Mileniálové si jdou pro Chile. Chtějí změnu a nebojí se o ni říct

Gabriel Boric je ročník 1986, mluví se o něm jako o charismatickém levicovém hrdinovi. Už v březnu se stane pánem neoklasicistního paláce La Moneda, sídla chilských prezidentů. Ve druhém kole voleb těsně před Vánoci s přehledem porazil svého pravicového protikandidáta.

A Boric není jediný mladík, který teď bude určovat osud jihoamerické země. A to v době, kdy se Chile chce zbavit zbytků pinochetovského dědictví.

Lídry Ústavodárného shromáždění se nedávno stali jednačtyřicetiletá Maria Elisa Quinterosová a třiatřicetiletý Gaspar Domínguez. Sbor má za úkol nahradit ústavu, kterou zemi dal právě režim někdejšího vojenského diktátora.

Seznam Zprávy se spojily s chilským politologem Felipem Aguerem, který působí na Chilské univerzitě. Podle něj přichází mladší generace – obvykle mileniálů – do politiky právě s vidinou změny. A to výrazné.

„Mladá generace politiků není tolik svázaná politickým systémem ani ekonomickými modely. Je odhodlaná je měnit – beze strachu. To vlastně charakterizuje její přístup k politice. Ke změně mladí přistupují s asertivitou. S tím, že na ni mají právo a že jde o něco legitimního, k čemu získali podporu veřejnosti,“ vysvětlil na úvod rozhovoru pro Seznam Zprávy politolog Aguero.

Prioritu nově dostávají i témata, jimž tradiční politici v Chile, zástupci starších generací, takovou váhu nepřisuzovali. „Jde o otázky diverzity a inkluze, jež jsou pevnou součástí jejich agendy. Co se diverzity týče, dívají se na ni mladí politici třeba z úhlu genderu, sexuality, etnického původu. Na diverzitu a inkluzi se zaměřují v opatřeních, s nimiž přicházejí – což jsme viděli v okresech, které už měli pod kontrolou. Soustředí se na ně ale i v celkovém diskurzu,“ řekl odborník.

Nepřekvapí, že nastupující generace dává velký důraz i na otázky ochrany životního prostředí. „Mladší politici se hluboce zajímají o dopady klimatické změny, chtějí svými kroky předejít krizi. Hlídají si, aby se jejich přístup proměnil i v reálnou politiku,“ podotkl Aguero.

„Boric se proslavil jako studentský lídr. Chile je sice geograficky velká země, velmi dlouhá, ale veškeré dění je tu velice centralizované. Santiago de Chile pojímá jakožto region okolo třetiny populace celého státu – a o důležitých věcech se rozhoduje právě tam. Takže to, co se děje v Santiagu, má celonárodní důležitost, i když jde třeba o dění mezi studenty,“ objasnil chilský politolog.

Skrze studentskou organizaci, jíž Boric šéfoval, mobilizoval politik veřejnost způsobem, který Aguero označil za mezník pro Chile. Následně Boric spoluzaložil úspěšnou levicovou koalici a dostal se do chilského parlamentu. Adeptem na kandidáta do prezidentských voleb ale pětatřicetiletý politik původně nebyl.

„Ještě před rokem nebylo jasné, jestli o to vůbec bude bojovat. Při jednáních v rámci koalice podporoval jiné politiky ze své strany Apruebo Dignidad (Schvaluji důstojnost, pozn. red.). Nečekaně se pak ale na hlasovacím lístku objevilo i jeho jméno, ne na nijak dobré příčce. Nicméně s velkým předstihem vyhrál a stal se z něj kandidát na prezidenta. A nutno říct, že pak vedl úspěšnou, inteligentní kampaň,“ vysvětluje Aguero.

