Mezi hrdinskou akcí a válečným zločinem. Na přehrady útočil Stalin i USA

Nejmohutnější a nejproslulejší útok na přehrady je operace Chastise, kterou před 80 lety provedlo britské Královské letectvo. Cílem byly přehrady a hydroelektrárny v Porúří.

Obří destrukci hrází a přehrad ve Vietnamu zvažoval v roce 1972 americký prezident Richard Nixon. Po odhadu počtu obětí navrhoval použít spíše jadernou bombu. A „nejkrvavější“ zničení elektrárny bylo to, které nařídil Stalin. K těmto i dalším útokům či plánům se vrátíme.

Válečných útoků na přehrady nebylo mnoho, vždy ale nutně vyvolávají diskuzi, zda a nakolik jsou oprávněné, přijatelné, zda nejde o válečný zločin…

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj označil útok na přehradu za akt ruského terorismu. Kremelský mluvčí Dmitrij Peskov naopak hovoří o ukrajinské sabotáži. Jednoznačné důkazy zatím chybí. Pokud se objeví, budou je obě strany nepochybně interpretovat rozdílně a budou pokračovat ve vzájemném obviňování.

Prostá logika ale naznačuje, že útok je výhodnější pro Rusko. Rozvodnění Dněpru může zpomalit ukrajinskou ofenzivu a na dlouhé roky poškodit ukrajinské zemědělství. Případný ukrajinský zájem na kolapsu přehrady není zřejmý, snad kromě snahy ohrozit zásobování Krymu vodou.

Poškození Kachovské přehrady nemá zásadní vojenský význam. Je zato bezprostřední i dlouhodobou hrozbou pro tisíce civilistů. Zdá se tedy, že v tomto případě je to jasné: Akce je v rozporu s mezinárodním právem. Diskuze o tom, zda naplňuje znaky válečného zločinu, je namístě.

Může ale být vůbec nějaký podobný útok oprávněný?

K největší katastrofě po záměrném zničení elektrárny došlo také na Dněpru, nějakých 250 kilometrů od Kachovky. V srpnu 1941 vyslal Stalin speciální komando, aby odpálilo přehradu v Záporoží. Chtěl tak zpomalit postup Hitlerových vojsk na východ.

Tajná mise uspěla. Pomocí výbušnin se podařilo přehradu prorazit a uvolnit obří přívalovou vlnu. Vzhledem k utajení nebylo ani pomyšlení na varování nebo evakuaci lidí žijících v blízkosti přehrady. Voda smetla celé vesnice.

Odhady obětí se výrazně liší. Pohybují se mezi 20 až 100 tisíci mrtvých.

A už za několik týdnů byl Hitler u Moskvy.

Operace Chastise, známější jako Dambusters Raid, proběhla v noci ze 16. na 17. května 1943. Obecně známá je i díky populárnímu filmu z roku 1955, který se v češtině promítal pod názvem Ďáblové v oblacích.

Autorem myšlenky byl inženýr Barnes Wallis. Měl za to, že zničení přehrad a elektráren způsobí německému průmyslu takové ztráty, že nepřítele výrazně oslabí a uspíší konec války. Podobná idea jako v případě plošného bombardování německých a později také japonských měst. A podobně sporná. K tomu se ještě vrátíme.

Wallis ale věděl, že útok torpédy znemožňují ochranné sítě, které Němci v okolí přehrad instalovali. A věděl také, že běžné malé bomby elektrárnu nepoškodí. Bylo třeba udeřit velkou náloží a ideálně přímo do stěny přehrady. Jak tam ale takovou bombu dopravit? Navigace tehdy ani zdaleka nebyla tak přesná.

Wallis vynalezl „skákající bombu“. Bombardér ji spustil na říční hladinu necelý kilometr před přehradou. Letadlo bylo v té chvíli ve výšce pouhých 18 metrů. Pád z větší výšky by mohl způsobit předčasnou explozi bomby. Wallisův vynález fungoval: Bomba pětkrát nebo šestkrát na hladině skočila a těsně před přehradou se potopila. A vybuchla.

Do akce bylo nasazeno 19 letadel, vrátilo se jich 11. Ze 133 členů posádky jich 53 zahynulo. Bomby více či méně těžce poškodily čtyři přehrady a sedm hydroelektráren. Proud vody ze zničené přehrady Möhne byl až deset metrů vysoký a pohyboval se rychlostí přes 20 kilometrů za hodinu. Voda ničila domy, zaplavovala doly a továrny. Poškodila německý průmysl především narušením dodávek elektřiny.

Zahynulo přes 1600 lidí. Většinou to byli váleční zajatci a lidé odvlečení do Německa na nucené práce. Letci i Wallis dostali vysoká vyznamenání.

