Článek
Novinky o diplomatických jednáních na trase Washington–Rijád–Jeruzalém přicházejí skoro každý den. Američané se horečnatě snaží dosáhnout normalizace vztahů mezi Izraelem a saúdskoarabským královstvím, které by se tak přidalo k dalším signatářům takzvaných Abrahámovských dohod.
Jen krátce poté, co spolu diskutovali americký a saúdský ministr zahraničí, se šéf americké diplomacie Antony Blinken sešel s izraelským ministrem pro strategické záležitosti Ronem Dermerem. „Projednali také pokračující úsilí o další plnou integraci Izraele na Blízkém východě,“ řekl po schůzce mluvčí amerického ministerstva zahraničí Matthew Miller.
Saúdský princ Muhammad bin Salmán usiluje podle izraelského tisku o novou obrannou dohodu s USA, na niž by mohl dosáhnout právě uznáním židovského státu. V cestě k dohodě ale stále stojí řada překážek, především Saúdy požadované ústupky Izraele Palestincům.
O možné saúdsko-izraelské normalizaci mluvily Seznam Zprávy s politoložkou Danou El Kurdovou z univerzity v Richmondu, která se specializuje na studium blízkovýchodních autoritářských režimů. Dosavadní mírové smlouvy mezi Izraelem a arabskými státy, nazývané také Abrahámovské dohody, mají podle ní i svá negativa, o nichž v rozhovoru mluví.
O možné saúdsko-izraelské normalizaci slyšíme skoro denně. Jak daleko jsme od chvíle, kdy to skutečně přijde?
Nejnovější zprávy je samozřejmě třeba brát s rezervou vzhledem k jejich zdrojům, říkají nicméně, že do roku 2024 přijde nějaká dohoda mezi třemi stranami: USA, Saúdskou Arábií a Izraelem. Zjevně ale dochází k nesouladu a nedorozumění ohledně toho, co takový proces obnáší. Nemyslím si, že se dočkáme normalizace (nebo alespoň takové rychlosti a rozsahu normalizace), jakou jsme viděli se Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem.
Kdo je Dana El Kurdová
Držitelka titulu Ph.D. se zaměřením na komparativní politiku a mezinárodní vztahy působí na univerzitě v Richmondu.
Věnuje se autoritářským režimům v arabském světě, vztahům mezi státem a společností v těchto zemích a dopadům mezinárodních intervencí.
Její kniha s názvem Polarized and Demobilized: Legacies of Authoritarianism in Palestine byla vydána v roce 2020 v Oxford University Press.
Dana El Kurdová.
V roce 2024 možná uvidíme určité typy normalizace, ten proces asi už do jisté míry začal. Paradoxní na tom je, že izraelská vláda, která by z ní měla největší užitek, se jejímu nastavení brání. Myslím, že v příštích šesti až 12 měsících bychom mohli vidět nějaké významné kroky, ale nemyslím, že by to bylo na úrovni typu normalizace, kterou jsme viděli se dvěma jmenovanými zeměmi.
Ve svém článku pro izraelský časopis 972 magazine jste se k dosavadním mírovým smlouvám v rámci Abrahámovských dohod vyjádřila dost kriticky. Můžete prosím své výhrady rozvést?
Smlouvy se Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem opravdu měly negativní důsledky v podobě represí, a to jak materiálních, tak i v dopadech na svobodu vyjadřování. V těchto zemích se nyní používá „double speak“ a vzrostla nedůvěra mezi občany. Jediný prostor, kde mohli lidé svobodně vyjadřovat své názory, byl v Bahrajnu zlikvidován.
Jak jsem ale už řekla, nemyslím, že to bude v Saúdské Arábii stejné. Už proto, že tam žije 30 milionů lidí a jde o zemi jiného významu. Vedení proto nebude používat stejný typ propagandy, budou se spíš snažit prodat normalizaci jako mírovou dohodu, která slouží jejich zájmům.
Je zřejmé, že Abrahámovské dohody vedou k vytvoření autoritářské infrastruktury v regionu a k posílení trvanlivosti těchto autoritářských režimů. Vnímám to spíše jako autoritářské řešení konfliktů než jako skutečný mír. Pokud mám obavy o občanskou společnost a o lidská práva (a to já mám), budu mít obavy z toho, že tyto režimy dostanou díky smlouvě s Izraelem do rukou represivní technologie. Pokud nám tedy záleží na lidských právech, nevěstí tyto kroky do budoucna nic dobrého.
Jsou nová partnerství, která uzavřel Izrael vedle již jmenovaných států i s Marokem nebo Súdánem, odlišná od „studeného míru“ s Egyptem a Jordánskem?
Ano, a to hned z několika důvodů. Egypt a Jordánsko jsou státy, které přímo sousedí s konfliktem a jsou v něm mnoha způsoby přímo zapojené. Egypt vedl s Izraelem války, a tento druh mírové dohody nebo normalizace přinesl stabilitu, nikdy tam ale nebyla snaha o nějaké kulturní vazby nebo dlouhotrvající a udržitelný mír. V Tel Avivu egyptské turisty nepotkáte a Jordánci Izraelce také rádi nevidí.
Netanjahu míří do Prahy
Přečtěte si o chystaném společném zasedání české a izraelské vlády:
V případě signatářů Abrahámovských dohod je to jiné – tyto státy s Izraelem nesousedí, do konfliktu nebyly zapojeny. I když Súdán v minulosti Izraelci také bombardovali, tyto státy ale mají jiné cíle. Například v případě Maroka je to pokus o legitimizaci okupace (Západní Sahary, pozn. red.) na obou stranách, ale i přístup k represivním technologiím. Marocký stát v posledních letech přitvrdil například v zásahům proti novinářům. Stejně tak v případě Súdánu, což je rozvrácený stát, i tam potřebují vládci podporu a přístup ke zbraním a technologiím.
