspíš bude hlasovat Senát.

Hodně se spekuluje o tom, co by se stalo, kdyby právní výbor nedal Bidenově kandidátce zelenou – kdyby hlasování skončilo nerozhodně. Nebo co by se dělo, kdyby v Senátu skončilo hlasování 50:50 – ten demokratický 51. hlas má totiž Harrisová. Bylo by fascinující něco takového sledovat. Že by ale výbor kandidátku nedoporučil, to se mi nezdá pravděpodobné.

Lídr Senátu, demokrat Chuck Schumer, se totiž domluvil s lídrem senátní republikánské menšiny Mitchem McConnellem, že se to jméno přes výbor dostane. McConnell teď možná lituje své ochoty jednat rozumně, ale taková je domluva. Vlastně tu ale hrozí ještě jedna věc. Tedy že by konzervativnější demokraté, Kyrsten Sinemaová nebo Joe Manchin, hlasovali proti Bidenově kandidátce. To by byla konečná.

Odbočím: co z toho získá republikánský lídr McConnell? Proč do takové dohody šel?

Dobrá otázka – proč se na to nevykašlal a nerozhodl se, že bude prostě zdržovat práci Senátu. Řekl bych, že si myslel, že republikáni budou silnější s fungujícím Senátem. A také operuje i s představou, že by tu těsnou většinu mohli příště získat republikánští senátoři. Nemyslím si, že měl moc na vybranou – bylo to buď tohle, nebo několik let zaseklý Senát.

Když se vrátíme k otázce Nejvyššího soudu, mohl byste vyjmenovat ta nejpalčivější témata, která se tam teď řeší? Co je v sázce?

Už v nějakých osmdesátých letech získal Nejvyšší soud svobodu ohledně toho, jaká témata a případy bude řešit. Mohl se tedy naplno ponořit do kontroverzí. Jasnou odpovědí je tedy téma potratů a reprodukčních práv. Je nyní otázkou, jestli ženy budou mít i nadále možnost uměle přerušit těhotenství. To chce Nejvyšší soud řešit už letos.

Jde o velkou věc – z pohledu přístupu žen ke zdravotní péči, základních práv a svobod nebo i budoucnosti precedensu Roe vs. Wade (případu z roku 1973, díky kterému je právo na potrat zapsané v americké ústavě). U Nejvyššího soudu teď sedí pravděpodobně šest soudců, kteří jej chtějí zvrátit. Ve hře je tedy kromě práv žen a potratů nakonec i to, jak Nejvyšší soud vnímá sám sebe.