Izraelci se vracejí k tomu, čemu věřili před válkou, říká analytička

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od zvláštního zpravodaje v Izraeli/

Současná koalice izraelského premiéra Benjamina Netanjahua by podle průzkumů nezískala v Knesetu většinu, to ale neznamená, že by měla v příštích volbách zvítězit levice. Alespoň podle Dahlie Scheindlinové, analytičky společnosti Century International.

„Kdyby se dnes konaly volby, myslím, že by lidé tíhli k pravici. Ne k té poháněné náboženskými vizemi a nacionalismem, ale k sekulární a pragmatičtější pravici, která je orientována především na bezpečnost. A část pravice skutečně roste, třeba strana Bennyho Gance, která je v některých průzkumech nejsilnější,“ říká pro Seznam Zprávy.

V rozhovoru o změnách izraelské společnosti od teroristického útoku z loňského 7. října popisuje i to, jak volí mladí Izraelci, jak společnost ovlivňují extremisté ve vládě a ke komu z izraelských vůdců by Netanjahua přirovnala.

Jsme rok po nejhorším teroristickém útoku v historii Izraele. Jak moc se izraelská společnost od té doby změnila?

Nevím, jestli se izraelská společnost změnila trvale, byl to ale pro ni velmi traumatický rok. Mnoho Izraelců je stále přesídlených a spolu s vysídlením přicházejí i velké sociální problémy s přizpůsobením se, zaměstnáním, ekonomickou situací, s dětmi a nejistotou, kdy se vrátí do školy.

Pokud jde o zbytek izraelské společnosti, panuje zde obrovský pocit nejistoty. I když nejistota možná není to pravé slovo, protože nejde jen o to, co se stane, ale o to, jak se přizpůsobit všemu, co se stane. Každý den nebo každý týden to vypadá, že se objeví něco nového.

Myslím, že je to bezprecedentní situace, na niž většina lidí není nastavená. Dopadá to na duševní zdraví, rostou deprese a úzkosti. Ekonomika trpí a aby stát dokázal kontrolovat rostoucí deficit, budou muset přijít škrty v sociálních službách.

Izraelci si vždy mysleli, že nás naši nepřátele chtějí zničit a že nám svět nepřijde na pomoc. To si myslí i teď, současný stav vidí jako existenciální problém, který je vážnější než kdy jindy. Izraelci se cítí poškozeni a mají pocit, že mají méně podpory než dříve.

Analytik z Bar-Ilanovy univerzity mi loni řekl, že po takovém selhání bezpečnostních složek, jaké zažil Izrael po 7. říjnu, by v každé západní zemi skončil premiér hned 8. října. Jak si vysvětlujete, že je Netanjahu stále ve funkci a Izraelci to akceptují?

Veřejnost to neakceptuje. Je v tomto ohledu hluboce rozdělena a většina by si přála, aby tam Netanjahu už nebyl. Nemá však žádný právní mechanismus, jak ho donutit odejít. V době války se demonstruje v šokujících a bezprecedentních počtech. To ale není cesta, která by donutila lídra odejít, pokud sám nechce. Ve veřejnosti je jádro jeho příznivců, které ho stále podporuje, podle všech průzkumů jde ale o menšinu, ať už má 30 procent, nebo méně.

Myslím ale, že je trochu přehnané očekávat, že by nějaký vůdce v takové situaci rezignoval. Od začátku šlo o extrémní narušení izraelské suverenity, které si vyžadovalo okamžitou operaci na cizím území, což není právě čas na to, aby premiér odcházel. Vypadalo by to, že je odpovědný za chaos, není už ale schopný se s tím vypořádat. Otázkou je, proč k tomu nedošlo později. Přesně tak to udělali někteří představitelé vojenských zpravodajských služeb, ale premiér ani náčelník generálního štábu ne, rezignací bylo jen velmi málo.

Tím narážím na hlubší problém izraelské politické kultury. Země se nachází v situaci, kdy ji vede vláda, která nepovažuje odpovědnost a zodpovědnost za princip vládnutí. Ať se stane cokoli, Netanjahu si vždy najde způsob, jak trvat na tom, že to nebyla jeho vina. Bylo by to dětinské, kdyby to nebyl fakt, že právě on řídí tuto zemi.

A pokud srovnáváte Izrael s nějakou zemí, neměla by to být západní liberální demokracie. Tady jste na Blízkém východě, a i když se Izrael snaží profilovat jako západní liberální demokracie, některé demokratické pilíře nikdy neměl. Nikdo to asi nedělá dokonale, ale Izrael po celou svou historii postrádal některé demokratické základy, a to i před začátkem okupace. Navíc je státem v permanentním válečném konfliktu, a ty se chovají jinak než normální země.

