Článek
Tisíce běženců žijí na hranicích Mexika se Spojenými státy bez přístupu k pitné vodě, bez toalet a jen s nadějí, nikoliv jistotou, že se občas dočkají alespoň nějakého jídla. Přechod hranic za „americkým snem“ jim komplikuje jak migrační politika USA, tak i drsné podmínky, které při cestě na sever musí podstupovat.
„Součástí mnoha příběhů jsou bohužel vícenásobné násilné události, které se často dějí jednak na místě, odkud člověk přichází, tak i během cesty,“ popisuje realitu migrace na americkém kontinentě Anayeli Floresová, referentka pro humanitární záležitosti z organizace Lékaři bez hranic (MSF).
Floresová má na starosti mexická města Reynosa a Matamoros, kde MSF rozvíjí projekt komplexní péče o migranty. Počet lidí na útěku totiž vzrostl natolik, že zdroje města a občanské společnosti už na množství uprchlíků nestačí.
Floresová v rozhovoru kromě své každodenní práce popisuje i dojmy z celé situace na hranicích a vypráví také jeden z příběhů, který se jí dotkl.
Jak byste popsala současnou situaci ve městech, kde pracujete? Pocítila jste na vlastní kůži, že opravdu nastala často zmiňovaná krize?
Objem migrantů jak v Reynose, tak v Matamorosu převyšuje reakční schopnosti měst a zejména také kapacity přístřešků. Výsledkem toho je, že v obou městech žijí na ulici více než tři tisíce migrantů, kteří nemají zajištěné potraviny, pitnou a užitkovou vodu, toalety, elektřinu a ani odpovídající zdravotnické služby.
V současné době se tak naše hlavní starosti točí nejen kolem zajišťování komplexní lékařské péče, ale také kolem usnadnění přístupu k dalším základním potřebám, které lidé na útěku potřebují.
Města Reynosa a Matamoros na mapě:
Kdo vlastně jsou imigranti, se kterými se při své práci setkáváte?
Jde především o lidi z Hondurasu, Haiti, Venezuely nebo o takzvané vnitřní uprchlíky v rámci Mexika. Dále přicházejí lidé z Guatemaly, Kolumbie, Chile, Ekvádoru, Nikaraguy, Kuby nebo i ze zemí mimo americký kontinent. Často se jedná o rodiny s průměrně jedním nebo dvěma dětmi a o lidi, kteří cestují sami.
Během své práce jistě slyšíte mnoho příběhů. Existuje nějaký, který vás zasáhl?
Součástí mnoha příběhů jsou bohužel vícenásobné násilné události, které se často dějí jednak na místě, odkud člověk přichází, tak i během cesty. V říjnu k nám například přišla žena, která s manželem opustila Honduras kvůli výhrůžkám, které její muž dostával. Když ho pak přímo napadli, odešli ze země navzdory tomu, že byla těhotná.
Sdělila nám, že je během cesty na dvou místech v Mexiku vydírali imigrační pracovníci, přesto se jim však k hranicím podařilo dojít. S převaděčem je nicméně přešla pouze ona, jelikož neměli dostatek peněz na zaplacení obou přechodů, a po příjezdu do USA se vzdala americkým imigračním úřadům. Ty ji ale na základě Hlavy 42 vrátily zpět a ona zamířila do města Monterrey, protože to bylo poslední místo, kde byla se svým manželem.
Hlava 42
Jde o výjimečné pravidlo, podle kterého může člověk zachycený při ilegálním přechodu být ze zdravotních důvodů ihned vyhoštěn a jehož kořeny sahají až do roku 1944. Politika vešla v platnost za prezidenta Donalda Trumpa kvůli pandemii covidu-19, pokračoval v ní i jeho nástupce Joe Biden, i když se původně čekalo, že stejným směrem nepůjde.
Po dlouhé soudní bitvě, kterou proti americké vládě vedla Americká unie občanských práv (ACLU), se však nakonec rozhodl pravidla přehodnotit. ACLU administrativu vinila z hromadného vyhošťování, které migrantům znemožňovalo žádat o azyl, ač neměli žádné příznaky covidu-19.
V důsledku těchto událostí se jí ale zkomplikovalo těhotenství a dítě se jí nakonec narodilo předčasně, což vyžadovalo asi měsíc lékařské péče. Právě v tomto období se jí ovšem podařilo kontaktovat manžela, a přestože se zdravotní stav dítěte nakonec zlepšil, jeho porod byl podmíněn zaplacením služeb nemocnice, což činilo asi 200 tisíc pesos (zhruba 235 tisíc korun, pozn. red.).
Obrátila se proto na lidskoprávní organizace a výši platby se jí podařilo snížit. Všichni tři se pak přesunuli čekat do Reynosy, kde jsme přišli do kontaktu s její žádostí o psychologickou péči.
Jde o jeden z příkladů negativních důsledků, za kterými stojí zneužívající a omezující vládní politiky a praktiky. K těm se navíc přidávají i situace sociálního a strukturálního násilí, kterým tolik migrantů čelí.
Jak často se setkáváte s tím, že se k vám lidé vracejí, protože přechod hranic nebyl úspěšný?
V současné době tato situace není tak běžná, většina lidí, kterým poskytujeme služby, se totiž pokouší o regulérní vstup do USA. Lidé, kteří úspěšně podají žádost, se do Mexika vracejí jen zřídka.
Podrobně o migrační politice USA
V posledních dvou letech se příliv migrantů zvýšil jak na americkém kontinentě, tak v případě mexických hranic s USA. Joe Biden tak dnes stojí před náročnými výzvami a s řešením mu nepomáhají ani „jeho“ demokraté.
A máte při své práci problémy s úřady?
Nemáme a na udržování úzké komunikace i spolupráce s místními a státními orgány neustále pracujeme, abychom nenahrazovali nebo neduplikovali jejich služby.
Jak tedy vypadá vaše každodenní práce?
Provádím především činnosti související s monitorováním kontextu a aktualizací politik i postupů v oblasti zdraví a migrace. Dále monitoruji naše aktivity, udržuji kontakty s dalšími aktéry, zjišťuji hlavní potřeby obyvatel, analyzuji data a vytvářím obsah. To vše za účelem podpory operativního plánování, komunikace a povýšení celé činnosti na další úrovně.
Jaké jsou vaše celkové pocity ze situace, které jste svědkem?
Migrace je v lidských dějinách neustále přítomná a nejsme nic jiného než její výsledek. Podmínky, v nichž se odehrává, však určují dopad na život migranta a také na jednotlivé státy, kterými prochází a do kterých míří.
Navzdory tomu, že globální diskurz označuje migraci za krizi, miliony lidí hledají své bezpečné místo, aby ochránili své životy a životy svých rodin. Přinášejí si s sebou naději, že ho najdou nebo že si ho vybudují v nové zemi. Kde se tedy rodí krize? Kdo je za ni zodpovědný? A kdo nese následky?
