Globální Jih kritizuje Západ za přístup k Palestincům. Radovat se může Rusko

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když 7. října zaútočili teroristé z palestinské organizace Hamás na civilisty na území Izraele, většina zemí Evropské unie i Spojené státy americké se jasně postavily za židovský stát. Zrůdné útoky označily za nepřijatelné a vyslovily také pochopení nad tím, že Izrael chystá odvetu.

Izrael v přípravě na očekávanou pozemní ofenzivu do Pásma Gazy, kterému Hamás vládne a odkud útočil, odpojil přes dva miliony lidí, včetně velké části civilistů, od vody, energie a dodávek humanitární pomoci. Uzavřený zůstává i přechod Rafáh – Egypt a Izrael se vzájemně přou, kdo za to může – a lidé v Gaze tak kvůli „totální blokádě“ ani nemají kam utéct.

To vše za pokračujícího izraelského bombardování, které podle palestinských zdrojů usmrtilo přes dva tisíce lidí. K tomu přispívá i zvyk Hamásu používat civilisty jako lidské štíty, své základny má hnutí často v obydlených oblastech.

Již přes týden tak zní z Gazy hlasy zoufalství, které zprostředkovávají novináři i humanitární pracovníci z terénu. Američtí i evropští představitelé chtějí pokračovat v dodávkách pomoci do Pásma Gazy a zvýšit ji, Evropská komise už rozhodla o jejím ztrojnásobení. Ale cesty do oblasti zůstávají uzavřené, přechod v Rafáhu by se snad měl otevřít v pátek.

Většina EU i Spojené státy ale i v této situaci dál podporují izraelský plán odvety, snahu zničit Hamás. Což bude mít nevyhnutelně za následek i další civilní oběti, a to i v situaci, kdy bude Izrael pokračovat ve svém zvyku „klepání na střechu“, kdy na blížící se letecký úder upozorňuje předem.

Země tzv. globálního Jihu vnímají pozici Západu jako jednoznačnou podporu Izraele a dávají ji do kontrastu s podporou civilního obyvatelstva Gazy. Pokud mu Západ nepomůže víc, může se to na mezinárodním poli brzy obrátit proti němu, jak upozorňují například západní diplomaté citovaní listem Financial Times (FT). A to například i v souvislosti s válkou na Ukrajině.

Pár týdnů před útokem Hamásu na Izrael se sešli lídři USA a EU a jejich další západní spojenci na summitu G20 v Novém Dillí. Tam mimo jiné apelovali na rozvojové země, aby odsoudily ruské útoky na ukrajinské civilisty v souladu s Chartou OSN a mezinárodním právem.

Minulou neděli (po začátku eskalace v Izraeli) se situace otočila. Tehdy naopak řada představitelů těchto zemí požadovala po Západu, aby učinil to samé v souvislosti s odvetným útokem Izraele na Gazu, informují Financial Times. K tomu ale zatím nedošlo.

Podle jednoho z nejmenovaných diplomatů, který hovořil s FT, může mít postoj Západu zásadní dopad na válku na Ukrajině. Opět se dostává do popředí diskuze o dvojím metru.

„To, co jsme řekli o Ukrajině, musí platit i pro Gazu. Jinak ztratíme veškerou důvěryhodnost… Brazilci, Jihoafričané, Indonésané: proč by vůbec měli věřit tomu, co říkáme o lidských právech?“ řekl vysoce postavený diplomat G7.„Veškerá práce, kterou jsme se (zeměmi) globálního Jihu (v souvislosti s Ukrajinou) vykonali, je ztracena,“ popsal dále pro FT.

Byť paralela mezi Ukrajinou a Gazou může zejména ze západního pohledu v mnohém pokulhávat, řada zemí globálního Jihu ji vidí.

Obavy rezonují i v EU. Před možným pokrytectvím Západu a jeho důsledky varovalo na mimořádném videosummitu EU i několik vedoucích představitelů, jak pro FT uvedlo několik osob informovaných o diskuzi.

Nejde ale jen o Ukrajinu. Především otázka civilistů v Gaze a postoj Západu rezonují v dalších zemí světa i z jiných důvodů.

Zatímco válka na Ukrajině zůstává nadále marginálním tématem, v případě konfliktu mezi Izraelem a Hamásem tomu tak v největší jihoamerické ekonomice – Brazílii – není. Téma se dokonce stalo předmětem sporu prezidenta s opozicí, jak uvádí pro Seznam Zprávy odbornice na brazilskou politiku Sandra Špačková z Univerzity Hradec Králové.

Prezident Luiz Inácio Lula da Silva je pak známý „svou silnou a vytrvalou podporou Palestinců na všech mezinárodních fórech,“ popisuje expertka.

Vyjádření prezidentské kanceláře k útokům Hamásu a následnému izraelskému protiúderu bylo nicméně diplomatické a neutrální. „Lula teroristické útoky proti civilistům v Izraeli odsoudil. Uvedl ale, že nevinní lidé v Gaze nemohu zaplatit životem za šílenství těch, co chtějí válku,“ říká dále.

Se stanovisky v návaznosti na eskalaci konfliktu nezůstaly pozadu ani další jihoamerické státy. „Postoje k Izraeli a Palestině v Latinské Americe významně závisí na politické ideologii. Tradiční levice tento konflikt stále vidí do značné míry studenoválečnou optikou, kdy je Izrael vnímán jako koloniální projekt USA. Navíc existovaly dost úzké vazby mezi některými studenoválečnými diktaturami v regionu a právě Izraelem. Progresivní levice se pak zaměřuje zejména na lidskoprávní otázky a její postoje se nijak zvlášť neliší od postojů progresivní levice na Západě,“ popisuje pro Seznam Zprávy antropolog a publicista František Kalenda.