Ano, v časech války lidé obvykle tíhnou k volbě pravice. Nyní jsme ale v situaci po nejhorším teroristickém útoku v historii země, který se udál v době vůbec nejpravicovější vlády. Myslíte tedy, že obvyklé pravidlo bude fungovat i tentokrát?

Na odpověď na tuto otázku je příliš brzy, a to proto, že před námi nejsou volby. Volby by se měly uskutečnit v roce 2026, a navzdory všem spekulacím a možná i očekáváním, že vláda padne, k tomu nevidím žádné signály. Jediné, co vám tedy mohu s jistotou říci, jsou trendy vyplývající z průzkumů.

Kdyby se dnes konaly volby, myslím, že by lidé tíhli k pravici. Ne k té poháněné náboženskými vizemi a nacionalismem, ale k sekulární a pragmatičtější pravici, která je orientována především na bezpečnost. A část pravice skutečně roste, třeba strana Bennyho Gance, která je v některých průzkumech nejsilnější. Posiluje také partaj Avigdora Liebermana, která je nacionalistická, ale velice sekulární. Tyto pravicové strany společně s levicí a stranami arabskými mají většinu v každém průzkumu. Naopak Netanjahuova koalice nebyla schopná získat většinu už od okamžiku, kdy se dostala k moci, tedy před 7. říjnem.

Máme tu ale i překvapivý jiný trend. Netanjahu osobně si úplně nejhůře vedl v průzkumech v prvních šesti měsících po 7. říjnu, od dubna si ale vede lépe. I když stále nedosahuje na většinu, jeho hodnocení se blíží tomu, jaké bylo před 7. říjnem –⁠⁠ tehdy byli lidé naštvaní na vládu kvůli její justiční reformě.

Zajímalo by mě, jak volí mladí Izraelci. Když se podíváte na několikery poslední volby, hlasují mladí jinak než zbytek Izraelců?

Mladí izraelští Židé jsou pravicovější, a to kvůli tomu, že častěji praktikují víru. A když jste v Izraeli nábožensky založení Židé, jste obvykle více napravo. Je jen velmi málo nábožensky založených Židů, kteří se identifikují s levicí nebo středovými stranami. A náboženské rodiny mají mnohem vyšší porodnost, takže vyrůstá více nábožensky vedených dětí. Ty pak volí pro všechny druhy pravicových stran, někdy náboženské, někdy i sekulární, ale skoro vždy pravicové. Jinak je tomu v případě arabských občanů Izraele. Tam jejich víra není v úzkém vztahu k tomu, jak volí. Tento vzorec se skutečně týká jen izraelských Židů.

Další věc je, že v průběhu času se izraelská veřejnost většinově identifikuje jako pravicová, mezi židovskou populací je to více než 60 %. Naopak střední a starší generace zůstává v průměru méně pravicová než mladí.

Když se podíváte na voliče Netanjahua, dali by se přirovnat třeba k voličům Viktora Orbána nebo Donalda Trumpa? S těmito politiky má izraelský premiér vůbec nejlepší vztahy a vzájemně se podporují…

Myslím, že spíš než voliči jsou srovnatelní lídři a jejich taktiky. Voliči jsou srovnatelní méně, protože situace v Izraeli je odlišná –⁠⁠ země je ve válce a dlouhodobě žije v militarizovaném konfliktu, který vidí jako existenční hrozbu. Je to jiné nastavení mysli. Když třeba Spojené státy bojovaly v Iráku, byl to pro lidi vzdálený konflikt a jen jedno z témat, které se řešilo. V Izraeli je válka hlavním tématem v životě lidí.

Maďarsko pak ve válce není vůbec. Samozřejmě vždy můžete něco najít, co bude sloužit jako existenční hrozba, například migraci. Proto říkám, že lze srovnávat lídry kvůli tomu, že používají podobné taktiky.

Myslel jsem srovnání, spíše co se týče věku nebo sociálního postavení voličů.

Není to tak, jak byste si mohl myslet, protože v mnoha zemích střední a východní Evropy jsou mladí lidé liberálnější, městští, progresivnější a proevropštější, možná i do jisté míry více promigrační. V Izraeli jsou mladí naopak více nábožensky založení, militarističtější a nacionalističtější, mluvíme-li tedy o Židech.