Jednou z hlavních motivací Saúdů k normalizaci je společná obrana proti Íránu. Změnilo se to nějak poté, co sami Saúdové obnovili s Islámskou republikou své vztahy?
Myslím, že omezení íránského vlivu v regionu je spíš cíl izraelský než saúdský. Ať už s Izraelem, nebo bez něj se státy Perského zálivu snaží normalizovat vztahy se syrským režimem a pokusit se vést vztahy s Íránem tak, aby nedošlo k eskalaci násilí. Nemyslím ale, že by to bylo udržitelné, protože Írán je velmi agresivní. Spíše jde o to, co se říká na chodbách úřadů ve Washingtonu a považuje se za dlouhodobý cíl izraelského státu.
Pro Saúdskou Arábii není tím hlavním důvodem jen sdílené nepřátelství vůči Íránu, vždyť s ním sami své vztahy normalizují. A třeba Spojené arabské emiráty mají silné vztahy jak s Izraelem, tak i s Íránem.
A co tedy považujete za hlavní cíl Saúdů?
Saúdové chtějí americké záruky. Šanci vidí v uzavření smlouvy s Izraelem nebo ujmutí se role v konfliktu na Ukrajině. Na obou těchto frontách proto tlačí na Bidenovu administrativu. Pokud se jim podaří přimět Američany, aby jim dali určité záruky díky tomu, že uzavřou mír s Izraelem, tak je to pro ně v pořádku.
Nepochybuji o tom, že Saúdové mají z Íránců obavy, ale hledají jiné způsoby, jak je zvládnout. Zrovna dnes ráno (rozhovor vznikal ve čtvrtek, pozn. red.) íránský ministr zahraničí oznámil nové kroky v normalizaci vztahů mezi oběma zeměmi a koordinaci mezi oběma zeměmi.
Když jste zmiňovala negativní dopady Abrahámovských dohod, máte pro svoje tvrzení nějaká data nebo důkazy?
Ano, mohu se s vámi podělit o některé z mých akademických článků na toto téma (ke stažení zde). Můžeme použít i databáze organizací Varieties of Democracy nebo Freedom House (organizace posuzující kvalitu a stupeň demokratičnosti vlád, pozn. red.), i když ty až tolik nezachycují samotné trendy. Moje studie je založená na tom, že jsem v Perském zálivu osobně byla – do USA jsem se vrátila teprve nedávno – a mohla jsem se dostat do hloubky díky vlastnímu pozorování i rozhovorům s aktivisty.
Pracovala jsem také na průzkumech veřejného mínění v arabských státech, konkrétně na několika posledních vlnách v Kataru a Saúdské Arábii. V Bahrajnu a Emirátech to z různých důvodů nejde. Například v Saúdské Arábii raketově vzrostl počet lidí, kteří odmítají odpovídat na otázky spojené s tématem Palestinců. Když jste se před třemi nebo čtyřmi lety Saúdských Arabů na toto téma zeptali, odpovídali stejně jako lidé v dalších státech, možná tři nebo čtyři procenta odmítla. Když jsme se ale zeptali na Palestinu posledně, neodpovědělo nám 60 procent dotázaných. Pro mě je to znamení, že se lidé bojí a nechtějí překročit nějaké červené linie, aby náhodou nešli proti vládní politice.
Příkladů je mnohem víc. V Bahrajnu se po podpisu Abrahámovských dohod změnil zákon o státní službě tak, že postavil mimo zákon všechny lidi, kteří se vyjádří proti zahraniční politice vlády. Pokud to udělají, přijdou o práci, a pro stát přitom pracuje mnoho lidí. Bahrajn tak potírá veškerý disent. Nevím, kolik času máte, příkladů bych vám mohla dát ještě mnoho.
Děkuji, tohle asi stačí. Když se tak člověk dívá na americké aktivity směřující k saúdsko-izraelské normalizaci, vypadá to, že jde o jednu z priorit Bidenovy administrativy. Jako by už vzdala snahy o mír mezi Izraelem a Palestinci…
Saúdové tvrdí, že chtějí alespoň vznášet nároky na nějaký výraznější pokrok v izraelsko-palestinském konfliktu, Američané řeknou, že chtějí dvoustátní řešení, ale nic pro to nedělají. Pro americkou administrativu je největší starostí získat čas pro izraelskou vládu, protože každá organizace na ochranu lidských práv, každý akademik vědí, že v tuto chvíli dvoustátní řešení nikam nevede. Palestinská samospráva nemá žádnou legitimitu. Máme tu palestinského prezidenta, který 12 let nenavštívil ani jedno ze svých měst…
Američané chtějí předstírat, že mírový proces probíhá, aby získali čas pro izraelskou vládu, která je jejich klíčovým spojencem.
Jak se v této souvislosti díváte na budoucí vývoj na Západním břehu a v Pásmu Gazy? Co se dá v příštích měsících očekávat?
Myslím, že budeme svědky eskalace násilí, pokračující eskalace násilí. Masové násilí je nyní mnohem pravděpodobnější než v minulosti. Mám tím na mysli masové vysídlování a zabíjení. Zejména proto, že na Západním břehu Jordánu jsou izraelští osadníci, které podporuje izraelská armáda a nyní i vláda. Jestli uvidíme stále víc jejich incidentů, uvidíme i palestinskou odpověď. Bohužel si myslím, že eskalace násilí už začala. Celkově jsem velmi, velmi pesimistická.