Například Kolumbie tak nejdříve útoky označila za „terorismus“ Hamásu a důrazně ho odsoudila. O den později ale termín „terorismus“ ze svého stanoviska vynechala. Vztahy se navíc mezi oběma zeměmi kvůli odlišným postojům v posledních dnech nadále vyostřují.

Podobně i vztahy s Chile. To je podle Kalendy „typickým příkladem progresivní levice, kterou zajímá lidskoprávní aspekt izraelsko-palestinského konfliktu“.

Mexiko v souvislosti s děním na Blízkém východě vyzývá k „politickému řešení konfliktu“, Bolívie pak kritizuje násilí proti Palestincům, uvádí německá stanice Deutsche Welle.

Naopak Argentina, která má nejpočetnější židovskou komunitu v celé Latinské Americe, dosud Izraeli vyjadřovala především silnou podporu. „Je potřeba zdůraznit, že v Latinské Americe je i obrovské – a stále rostoucí – množství příznivců Izraele, a to zvláště na konzervativní až krajní pravici. Stačí vzpomenout bývalého brazilského prezidenta Jaira Bolsonara v Brazílii nebo aktuálně kandidáta na tento post v Argentině Javiera Mileie. Souvisí to zejména s růstem evangelikální populace, pro kterou je Izrael klíčem k druhému Kristovu příchodu a izraelsko-palestinský konflikt má pro ně bez přehánění obrysy svaté války,“ dodává pro kontext antropolog Kalenda.

Postoj Západu ke konfliktu Izraele a hnutí Hamás rezonuje i v některých zemích subsaharské Afriky. Silně, na symbolické rovině, například v Jihoafrické republice. Její první prezident po konci apartheidu Nelson Mandela se dokonce řadil mezi silné zastánce palestinského národa. V devadesátých letech minulého století na jejich konto řekl, že podobně jako zažívali apartheid Jihoafričané, zažívali ho tehdy ze strany Izraele i Palestinci.

Paralela „apartheidu“ se z Jihoafrické republiky ozývá i v kontextu aktuálního dění. „Spoustu lidí to vnímá tak, že je Palestina ve stejné pozici, jako byla černá populace do roku 1994 v Jižní Africe, a třeba právě ANC (vládní strana African National Congress, pozn. red.) tuto analogii hodně používá,“ popisuje pro Seznam Zprávy politolog Bohumil Doboš z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Přirovnání k apartheidu ale kvůli odlišným kontextům podle něj není namístě.

Z ostatních zemí subsaharské Afriky přichází podle politologa Doboše spíše opatrná a neutrální stanoviska. „Především z toho důvodu, že pro spoustu z nich je Izrael zajímavý obchodní partner,“ uvádí dále.

Zásadně například v oblasti zemědělských technologií nebo dalších aktivitách (vojenských, humanitárních), mimo jiné i právě v JAR.

Rostoucí nevole zemí globálního Jihu v souvislosti s děním na Blízkém východě by mohla být šancí pro Rusko.

„Pro Rusko je to dar z nebes… Myslím, že to, co se děje, je škodlivé… Protože Rusko krizi využívá a říká: ‚Podívejte se, globální řád, který byl vybudován po druhé světové válce, pro vás nefunguje.‘ A oslovuje tak miliardu obyvatel na Blízkém východě a v arabském světě,“ řekl pro FT nejmenovaný vysoký představitel EU.

Pro kontext – rezoluci OSN, která odsuzuje násilí proti civilistům v izraelsko-palestinském konfliktu, bez zmínění Hamásu, představilo právě Rusko. Podporu ale nezískala.

„Rusko se staví spíše na stranu Palestinců. Rusové to samozřejmě nedělají z čisté dobroty… Ta linka je poměrně jasná. Spojencem Ruska je Írán, a kdyby se Moskva postavila proti němu, toto spojenectví by se mohlo narušit a země by mohla přijít o dodávky zbraní, které potřebuje. Navíc je to další způsob, jak si naklonit arabské země,“ říká pro Seznam Zprávy politolog a odborník na Rusko z Fakulty sociálních věd UK Karel Svoboda. I tak si ale podle něj nechce Moskva vztahy s Izraelem zcela rozházet.

Situace by mohl využít i Peking. Ten se v reakci na eskalaci konfliktu vyslovil proti násilí na civilistech, odmítl ale jmenovitě odsoudit Hamás, který na rozdíl od USA nebo Evropské unie nepovažuje za teroristickou organizaci.

„V širším kontextu si Čína svým postojem snaží získat body u arabských zemí, s nimiž v posledních letech prohlubuje svou spolupráci. Zvláštní vyslanec Číny pro záležitosti Blízkého východu Čaj Ťün minulý týden uvedl, že Čína chce koordinovat své kroky s Egyptem, aby zprostředkovala mírovou dohodu mezi Izraelem a Palestinci. Čína se tak chce opětovně prezentovat jako mírotvůrce,“ uvádí pro Seznam Zprávy sinolog David Gardáš ze Sinopsisu.

Podle něj „jsou zde jasné paralely i s ruskou agresí na Ukrajině, kde Čína převzala ruské narativy a jako hlavního viníka označila zahraniční politiku USA a expanzi NATO. Postoj Pekingu je tak třeba vnímat také prizmatem jeho geopolitického soupeření s Washingtonem,“ dodává expert.