Článek
Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.
Od zvláštního zpravodaje na Ukrajině/
Bílá dodávka se řítí rozbitou ulicí téměř 150kilometrovou rychlostí. Lůžko, na kterém převáží zraněné, poskakuje, dnes na něm naštěstí nikdo neleží. Dodávka přiváží mne a mého průvodce do Chersonu, města na deltě Dněpru, o které už třetím rokem bojuje ukrajinská armáda s ruskými jednotkami.
Moskva už v prvním roce invaze na základě zmanipulovaného referenda prohlásila Chersonskou oblast za součást Ruska. Jenže ukrajinská armáda a vnitřní odboj krátce poté vytlačily okupanty na levou stranu řeky a oblastní metropole tak zůstává pod ukrajinskou kontrolou. Rusové ji ale dennodenně ostřelují.
Součástí odboje byly i děti
Můj průvodce se zubí od ucha k uchu. „Kdo má zemřít oběšením, neutone,“ pronese místní moudro, které slyším už poněkolikáté. Snaží se mi vysvětlit, že nemá smysl se strachovat. Šílená jízda, ostřelování a ty protivné drony jednomu na klidu nedodají. Na místní možná přísloví funguje, na středoevropského novináře ne.
Viktor, padesátník s malýma veselýma očima v kulaté tváři, se v Chersonu narodil a zná tady každý kámen. Právě on a jeho rodina vedli tajný odboj v době ruské okupace.
„Když přijeli Rusové, přiběhl za mnou můj syn. Bylo mu dvanáct a říkal, že zrovna viděl kolonu deseti tanků T-72,“ vypráví. Jeho syn zná ruskou techniku dokonale z počítačových her jako většina jeho vrstevníků a teď se tato, jinak zcela zbytečná znalost, vyplatila.
Reportáž z Chersonské oblasti:
Právě děti byly součástí odboje, nenápadně sledovaly ruské pozice, reportovaly rodičům, kteří pak informace posílali ukrajinskému dělostřelectvu. Spolknu otázku, jestli se o syna nebál. Vím, co by mi řekl, oblíbené přísloví už znova slyšet nepotřebuji.
Dodávka zastaví na kraji města, dál budeme muset pěšky. V civilním oblečení, bez neprůstřelných vest, které jsme nechali v autě před městem. Prý bychom působili zbytečně jako vojenské cíle a musíme splynout. Není mi sice jasné, s kým přesně máme splývat, lidí ve městě mnoho nezbylo, ale vím, že s Viktorem nemá smysl se dohadovat. Do Chersonu se vrací jen na krátké návštěvy, žít zde už nemůže, Rusové o něm už vědí a je pro ně jedním z prioritních cílů.
Největší úspěch odboje
Místo, kde stojíme, Viktor nevybral náhodně, chce se pochlubit možná největším úspěchem odboje. Čtyřpatrová budova, před kterou stojíme, je spíše ruina.
„Rusové si tu udělali štáb, tajně v přízemí. Ale povedlo se nám to zjistit, můj kamarád Serhij to tu zaměřil a já jsem to poslal našim. Přiletěl HIMARS a Rusy tu pěkně připekl,“ říká Viktor, který po zásahu rakety kontroloval, jestli byl útok úspěšný. Byl.
„Jo, tu budovu jsem zaměřil, jenže pak na mě i mou rodinu Rusové přišli, začali nás po Chersonu honit,“ vypráví Serhij. Šlachovitý muž s tváří i výrazem Charlese Bronsona, který prošel výcvikem speciální jednotky Alfa. „Museli jsme utéct, nikomu jsem nic neřekl a prostě jsem zmizel. Viktorovi jsem se ozval, až když jsem byl venku,“ říká.
V odboji ale pokračoval, byl hlavní Viktorovou spojkou. Vzájemně si důvěřují a chovají se ve vzájemné úctě. Viktor zůstal a řídil odboj. „Měl jsem pod sebou čtrnáct lidí, každý z nich řídil dalších pět,“ popisuje, jak si vytvořil agenturní síť, která sbírala informace o Rusech, ale také Ukrajincích, kteří s nimi kolaborovali.
„Tady v téhle restauraci se setkávali důstojníci FSB (ruské tajné služby, pozn. red.) a kolaboranti,“ ukazuje na zavřený podnik na hlavní třídě. „Jenže my jsme získali přístupové kódy k vnitřnímu kamerovému systému a všechno jsme viděli,“ říká s úsměvem.
Restaurace, ve které se podle ukrajinských zpravodajských informací setkávali důstojníci ruské FSB s chersonskými kolaboranty.
„Co se pak stalo s těmi kolaboranty?“ ptám se trochu nablble, i když odpověď tuším. Viktorovy veselé oči ztvrdnou. „Postarali jsme se o ně,“ řekne lakonicky. „Vždyť zabíjeli své vlastní,“ dodá pro vysvětlení a pokračuje po silnici.
Občas zaběhne do domu, zastaví se, promluví s místními. „Máš SPZ toho auta, ve kterém jezdí? Kde bydlí?“ Zachytím část konverzace, která ale nebyla pro moje uši. Viktor nemarní čas, jeden z kontaktů mu zrovna předal informace o jednom z místních, který Rusům předává souřadnice ukrajinských jednotek.
„Ano, ta mrcha ještě žije a chodí po městě,“ odpovídá o pár dní později na mou otázku, co se s ním stalo.
