Moskva se přepočítala. Soudruzi v postsovětském svazu se od Putina odvrací

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Zánik Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou století. Pro ruský lid se stal skutečnou tragédií. Desítky milionů našich spoluobčanů a krajanů se ocitly za hranicemi ruského území,“ řekl ruský prezident Vladimir Putin ve svém slavném projevu z roku 2005.

Nostalgie po sovětském impériu a volání po jakési formě jeho obnovy pak lemovaly jeho rétoriku nadále. Invaze na Ukrajinu namísto toho ale postavila Rusko do mezinárodní izolace a původně plánovaný bleskový útok se proměnil v dlouhodobý konflikt. Podrývá pozici Moskvy i v postsovětském prostoru.

Dlouhodobé a pevné spojenectví se státy na „ruském dvorku“, které mělo historicky řadu nedokonalostí a spočívalo v nerovnoměrné spolupráci, se pomalu třepí – od Kavkazu, kde se v souvislosti s tím vyostřil spor o Náhorní Karabach, až po Střední Asii, která dává Rusku diplomatické vale.

Pro postsovětské země se tak otevírá nová kapitola, v níž chtějí docílit domácích i geopolitických změn. Přístup států nicméně záleží z velké části na míře prozápadních nebo proruských nálad mezi lidmi a vedením, stejně jako na míře ekonomické a geopolitické závislosti na Moskvě.

„V dlouhodobé perspektivě Moskvě nevyšla kalkulace, že vymění impérium za levnější udržování hegemonické sféry vlivu – země bývalého SSSR přece nikam neodejdou, nikdy nebudou na Rusku úplně nezávislé,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy Ondřej Ditrych, seniorní analytik European Union Institute for Security Studies v Paříži.

Od rozpadu Sovětského svazu se ruská diplomacie zaměřovala na udržování vlivu v regionu pomocí bezpečnostních a ekonomických záruk. Oba vlivy nicméně od minulého února začaly postupně uvadat, nejzřetelněji na Kavkaze, kde se opět rozhořel zamrzlý konflikt o Náhorní Karabach.

Sporná enkláva, o kterou se po desetiletí přely Arménie a Ázerbájdžán, se stala minulý měsíc místem střetů, které vedly k rozsáhlé evakuaci arménského obyvatelstva. Ačkoliv Moskva dlouhodobě vystupovala v konfliktu jako prostředník a významný partner Arménie, v září jako by se po ní slehla zem.

Na upadající vliv Ruska v regionu přitom upozorňovali experti už dříve v návaznosti na troufalejší útoky Ázerbájdžánu, na něž nepřicházela žádná odpověď. Zatímco byl Kreml zaneprázdněn válkou na Ukrajině, začal si Jerevan hledat nové partnery. Až doposud totiž většina jeho ekonomiky i bezpečnostních záruk závisela na Moskvě.

Arménský premiér Nikol Pašinjan přesouval zájem v posledních měsících k lídrům Evropské unie i předním představitelům americké politiky. Na intenzitě získávala i jeho odsuzující prohlášení směrem k Moskvě a z opatrných výtek se postupně stala jasná slova o selhání ruských sil.

„Arménská bezpečnostní struktura byla z 99,999 procenta napojena na Rusko, a to včetně zajišťování zbraní a munice. Dnes ale vidíme, že Rusko samo potřebuje zbraně a munici (pro svou válku proti Ukrajině), a v této situaci je pochopitelné, že i kdyby Ruská federace chtěla, nemohla by splnit bezpečnostní potřeby Arménie,“ řekl Pašinjan na začátku září italskému listu La Repubblica.

Po zářijové kapitulaci separatistických úřadů pak Jerevan zahájil bezpečnostní spolupráci s Francií. Nesouhlas s ruským režimem se snaží Arménie projevit i diplomaticky. Minulý měsíc poslala poprvé humanitární pomoc na Ukrajinu, manželka premiéra pak do napadené země sama zamířila.

Další signál Moskvě vyslal Jerevan i připojením se k Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC), který vydal na ruského prezidenta Vladimira Putina zatykač kvůli obvinění z válečných zločinů.

„Loňská zahraničněpolitická doktrína Ruska potvrdila, že si Moskva nárokuje v prostoru, kterému říká ‚blízké pohraničí‘, zvláštní práva. V reakci na arménský geopolitický drift mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov nedávno řekl, že Rusko je ‚integrální součástí‘ jižního Kavkazu, a tak ho prostě nemůže opustit. To myslím dobře vystihuje, jak Moskva přemýšlí,“ zamýšlí se Ditrych.

Snahu o připojení se k západním mezinárodním organizacím lze sledovat i přes Černé moře v Moldavsku. Země dlouhodobě čelí snahám o rozvrat ze strany Moskvy. Pro Kišiněv zůstává rovněž přítomná bezpečnostní hrozba v souvislosti se separatistickým Podněstřím, v němž jsou přítomné ruské síly.

