Miláček ruského publika míří do boje o Oscary. Pro Kreml představuje problém

Miláček ruského filmového světa a nově i zářící tvář v Hollywoodu. Dvaatřicetiletý herec Jura Borisov si podmanil západní filmový svět ztvárněním charismatického a mnohovrstevnatého bodyguarda ve snímku Anora.

Výkon mu vynesl řadu nominací, ať už jde o Zlaté glóby, či britské ceny BAFTA. Nepřekvapilo tak, že se dostal i do hledáčku v kategorii za nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli. Zda na Oscarech zabodoval, se svět dozví v noci na pondělí.

Úspěch vyčnívá zčásti proto, že se to Borisovovi podařilo jako prvnímu Rusovi od rozpadu Sovětského svazu.

Zároveň ale nominace přichází v době, kdy zůstává palčivým tématem, jak se stavět k ruským umělcům během zuřící války na Ukrajině.

Jurij Borisov nadále žije v Moskvě, vedle toho se nikdy otevřeně nevyjádřil k ruské invazi do sousední země. Po oznámení oscarové nominace tak čelil kritice za své role v různých kontroverzních akčních filmech z druhé světové války, z nichž se jeden natáčel i na Ruskem okupovaném Krymu.

Ztvárnil také hlavní postavu ve filmu Kalašnikov z roku 2020, životopisném snímku o vynálezci slavné útočné pušky, který inicioval a částečně financoval Rostec, státní obranný konglomerát a výrobce zbraní.

Nedá se ale říct, že by se Borisovova filmografie skládala jen z podobných rolí. V posledních letech ztvárnil i takové, které ho mohly v očích ruských úřadů potenciálně ohrozit. Krátce před válkou na Ukrajině si zahrál tajného agenta, který se snaží odčinit své hříchy, a to v protitotalitním filmu ze stalinské éry Kapitán Volkonogov uprchl, jenž byl v Rusku fakticky zakázán.

Po ruské invazi v roce 2022 pak úplně přestal hrát v militaristických filmech. „Borisov si nevybral stranu. Možná je jen velmi chytrý, nebo si možná myslí, že není dost chytrý. Na tom nezáleží. Jeho chování a strategie byly bezvadné,“ řekl pro deník The New York Times Anton Dolin, přední ruský filmový kritik žijící v exilu.

Samotný snímek Anora, vyprávějící o striptérce, která se impulzivně provdá za syna ruského oligarchy, i následná oscarová nominace populárního herce vzbudily v Rusku vlnu zájmu. Ta ovšem nejde na ruku kremelskému režimu, jelikož film Rusy nevykresluje výhradně negativně, jak se dlouhodobě propaganda snaží o západní kultuře mluvit.

Borisov navíc kvůli již zmíněnému neutrálnímu postoji není ani zdaleka vnímán jako symbol války. A zatímco dříve by se úspěch v oscarovém klání v zemi ve velkém slavil, dnes představuje pro režim spíše komplikaci.

Po oznámení nominace se z Kremlu ozývala jen velmi opatrná gratulující prohlášení, včetně obvinění Západu, že se snaží ruskou kulturu využívat. Státní média spadající pod gesci režimu ve většině případů mlčela.

Méně sledovaný Pátý kanál pak vyzval své diváky, aby byli vůči nominaci obezřetní. Moderátor uvedl, že Borisov je pouhým hercem ve vedlejší roli a Anora není o nic víc než plagiátem Pretty Woman, v němž jsou Rusové vykresleni jako „tupá hovada“.

Rozporuplné reakce ostatně dávají smysl. Nominace vrazila klín do dlouhodobé rétoriky Kremlu, který poukazoval na snahy Západu potlačovat ruskou kulturu. Pro kontext: Krátce po invazi se začala rušit vystoupení ruských umělců v zahraničí, pokud otevřeně neodsoudili válku a nevymezili se proti režimu.

Známý dirigent Valerij Gergijev, který dříve opakovaně vystupoval i v Česku, se najednou na Západ nemohl podívat kvůli svým vazbám na ruského diktátora Vladimira Putina. Zrušila se také účast ruské delegace na mezinárodní soutěži Eurovize. To vše režim často předával jako signál nenávisti vůči Rusku.

Na otázku novinářů, zda je Borisovova nominace na Oscara signálem, že Západ přestal s utlačováním ruské kultury, reagoval mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov stroze: „Ne.“

Z druhé strany zní protiargument, zda přístup k ruské kultuře není v době války až moc uvolněný. Není tajemstvím, že Moskva využívá i kulturu jako nástroj ve své hybridní válce.

Na začátku září vyvolal Mezinárodní filmový festival v Torontu pobouření kvůli promítání dokumentu Rusové ve válce rusko-kanadské režisérky Anastasie Trofimovové. Snímek se zaměřuje na ruské vojáky účastnící se invaze na Ukrajinu a nevykresluje je jen v negativním světle.

Před premiérou filmu režisérka poznamenala, že jejím cílem během natáčení bylo „pokusit se vidět skrz mlhu války a vidět lidi jako lidi“.

Trofimovová dodala, že ji šokovalo zjištění, že bojující Rusové jsou „naprosto obyčejní chlapi s rodinami“, z nichž mnozí odsoudili zprávy ruských státních médií o válce jako „lži“, a jak se konflikt vlekl, byli čím dál rozčarovanější.

Dokument však čelil tvrdé kritice za nedostatek zaměření na ruské válečné zločiny na Ukrajině a za to, že neukázal důsledky invaze na ukrajinské civilní obyvatelstvo.

Zatímco až donedávna většina západních kulturních institucí vyžadovala od ruských umělců, aby odsoudili zločiny své vlasti, aby mohli vystupovat nebo spolupracovat, nyní se situace uvolňuje.

I v otázce Borisova se ale objevuje argument, že v autoritářských zemích nejde jasně udělat dělicí linii mezi jednotlivci a režimem. Umělci, kteří ve svých projektech projeví jakékoliv názory neslučující se s politikou Kremlu, čelí tvrdým represím a pozastavení kariéry. I proto se zdá, že apolitičnost některých známých osobností je čistě pragmatickou linkou.

Naopak loajální jedinci pak slouží propagandě k prezentaci. Ti, kteří aktivně podporují válku, jsou odměňováni slávou a bohatstvím. Filmy nebo hudba opěvující armádu nebo prosazující vlastenecké hodnoty dostávají vysoké státní dotace. Nepřekvapí tak, že i ruská kulturní scéna prošla během války razantní proměnou.

Dobrým příkladem může být dění v proslulém Velkém divadle (Bolšoj těatr), jehož někteří známí představitelé uprchli ze země. Jeho dlouholetý ředitel loni rezignoval a byl nahrazen Putinovi věrným člověkem poté, co veřejně přiznal, že jeho repertoár byl cenzurován, aby z něj byla odstraněna díla režisérů nebo choreografů, kteří kritizovali invazi na Ukrajinu.