Článek
Japonsko po zemětřesení s epicentrem na poloostrově Noto truchlí a opravuje škody. Ty jsou ale výrazně nižší, než bývají při podobně silných zemětřesení jinde ve světě.
Zatímco zasažená města Tojama a Kanazawa se den po neštěstí vrací do normálu, mnohé jiné metropole by mohly být zemětřesením o síle 7,5 magnituda (některé zprávy uvádí i 7,6) ze značné části srovnány se zemí a následující týdny by se v nich veškeré zdroje soustředily na záchranu přeživších v sutinách a péči o vysídlené.
Pro příklad takového srovnání nemusíme chodit daleko do minulosti. Podobně silné jako pondělní zemětřesení v prefektuře Išikawa bylo totiž zemětřesení, které loni v únoru zasáhlo Turecko a Sýrii. Mělo víceméně podobný stupeň magnituda, v nejzasaženějších oblastech také srovnatelný stupeň intenzity otřesů a vzniklo rovněž v mělké hloubce, což podle seizmologa Václava Kuny z Geofyzikálního ústavu AV ČR znamená, že obě zemětřesení měla podobný ničivý potenciál.
Přesto v Japonsku zemřelo 55 lidí, zatímco v Sýrii a Turecku 59 tisíc lidí.
Kunův kolega Jan Burjánek upozornil, že Japonsko mělo na rozdíl od Turecka štěstí v tom, že epicentrum zemětřesení bylo blízko moře, což znamená, že značnou část zasažené oblasti tvořilo pusté moře. To mělo - spolu s různou hustotou zalidnění v zasažených oblastech - nepochybně značný vliv na výsledný počet obětí. Ovšem ne takový, aby mohlo vysvětlit zmiňovaný gigantický rozdíl.
Ten totiž vysvětluje především japonská připravenost.
„Výstrahy před zemětřeseními nejsou v Japonsku zrovna neobvyklé. Když jsem se sem přestěhoval, vyskočil jsem z postele i při sebemenším pohybu naší budovy. Po několika měsících už jsem ale otřesy zaspával. V Japonsku se ze zemětřesení rychle stane běžná součást života. Člověk si na ně do určité míry zvykne,“ popsal svou zkušenost se zemětřeseními v zemi bývalý korespondent BBC z Japonska Rupert Wingfield-Hayes.
Dodal, že obava, zda budova, ve které se člověk nachází, je dost odolná, se přesto vždy alespoň na pozadí mysli objeví. Obzvlášť pak těm, kdo mají v živé paměti zemětřesení z roku 2011, které posunulo hranici možného a udeřilo silou 8,9 magnituda a způsobilo smrt víc jak 18 tisíc lidí. I to bylo nicméně tak smrtící zejména kvůli následné vlně tsunami. Nikoliv primárně kvůli samotným otřesům.
Na ty jsou totiž japonské budovy stavěné.
Do omezené míry to platí i o historických dřevěných budovách. K dokonalosti se ale Japonci v disciplíně seismické odolnosti začali přibližovat až s příchodem moderní doby. Silným impulzem podle Wingfielda-Hayese bylo zemětřesení v Tokiu v roce 1923, které srovnalo se zemí značnou část budov postavených z cihel podle evropského vzoru a zabilo víc než 100 tisíc lidí.
Zemětřesení z roku 1923 způsobilo v Tokiu rozsáhlé škody.
Katastrofa dovedla Japonsko k prvním regulacím ve stavebnictví s cílem posílit odolnost proti zemětřesení. Od té doby se regulace průběžně zpřísňují a reflektují poučení z každého dalšího zemětřesení. Za přelomový je pak považován rok 1981, od kdy je seismická izolace (o níž bude řeč za chvíli) povinná pro všechny nové budovy.
Momentálně je podle BBC cílem zajistit, aby budovy vydržely slabší zemětřesení zcela bez úhony a potřeby jakýchkoliv oprav. U zemětřeseních o síle 7,9 a výše jsou pak materiální škody vedlejší, ale budovy by přesto měly zůstat v takovém stavu, aby nedocházelo k úmrtím.
Toho je většinou dosaženo takzvanou seismickou izolací. Zjednodušeně řečeno jde o postavení základů budov například na obřích tlumičích nebo gumových blocích, které umožňují budově pohybovat se vůči povrchu země a tlumit tak otřesy.
Seismická izolace mostu v americkém Los Angeles.
Zejména ve výškových budovách se pak kromě úpravy základů používají i tlumiče pohybu rozmístěné po celé výšce budov.
„Vysoká budova by se mohla pohnout třeba o metr a půl, když ale například do každého druhého patra dáte tlumiče pohybu, můžete rozsah pohybu výrazně snížit a předejít tak poškození nosné konstrukce,“ cituje článek BBC o japonských odolných mrakodrapech odborníka na seismickou odolnost Ziggyho Lubowskiho.
Pohybové tlumiče podle něj vypadají podobně jako pumpičky na nafukování kola, jsou ale větší a místo vzduchu v sobě mají tekutinu, která vytváří odpor a tlumí pohyb. Budovy vybavené tímto systémem se nicméně i přesto alespoň trochu hýbou, čímž se tlumí vibrace.
Dalším oblíbeným prvkem jsou pak síťové konstrukce, které pomáhají udržet nosné sloupy a předcházet jejich prohýbání.
Při zemětřesení to pak může vypadat i takto - mrakodrapy se naklání ze strany na stranu, ale nezřítí se (záběry ze zemětřesení v roce 2011):
Kromě zmíněných technologií k seismické odolnosti přispívá i pravidelnost budov, tedy například stejná výška jednotlivých poschodí, rovnoměrně rozprostřené nosné sloupy a tak dále.
Není všechno ale jen o budovách.
V Japonsku existuje například i systém, který při výskytu zemětřesení zastaví všechny vlaky i široce rozšíření vzdělávání a osvěta v rychlé reakci na zemětřesení.
