Článek
Je to možná poslední soudní proces v Německu kvůli nacistickým zločinům. Má ale „nesmírnou historickou důležitost“, jak při jednom ze státní poznamenal státní zástupce Maxi Wantzen.
Sedmadevadesátiletá bývalá sekretářka z koncentračního tábora Stutthof na území dnešního Polska byla v úterý uznána vinnou z podílu na vraždě víc než 10 tisíc lidí. Soud jí udělil dvouletý podmíněný trest – nejvyšší možnou sankci, kterou žádala i obžaloba.
Vinu této obyvatelky domova pro seniory ze severoněmeckého Quickbornu posuzoval – možná trochu paradoxně – soud pro mladistvé. To proto, že Irmgard Furchnerové bylo teprve 18 let, když začala ve Stutthofu pracovat coby sekretářka.
Od 1. června 1943 do 1. dubna 1945 byla pracovištěm německé dívky písárna v koncentračním táboře nedaleko Gdaňsku, kde zemřelo na 65 000 vězňů, od Židů přes polské partyzány až po sovětské válečné zajatce. Právě tam jí nechvalně proslulý velitel tábora Obersturmbannführer SS Paul-Werner Hoppe diktoval rozsudky smrti.
Podle státního zastupitelství Furchnerová svou prací pomáhala systematickému vraždění vězňů ve Stutthofu. Vůči penzistce tak byl uplatněn lex Demjanjuk, zlomový německý zákon z počátku 21. století, který umožňuje stíhat všechny součásti nacistického vražedného soukolí z druhé světové války, tedy i na první pohled sotva relevantní spolupachatele.
Nacistická místa smrti v dnešním Polsku
Nacistické Německo provozovalo v letech 1933 až 1945 kolem 42 tisíc věznic, ghett a táborových zařízení. Mezi ty nejhorší patřily koncentrační vyhlazovací tábory. Jedním z nich byl i Majdanek v dnešním východním Polsku. Seznam Zprávy místo navštívily.
Třikrát, a to v letech 1954, 1964 a 1982, se Furchnerové německé úřady na její „práci“ ve Stutthofu dotazovaly. Vždy k ní přistupovaly jako ke svědkyni hrůz, které se v koncentračním táboře odehrály.
Jak stanici NDR řekl advokát obětí holokaustu Christoph Rückel, Furchnerová obstarávala veškerou korespondenci velitele lágru. Vyvracel tak argumentaci právního zástupce obžalované Wolfa Molkentina. Ten pro Der Spiegel uvedl, že jeho mandantka mohla být od hrůz Stutthofu „odcloněna“.
Podle Der Spiegel se bývalá sekretářka před loňským začátkem procesu bez vědomí svého právního zástupce obrátila v dopise na předsedajícího soudce Dominika Grosse. V něm píše, že nechápe, proč by se měla z práce ve Stutthofu o 76 let později zodpovídat před soudem.
Furchnerová také v psaní žádala, aby se soudního jednání nemusela osobně účastnit. Jenže zdravotní posudek ukázal, že se obžalovaná těší natolik dobrému zdraví, že může být každý den jednání až na dvě hodiny osobně přítomná.
Její snaha vyhnout se procesu se loni dočkala pozornosti médií po celém světě. Furchnerovou totiž musela zatknout policie, aby se na jednání dostavila. Bývalá sekretářka si vzala taxi, odjela na metro a několik hodin se nevědělo, kam zmizela.
Irmgard Furchnerová v procesu se svým někdejším šéfem Hoppem, který si v bývalém Západním Německu za své zločiny odseděl devět let, před lety vypověděla, že jí „dokumenty o zplynování osob neprošly rukama ani jí je Hoppe nediktoval“. Podle sekretářky se mezi zaměstnanci mluvilo o popravách v táboře, ale ty se prý nekonaly tak často, že by člověk získal dojem, že by se ve Stutthofu denně zabíjelo.
Advokát Molkentin u soudu operoval s tím, že v komunikaci, která jeho mandantce procházela rukama, bylo vraždění nepohodlných osob nacisty skryto pod zdánlivě nevinná slova jako Sonderbehandlung – „zvláštní zacházení“.
Když ale v roce 2016 soud v německém Lüneburgu potrestal čtyřmi lety vězení někdejšího účetního z Osvětimi Oskara Gröninga, konstatoval, že se nemusí prokazovat, co obžalovaný zaměstnanec koncentračního tábora dělal konkrétní den. Klíčové je, zda obžalovaný povahou své práce pomáhal udržovat „vražedný stroj v chodu“.
Od té doby padlo v Německu několik podobných verdiktů. Další případy stíhání ale byly pozastaveny, protože domnělí provinilci zemřeli nebo nebyli zdravotně způsobilí stanout před soudem.