Socioekonomické srovnání je složitější. V Americe byli typičtí voliči Trumpa v roce 2016 lidé s průměrnými nebo nadprůměrnými příjmy. A nebylo to jen kvůli tomu, že nejníže příjmové skupiny Afroameričanů a imigrantů volily demokraty. Není tak jednoduché vysvětlit úspěch populistů. Myslím, že společným faktorem je náboženství. Trumpova podpora je výrazně posílena komunitou evangelikálů a křesťanských nacionalistů. A myslím, že i v Evropě jistým způsobem koreluje víra s nacionalismem.

Benjamin Netanjahu je nejdéle sloužícím premiérem Izraele. Dá se s někým z předchozích izraelských lídrů srovnat?

I když jsou ta srovnání dost vzdálená, mohla bych po porovnat s dvěma premiéry –⁠⁠ Davidem Ben Gurionem a Menachemem Beginem. Ben Gurion byl druhým nejdéle sloužícím premiérem, a co je důležitější, konsolidoval svoji moc a nechtěl, aby měla hranice. Byl tak schopný ovládat velkou část státních institucí prostřednictvím své strany a kvazistátních agentur, což mu umožňovalo průnik mezi stranou a armádou. Vybudoval režim, kde má stát jen velmi malá mocenská omezení. I Netanjahu nás přivádí zpět k systému, který je velmi centralizovaný.

Druhým srovnáním je Menachem Begin, i když je mezi nimi velký rozdíl. Když ale posloucháte Beginovy projevy v době, kdy v roce 1973 vznikal Likud a v roce 1977, kdy vyhrál volby, používal stejná témata jako Netanjahu. Vždy obviňoval establishment, že se snaží potlačit hlas obyčejných lidí a mluvil o tom, jak je elity přehlížejí a že je potřeba s tím bojovat.

Velký rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že Beginova strana bojovala za ústavní pořádek a práva menšin i opozice a usilovala o omezení moci státu. Ne proto, že by milovala Araby nebo Palestince, ale protože byla v opozici a toužila po omezení moci Ben Gurionovy strany. Proto usilovala o nezávislost soudnictví. Dnes by v Izraeli byla pokládána za radikální levici. Levice se v Izraeli stala liberální spíše než socialistickou a pravice je konzervativní, autokratická a nacionalistická.

Než nastoupila poslední Netanjahuova vláda, byli extremisté, jako je Ben Gvir nebo Smotrič považováni ostatními politiky za toxické. Teď sedí ve vládě. Jaký mají vliv na společnost?

Oni společnost ovlivňují, také ji ale odrážejí. Není to tak, že by přišli do vlády a společnost by se náhle radikalizovala. Oni vyrostli z velmi extrémní kultury uvnitř náboženské komunity. Každý z trochu jiného prostředí, to už jsou ale nuance.

Zajímavé spíš je, jaký typ lidí a politiky reprezentují –⁠⁠ představují ultranacionalistický, antidemokratický, mesiášský, teokratický a supremacistický pohled na fungování společnosti. A původně získávali příznivce pod křídly zastřešující strany Naftaliho Bennetta (bývalý premiér, pozn. red.). Když se pak spojili, získali ve volbách v roce 2022 10,83 procenta.

Izraelský podnikatel Maoz Inon ztratil během teroristického útoku Hamásu oba rodiče, přesto nyní hlásá mír a usmíření. Mohl by tento přístup část populace inspirovat?

Myslím, že mnoho lidí ne. Na jednu stranu sice platí, že lidé se vrací ke svým politickým názorům, které měli před válkou, i tehdy se ale s levicí, a tedy podporou míru v nějaké formě, identifikovalo jen asi 20 procent populace.

Lidé se vracejí k tomu, čemu věřili dříve, vše je ale extrémnější. Ti, kteří volili pravici, jsou nyní ještě pravicovější. Koneckonců to není první teroristický útok na Izrael. Je to ten nejhorší.

Pokud jste si mysleli, že Palestinci jsou teroristé, protože jsou to špatní lidé, tak si to myslíte ještě víc. A pokud jste si mysleli, že Palestinci páchají teroristické útoky, protože trpí pod okupací, a ta plodí zoufalství a špatné sociální podmínky, myslíte si to stále.

V zásadě jde o psychologickou a emocionální nejistotu, ale ne nutně o to, že by lidé měli velmi odlišné politické názory. Všichni jsou extrémnější. Lidé, kteří se definují jako pravicoví, jsou mnohem extrémnější v tom, co chtějí. Mnozí z nich podporují například dobytí Gazy a obnovu osad nebo vyhánění Palestinců. A levicové křídlo si myslí, že právě teď je potřeba dosáhnout míru. Změna tak spíš spočívá ne ve změně názorů, ale v jejich intenzitě.