Napětí mezi Indií a Pákistánem. I malý jaderný arzenál by stačil na apokalypsu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Indický premiér Naréndra Módí dal podle zdrojů agentury AFP armádě „operační svobodu“, co se týče reakce na teroristický útok na severu země, z něhož Dillí viní Pákistán a při němž minulý týden zahynulo v Kašmíru 26 lidí.

„Máme důvěryhodné zprávy, že nás Indie napadne do 24 až 36 hodin,“ napsal na platformě X pákistánský ministr informací Attaulláh Tarar. „Jakýkoli akt agrese se setká s rozhodnou odpovědí. Indie bude plně odpovědná za jakékoli vážné důsledky v regionu,“ dodal.

Pákistánci v posledních dnech přesouvají k hranicím vojáky, Indové demonstrativně testovali protilodní střelu.

Napětí mezi oběma zeměmi, ve kterých žije dohromady 1,7 miliardy lidí (1,45 miliardy v Indii a 250 milionů v Pákistánu), vždy provázejí obavy z jejich jaderného arzenálu. Respektive z toho, zda budou v případě konvenční války obě strany natolik racionální, aby atomovou bombu nepoužily.

Nálože, které mají oba rivalové k dispozici, rozhodně nepatří k nejsilnějším na světě. Testy, které provedly na konci 90. let, se týkaly výbuchů o síle maximálně 35 až 40 kilotun TNT.

Indie má podle odhadů západních zpravodajských služeb zhruba dvě stovky náloží, Pákistán kolem 170. Jaký je skutečně aktuální stav zbraní a jejich počet, přesně neví nikdo kromě úzkého okruhu lidí ve vládě, armádním velení a zpravodajských službách v Dillí a Islámábádu.

Zasáhnout velká města raketami s jadernými hlavicemi mohou oba státy bez problémů. Pákistán disponuje raketou Ghaurí s doletem 1500 kilometrů, Indie má také balistické rakety vlastní výroby Agni.

Studie odborníků z Boulder University v americkém Coloradu před šesti lety ukázala, že nasazení těchto zbraní by i přes jejich malou sílu ve srovnání s americkým nebo ruským arzenálem zabilo desítky milionů lidí. „Během týdne by zahynulo 50 až 125 milionů lidí,“ uvedli tehdy vědci.

„Jadernou zbraň použijeme pouze v případě přímé hrozby pro existenci našeho státu,“ zopakoval v pondělním stanovisku Islámábádu ministr obrany Chavádža Ásif. Tato strategie se „překládá“ tak, že by Pákistán nukleární možnost zvolil, pokud by se indická armáda dostala hluboko do jeho vnitrozemí. Dillí dlouhodobě uvádí, že jadernou zbraň nikdy v žádné válce nepoužije jako první.

India šokovala svět úspěšným jaderným pokusem 11. května 1998. Tři nálože úspěšně explodovaly v poušti Thár ve svazovém státě Rádžasthán. Indie se v tu chvíli stala šestou zemí s atomovými zbraněmi.

Už za 17 dní se ale počet členů jaderného klubu rozrostl na sedm – 28. května 1998 Pákistán v odpovědi odpálil tři bomby v tunelu vyhloubeném pod horským masivem Rás Koh na jihozápadě země. „Srovnali jsme skóre,“ prohlásil tehdy pákistánský premiér Naváz Šaríf.

Indům se téměř neuvěřitelně podařilo utajit veškeré přípravy k testům před americkými satelity a všemi další špionážními prostředky. Washington byl naprosto zaskočen a tehdejší šéf ústřední zpravodajské služby (CIA) George Tenet hned vytvořil komisi, která měla prověřit, jak se to mohlo stát.

Předseda senátního výboru pro zpravodajské služby Richard Shelby hovořil o „kolosálním fiasku“. Vyšetřování zjistilo, že jeden ze satelitů CIA zaznamenal v indické poušti podezřelou aktivitu, ale příslušní pracovníci agentury to buď přehlédli, nebo špatně vyhodnotili.

Indický ministr obrany George Fernandes krátce po explozi překvapil svět podruhé, když oznámil, že jadernou zbraň vyzkoušeli nikoliv kvůli nebezpečí z Pákistánu, ale z Číny. Dillí dlouhodobě vidí Peking jako spojence Islámábádu.

„Indie jednoznačně vnímá Čínu jako hrozbu. Jednoznačně ano. Obě země sdílí téměř 3500 kilometrů dlouhou hranici, jejíž velká část je sporná. V roce 1962 spolu válčily,“ uvedl pro Seznam Zprávy indolog Martin Hříbek z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

„Drobné pohraniční konflikty ve vysokohorských oblastech, které si nárokují obě strany, jsou poměrně časté. Většinou se obejdou bez použití střelných zbraní a obětí na životech, ale v létě 2020 přerostly v sérii incidentů, které zanechaly desítky mrtvých vojáků na obou stranách, a vztahy mezi těmito asijskými velmocemi výrazně ochladly,“ přiblížil.

Že Čína stojí na straně Pákistánu, je podle Hříbka fakt, nikoliv jen indický dojem nebo propaganda.

Čína ho dlouhodobě a ve všech ohledech podporuje. Přes společnou pozemní hranici vede takzvaný Čínsko-pákistánský ekonomický koridor (CPEC), významná část iniciativy Pás a stezka. Tento koridor spojuje zaostalejší oblasti západní Číny s nově budovaným pákistánským megapřístavem Gvádár v Arabském moři.

Dalším důležitým aspektem latentní konfrontace tak je boj o nadvládu nad Indickým oceánem. Indie se cítí být obklíčena sítí čínských přístavů, takzvaným řetězcem perel, který může mít obchodní i vojenské využití,“ říká Hříbek.

Vzhledem k trvalému napětí mezi převážně hinduistickou Indií a muslimským Pákistánem je kuriózní, že hlavním konstruktérem indického jaderného programu a mužem označovaným za „otce indické bomby“ je muslim Abdul Kalám. Těšil se v zemi takovému respektu, že se stal v roce 2002 na čtyři roky prezidentem.