Článek
Ukrajinský web Suspilne zveřejnil příběhy několika mladých lidí, kteří vlastně celý svůj dospělý život žijí ve válce s Ruskem. Boje v Doněcké a Luhanské oblasti totiž trvají od roku 2014.
Jde o hrdiny, o nichž se často říká, že ale nejsou stvořeni pro válku. Je jim mezi 20 až 25 lety, jsou mladí, nadšení a doma na ně čekají rodiny a přátelé. Rozhodli se však obětovat své mládí obraně vlasti.
Maksym, 25 let, zdravotník
Maksym do služby nastoupil ve svých 20 letech. Před válkou pracoval u záchranné služby ve městě Starobilsk v Luhanské oblasti. O začátku války se dozvěděl po telefonu od své manželky, která mu sdělila, že město Svatove bylo ostřelováno. Vzápětí nato mu volal jeho kamarád, že jejich společný kamarád zahynul.
Během války byl nasazen už na mnoha místech, například v Kreminně nebo Slovjansku. Nejvíce vzpomínek v něm však zanechalo jeho nasazení u Bachmutu. Ve městě strávil tři měsíce a podle jeho slov tam on i všichni ostatní nechali „kus sebe“. Jeho vyprávění jen dokresluje brutalitu bojů, jež se u Bachmutu po několik měsíců vedly mezi ukrajinskou armádou a vagnerovci. „Vzpomínám si, jak jednomu chlapovi ustřelili obě nohy. Bylo to v den mých narozenin. Cestou do nemocnice se ukázalo, že on má také narozeniny. Jemu bylo 21 let, mně 25 let. Nekřičel bolestí. Neměl obě nohy, ale ležel na zemi a povídal si s námi. Mohl za to adrenalin, zároveň mu pomohly včas nasazené turnikety (škrtidla),“ prozradil Maksym zážitek z Bachmutu pro ukrajinský web Suspilne.
Přiznal se, že byly chvíle, kdy uvažoval o tom, že to vzdá. Mrtvých a zraněných bylo tolik, že to bylo neúnosné. „Byly dny, kdy jsme museli během pěti minut ošetřit více jak deset lidí,“ řekl. Špatně se mu spí, když zavře oči, tak vidí mrtvé. Z jeho jednotky nepřežilo 300 spolubojovníků. „Bál jsem se o všechny a možná to byla moje chyba. Bral jsem si je příliš k srdci,“ prohlásil. Své vyprávění uzavřel tím, že nikdy nezapomene na „pach krve, adrenalinu a špíny“.
Oleksandr, 24 let, velitel jednotky
Oleksandr před válkou studoval vysokou školu a měl za sebou dva roky vojenského vzdělání. Bojů se účastní od 5. března 2022. Vše kolem se podle něj událo hrozně rychle. Bez sebemenší vojenské přípravy byl nasazen do bojů. Válku začal stejně jako Maksym v Kreminně. Po dalších několika rotacích byla jeho jednotka nasazena do bitvy o Bachmut, v té době už byl velitelem. Strávil zde tři měsíce a tvrdí, že „na to, co se tam stalo, nikdy nezapomene“.
„Když jsem v březnu narukoval, myslel jsem si, že válka rychle skončí, že se celá země semkne a Rusy vytlačíme,“ říká. Má pocit, že se za rok a půl trvajícího konfliktu odřízl od rodiny, přátel, práce a celkově svého civilního života. „Všechno jako by se pozastavilo a začal nový život.“ Myslí si, že až válka skončí, tak se vrátí do bodu svého života, který za sebou 24. února 2022 zanechal.
Viděl spoustu strašlivých věcí, ale zatím to na něm nezanechalo žádné následky. „Každý říká, že se v nich něco změnilo, já spím klidně,“ dodal. Jeho přítelkyně a přátelé tvrdí, že v armádě zůstane i po válce, ale on se chce dále rozvíjet ve svém civilním povolání a „žít v klidu“.
Iryna, 24 let, zdravotnice z dobrovolného oddílu
Iryna se poprvé zúčastnila bojů, když jí bylo 17 let. Po Majdanu v roce 2014 odjela jako dobrovolnice pomáhat raněným na východ Ukrajiny. Nicméně v to, že se několikaleté lokální boje dokážou přelít v plnohodnotnou válku, nevěřila. „Nevěřila jsem, že vypukne válka. 23. února jsem pomáhala při promítání filmu a do poslední chvíle jsem věřila, že se podobného promítání zúčastním 25. února v Kyjevě,“ řekla Iryna pro Suspilne.
Válka jí vzala nejlepší kamarády. To způsobilo, že nějaký čas trpěla samotou a cítila se zlomená. Nicméně během minulého léta potkala novou jednotku, s kterou je doposud a která jí dává sílu pokračovat.
Pro Suspilne mluvila stejně jako Oleksandr o civilním životu. Udržovat kontakt s civilním životem se jí daří díky setrvání v dobrovolnických oddílech. Když je v týlu, má možnost se věnovat běžnému zaměstnání. Podle ní to má pozitivní vliv na její psychický stav.
Ruslan, 20 let, průzkumník a střelec
Ruslan snil o vojenské službě už od školy. Ve své jednotce, která se mimo jiné zúčastnila osvobozování Chersonu a bojů u Bachmutu, patří mezi nejmladší. Nikdy by ho nenapadlo, že už v tak nízkém věku se zúčastní bojových operací.
V prvních dnech války měl největší starosti o svou matku, která žila v Chersonské oblasti. Rusové jejich dům několikrát převrátili vzhůru nohama. Nicméně se mu ji podařilo přemluvit, aby utekla do bezpečí.
Nyní vnímá jako nejpalčivější téma změnu v přístupu civilistů k armádě. Během léčení svých zranění, která si přinesl z bojů u Bachmutu, potkal mnoho lidí, již si neváží toho, co armáda v bojích s okupanty podstupuje. Za vinu to dává tomu, že se pro mnoho lidí válka stala rutinou.
Svou budoucnost nyní nevidí jinde než v armádě, ale sám přiznává, že je to možná kvůli tomu, že se řídí heslem „proč si dělat plány, když válka ještě neskončila“.
Mykola, 25 let, důstojník vojenské rozvědky
Mykolova kariéra v armádě začala až po začátku ruské invaze. Ke vstupu do armády ho motivovala možnost pomoci své zemi. „Čím více lidí se chopí zbraně, tím dříve to skončí,“ řekl Mykola. Před invazí jsem na válku ani nepomyslel, nikdy jsem nevěřil, že se stanu vojákem, ale „zoufalá doba si žádá zoufalá řešení“. Svého rozhodnutí nelituje, ale přiznává, že mu chybí mnoho věcí. Občany, kteří nenarukovali, neodsuzuje. „Chápu lidi, kteří mají z mobilizace strach, není to pro každého,“ prohlásil pro Suspilne.