O smyslu a dopadu akce se diskutuje dodnes. Podobně jako plošné bombardování nepochybně Německu způsobila potíže. A vedla k růstu sebevědomí Britů. Nicméně ke zhroucení Německa nevedla, k uspíšení konce války také ne.

Úspěch?

V roce 1952 chtěli američtí politici a armádní velitelé dostat pod tlak Severní Koreu v rámci vyjednávání o příměří. Naplánovali obří letecký útok na soustavu severokorejských hydroelektráren známý jako útok na přehradu Sui-ho.

V několika vlnách letectvo na elektrárny udeřilo celkem 1514 bojovými lety. Výroba elektrické energie byla zničena z 90 % a více než z 20 % byly omezeny i dodávky do Číny. Na průběh mírových jednání útok vliv neměl.

V rámci vietnamské války se Američané opakovaně zabývali myšlenkou bombardovat soustavu hrází podél Červené řeky. Vietnamci využívali hráze i jako pozice protivzdušné obrany. Tvořili tak „legitimní“ vojenský cíl.

Proslulý je záznam z porady mezi prezidentem Richardem Nixonem a ministrem zahraničí Henrym Kissingerem z 25. dubna 1972. Záznam byl odtajněn v roce 2002.

Nixon: „Myslím, že musíme vzít rovnou i ty hráze. Budou se lidi topit?“

Kissinger: „Kolem 200 tisíc lidí.“

Nixon: „Ne, ne, ne… Tak to raději použiju jadernou bombu. Chápeš, Henry?“

Kissinger: „To by snad přece jen bylo trochu příliš.“

Nixon: „Jaderná bomba tě znepokojuje, Henry? Chtěl bych, abys myslel odvážně!“

Naštěstí tak „odvážně“ nakonec nemyslel ani Nixon.

Základ válečného práva tvoří Ženevské úmluvy a jejich dodatky. První čtyři úmluvy byly schváleny v roce 1949 a postupně je ratifikovalo 196 států. Původně řešily především ochranu obětí války – civilistů nebo zajatců. Dodatky jejich záběr rozšiřovaly.

V dodatku z roku 1977 se píše: „Zákaz útoku na tato zařízení (zejména přehrady, jaderné reaktory), i když jsou vojenskými objekty, pokud by mohl uvolnit nebezpečné síly a způsobit tak vážné ztráty na obyvatelstvu.“

Spojené státy dodatek neratifikovaly. A opakovaně se ukazuje, že mají na vedení války trochu jiný pohled. Mezinárodní právo uznávají jen částečně. Do té míry, pokud neohrožuje jejich národní zájmy. A vycházejí z toho, že na pravidlech se stejně nakonec musí domluvit ti nejsilnější hráči.

Podobné je to s vedením boje. Nelze dogmaticky dodržovat literu nějakých úmluv. Elektrárna může plně sloužit vojenským účelům, dodávat energii potřebnou k výrobě zbraní, může potenciálně ohrožovat americké vojáky, může se tedy stát legitimním cílem útoku.

Případný útok i na takové zařízení, jako je elektrárna, se řídí především zásadou proporcionality. Ztráty nesmí být tak velké, aby znehodnotily úspěch akce.

Podle odhalení The New York Times bombardovaly Spojené státy v roce 2017 přehradu Tabqa v Sýrii v rámci války s Islámským státem. Je to největší syrská elektrárna, tyčí se do výše budovy o 25 patrech, uzavírá vodní nádrž dlouhou téměř 40 kilometrů. V jejím okolí žijí stovky tisíc lidí.

Elektrárna byla na seznamu míst, která nesmí být bombardována. Protože její zničení by podle armádní zprávy mohlo ohrozit desítky tisíc civilistů. Přesto se američtí velitelé v Sýrii rozhodli pro útok.

Aby nemuseli řešit zákaz bombardování přehrady, obešli běžnou proceduru a o útoku rozhodli jako o nouzové nezbytné akci. A použili jednu z nejsilnějších bomb, které má americká armáda ve výzbroji.

Silná bomba naštěstí nevybuchla. Útok tak poškodil jen malou část přehrady a vyřadil z provozu elektrárnu. Armáda zpočátku akci zcela popřela s tím, že přehrada není cílem, na který by se zaměřovala. Po několika dnech přiznala drobné poškození přehrady po akci, která byla zcela pod kontrolou.

„Zničení přehrady je nepředstavitelná věc,“ říká její bývalý ředitel. „Počet obětí by byl vyšší než počet Syřanů, kteří zahynuli během celé války.“

Proporcionalita?