Zatímco je ale Moldavsko jednou z nejchudších zemí Evropy, loni získalo spolu s Ukrajinou status kandidátské země Evropské unie. „EU, která podporuje bránící se Ukrajinu, jíž, podobně jako Moldavsku, udělila kandidátský status, je výhledově připravena udělit ho i Gruzii a přemýšlí, jak podporovat snahy arménské společnosti budovat alternativu k postsovětskému bezčasí,“ říká Ditrych.

Navzdory historicky silným proruským náladám se nyní naprostá většina Moldavanů shoduje, že spolupráce s Moskvou se stala nevýhodnou a integrace do EU by představovala lepší cestu. „Kišiněv proto přijímá stále rozhodnější opatření v boji proti ruskému vměšování,“ shrnuje Galiya Ibragimova z think thank Carnegie Endowment for International Peace.

Moldavsko sice od počátku otevřeně odsuzovalo Moskvu za rozpoutání války, vyhýbalo se ovšem přímé konfrontaci a v úvodu se zdráhalo aktivně vystupovat proti ruskému vměšování. Kišiněv tak sice přijímal ukrajinské uprchlíky, ale odmítl pak žádosti Kyjeva o prodej šesti stíhacích letounů MiG-29. Teprve letos na jaře se země připojila k protiruským sankcím.

Po odstoupení vlády a následné obměně v únoru začalo Moldavsko utvrzovat svůj odmítavý postoj vůči Rusku. Později tak nový kabinet nechal zastavit vysílání ruských televizních kanálů a řadě ruských představitelů - včetně Putina - byl zakázán vstup do země.

Blíže k Evropě by se ráda dostala i část obyvatel Gruzie, která se schází na protivládních protestech. Zatímco ale gruzínská společnost podporuje užší vazby s Evropou, gruzínská vláda v čele s premiérem Iraklim Garibašvilim usilovně pracuje na udržování dobrých vztahů s Moskvou, podotýká v analýze think tanku Geopolitical Intelligence Services švédský odborník na postsovětský prostor Stefan Hedlund.

„V Moldavsku a Gruzii proběhly přechody od autoritářství prorostlého neformálními korupčními sítěmi k demokracii. Protesty, které se teď v Gruzii odehrávají, reagují na to, co část gruzínské společnosti vnímá jako zvrácení tohoto pohybu a nové sbližování s Ruskem, které fakticky okupuje 20 % gruzínského území,“ vysvětluje Ditrych s odkazem na Abcházii a Jižní Osetii. Pětidenní válka v srpnu 2008 vyústila v ruskou okupaci těchto autonomních oblastí, jejichž nezávislost uznalo jen několik států světa.

Hlavním důvodem, proč se dosud Gruzie výrazněji nepostavila Rusku, má kořeny v domácí politice. Konkrétně v roce 2012, kdy volby prohrál silně prozápadní Michail Saakašvili a moc přešla do rukou Bidziny Ivanišviliho, gruzínského miliardáře, který v 90. letech zbohatl v Rusku.

Přestože Ivanišvili byl premiérem jen krátce, jeho strana Gruzínský sen od té doby ovládá politiku této kavkazské země. Vládne ze zákulisí a jeho programem je udržovat formální fasádu pokračujícího sbližování s EU a zároveň diskrétně pěstovat dobré vztahy s Ruskem.

K rozpadu ruského vlivu dochází i ve Střední Asii, což se odráží v diplomatickém sebevědomí států. Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán se rozhlíží po nových partnerech, zatímco si ale udržují i přízeň Moskvy.

Od ruské invaze na Ukrajinu se těchto pět zemí v regionu v různé míře těší mezinárodní pozornosti, za níž se často skrývají geopolitické motivy. Těsnější vazby tak navazují na jedné straně s Čínou, která má v regionu zájem na transportních trasách, a na straně druhé se Spojenými státy.

Například Kazachstán, hlavní spojenec Ruska v Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB), se sice snaží nějakým způsobem od Moskvy distancovat, o úplné odvrácení se od Kremlu ale nejde, přibližuje think thank Lowy Institute.

Kazachstán opakovaně čelí obviněním, že pomáhá Rusku získávat zboží, na které Západ uvalil sankce a které může být použito na podporu válečného úsilí Moskvy na Ukrajině. Astana přitom slíbila, že Moskvě nebude pomáhat s obcházením západních hospodářských sankcí.

Až do minulého měsíce se Astana zdráhala připojit k protiruským sankcím, které Západ uvalil na Moskvu. „Kazachstán oportunisticky hledá polohu, ve které může těžit z toho, že skrz něj procházejí „paralelní importy“ napomáhající Rusku omezovat dopady sankcí. Zároveň se sám různými manévry vyhýbá sankcím sekundárním, které by ho za to trestaly,“ přibližuje Ditrych.

Navzdory všem zmíněným incidentům Moskva odmítá, že by její vliv v postsovětských státech jakkoliv uvadal.

„Rusko se to snaží zlehčit i zvrátit, hybridní kombinací různých nástrojů od brutálního nasazení vojenské síly přes ekonomický a diplomatický nátlak po vlivové působení. Zároveň schopnost Ruska své sousedství pořádat jinak než silou slábne – proto ta ‚zombie hegemonie‘ – a to vytváří nové příležitosti jak pro tamní státy, tak hráče zvenku,“ uzavírá Ditrych.