Co se ekonomických postojů politiků-mileniálů týče, v Chile se staví důrazně proti neoliberalismu. Reagují tak na chilskou minulost – podle politologa fungovalo Chile v minulosti, v éře diktátora Augusta Pinocheta, jako neoliberální experiment:

„Nebyly tu žádné odbory, nefungoval systém politických stran. Elity tak mohly nástroje neoliberalismu vyhnat do extrémů. A i demokratičtí politici, co přišli po Pinochetovi, byli tímto modelem silně ovlivnění. Byť představili plno změn, například sociálních reforem, ale byli v nich velmi úzkoprsí. Nastupující generace do toho jde s větší energií, jistotou.“

V zemi se vede debata i o budoucnosti tradičního rozdělení politického spektra na levici a pravici. Zda mladé politické generace takové škatulky zcela nepřekračují – svou ideologií i praktickým přístupem.

„Zčásti s tím souhlasím, mám ale pocit, že to tradiční rozdělení hraje i nadále roli. Zejména v zemi, kde je rozdíl mezi chudými a bohatými tak obrovský. Kde žijeme v takové sociální nerovnosti. Koneckonců nerovnostem se mladí ve svých programech věnují důkladně. V takovém prostředí je prostě těžké se zbavit původních nálepek, ať už je to levice a pravice, či neoliberalismus a anti-neoliberalismus. Politické dědictví, které tu po sobě Pinochet zanechal, je v chilské pravici pořád velmi přítomné,“ řekl politolog s tím, že se moderní politická historie v Chile stále dělí hlavně na éru Pinocheta a dobu, co přišla po něm.

Nástup mladé generace s sebou nese i negativa. Jedno se nabízí víceméně samo: nedostatek zkušeností na politickém poli. „Většina mladých poslanců je nezkušená. Oni nemají moc zkušeností celkově – jsou prostě mladí. Spousta z nich třeba neměla jinou práci než místo v parlamentu. To je trochu hendikep,“ uznal politolog s tím, že mladí politici projevují i větší míru intolerance.

„Jsou totiž zvyklí být neustále v opozici – dlouho o sobě nesmýšleli tak, že by mohli být skutečně zvolení. A pak vyhráli. Takže přetvořit ten opoziční, v lecčem příliš hlasitý postoj v pragmatický a zodpovědný, to bude zajímavé sledovat. Musí se naučit vyjednávat a být umírněnější,“ dodal.

Učit se to budou mladí politici za běhu. A často z nejvyšších míst. „Jeden by si samozřejmě přál, aby zvolení politici měli kupu zkušeností, ale tak to prostě není. Částečně jejich vítězství reaguje i na velkou krizi legitimity chilských institucí, je zčásti jejím řešením. Jasně, budou dělat chyby. Ale důležitější je, že přinášejí naději na to, že lidé začnou mít znovu důvěru v instituce. Společnost je teď nadšená – a pokud je politici zklamou, nebojím se, že by zase nevyšla do ulic,“ připomněl Aguero bouřlivé protesty, které Chile v posledních letech zažívalo a při nichž zemřely desítky lidí.

Situace v Chile je podle Felipeho Aguery v kontextu Latinské Ameriky poměrně unikátní. Zatímco v jeho domovině lze rozpoznat celkem jasný předěl mezi zmiňovanými politickými generacemi, třeba v sousední Argentině či Peru už to tak evidentní není.

„Ostatně i v Chile jde o novinku, mluvíme přece jen o výsledcích nedávných voleb. Teď je nálada taková, že komu je přes čtyřicet, jde z kola ven – neškrtne si ve vládě ani nikde jinde. Čtyřicítka je maximum,“ popisuje s nadsázkou Aguero z Chilské univerzity.

„Ve zbytku Latinské Ameriky to takhle ale nefunguje, tam vám může být padesát a víc a i nadále budete mít nějakou politickou váhu. Je nicméně možné, že Chile nějakým způsobem dodá mladším generacím odvahu, třeba mladým lídrům v Kolumbii nebo jinde ve zbytku regionu. To ale teprve uvidíme,“ pokrčil na závěr rameny.