Zpívá s Bonem a Sheeranem. Na frontě odemyká mobil otiskem padlého vojáka

„Rusko je teroristický stát a Rusové ho podporují. Každý, kdo jde proti Ukrajincům nebo mlčí, ho podporuje. Ruská válka nemá žádná pravidla; zabíjejí děti, ženy i babičky, útočí na civilní infrasktrukturu… A dělají to všechno vědomě,“ říká mi během rozhovoru zpěvák úspěšné ukrajinské hudební skupiny Antytila.

S Tarasem Topoljou se spojujeme prostřednictvím aplikace Zoom a na obrazovce mi vyskakuje ve vojenském oblečení. Od začátku války totiž spolu s kolegy působí na frontě; nejdříve pomáhali v Kyjevě, v polovině dubna je přeložili do Charkovské oblasti, kde pracují v blízkosti ruské hranice a jejich oddíl s Ruskem bojuje v přední linii.

Zatímco Taras jezdí napříč bojištěm, jeho žena s dětmi se nachází v bezpečí Spojených států, kde našla útočiště u příbuzných. Jak během hovoru zmiňuje sám frontman, jeho matka a nevlastní otec žijí za oceánem již delší dobu. „Děti jsou na bezpečném místě, což mi dodává sílu bojovat. Vím, že jsou v pořádku a nemusím se o ně bát,“ popisuje.

V následujících minutách se bavíme nejen o zážitcích, které si z války odnáší, ale také o tom, jaké bylo během probíhajícího konfliktu spolupracovat s Edem Sheeranem, či o poválečné budoucnosti kapely.

Jak vypadaly vaše měsíce poté, co na Ukrajině začala válka?

Spolu s ostatními členy kapely působíme jako nelékařský zdravotnický personál v silách teritoriální obrany. Sloužit v ukrajinské armádě jsme začali hned v první den konfliktu a naší prací je záchrana lidí. Poskytujeme tedy první pomoc a ze všech sil se snažíme zachraňovat životy našich přátel na bojišti.

Bohužel máme také hodně zkušeností s bojem a mnoho našich kamarádů kvůli ruské agresi zemřelo. Několik vojáků z našeho praporu pak bylo zraněno. Sami jsme se také již ocitli v situacích, kdy jsme si říkali, že tohle je náš konec, konec našich životů. V některých momentech to bylo opravdu těžké.

Součástí války, která trvá už téměř pět měsíců, jste tedy od samého začátku. Co vás žene dál?

Víra v mou zemi, víra v Ukrajinu. Vím, že tohle je jediný způsob, jak naši zemi ochránit a jak odolat Rusům. Jde to jen tím, že zvedneme zbraně a budeme bojovat. Že uděláme vše, co je v našich silách.

Samozřejmě, že jsme v první řadě muzikanti a až dosud byl naším hlavním životním posláním zpěv a předávání emocí skrze hudbu. Když ale začala válka, rozhodli jsme se udělat něco, co pomůže armádě a ukrajinskému obyvatelstvu. Písničky bohužel životy nezachraňují, k záchraně života musíte udělat jiné věci a mít jiné dovednosti.

Když máme příležitost, tak ale samozřejmě pokračujeme v tvorbě. Nestává se to až tak často, někdy se ale chvíle, kdy můžeme opět jít do studia a tvořit hudbu, najde. Náš hlavní úkol je dnes nicméně záchrana lidských životů.

Jaký je váš dosud nejhorší zážitek z války?

Určitě to, že mi zabili kamarády. Měl jsem 21. června narozeniny a musel jsem udělat něco, co jsem ve svém poklidném životě dosud nikdy neudělal a ani jsem si nemyslel, že to někdy udělat budu muset. Za pomoci jeho otisku prstu jsem musel otevřít mobil padlého vojáka ze svého praporu.

Varování: Následující video obsahuje citlivé záběry.

Celkově se to samozřejmě nestalo poprvé, zrovna jsme ten moment ale zachytili i na video, jelikož jsme natáčeli, jak nyní vypadá náš běžný den.

Z vyprodaných koncertů jste se přesunuli na bojovou linii. Jak se ohledně celé situace vlastně cítíte? Máte strach?

Strach nemáme, nikdo z Ukrajinců strach nemá. Bojujeme za naši zemi a snažíme se, abychom znovu dobyli ukrajinská území a ustanovili Ukrajinu v celém jejím územním rozsahu.

Člověk je z toho samozřejmě nervózní a někdy je to i děsivé. Mnoho lidí před začátkem války nikdy nezažilo, jaké to je, když na vás někdo střílí a chce vás zabít. Sám jsem si tímhle nikdy neprošel, pak ale začala válka. Každý nicméně rozumí tomu, že to musí být.

Také jsem tu pochopil, že naše kapela má hodně fanoušků, kteří nás sledují. Sledují, co děláme a jak to děláme. Působí to na ně a dodává jim to víru, že dosáhneme vítězství. Každý den se proto snažím těm, kteří mě sledují, předat nějaké pozitivní emoce. Bojovat na informační frontě je totiž naprosto nezbytné.

Ruská propaganda neustále lže a o válce na Ukrajině lidem nepředává pravdivé informace. Když ale populární lidé, jako jsme i my, mluví s fanoušky a vysvětlují jim, jak se věci mají, pomáhá to Ukrajině v boji. Nemáme k tomu tolik možností, jako mají Rusové, ale jsme kreativní a pokaždé se snažíme přijít s něčím, co by mohlo být virální.

Vaše spolupráce s Edem Sheeranem už nasbírala 11 milionů zhlédnutí. Jak k ní vlastně došlo?

Před nějakou dobou jsme oslovili Eda a organizátory charitativní akce pro Ukrajinu, která se konala v Birminghamu, abychom se jí mohli zúčastnit. Odmítli nás, protože jsme na sobě měli vojenské uniformy a v rukou jsme drželi zbraně. (Koncert měl „čistě humanitární“ cíle a neměl být spojován s armádou, pozn. red.)

To odmítnutí jsme přijali, samozřejmě jsme z toho ale byli trochu zklamaní. V té době probíhaly těžké boje blízko Kyjeva a pro nás jednoduše bylo hlavní, abychom odvedli svou práci. Zajímalo nás hlavně to, jak bojovat s Rusy, jak je zastavit a jak jim nedovolit přijít do hlavního města.

Asi po dvou týdnech se nám nicméně ozval Edův tým s tím, abychom udělali něco zajímavého a vytvořili tuto speciální písničku. Samozřejmě jsme tedy souhlasili, a i když to bylo těžké, dokázali jsme najít prostor, aby tahle spolupráce začala.

Museli jsme nahrát zpěv a vytvořit ukrajinský text. Slova jsem psal v Buči, v Irpini i v Hostomelu, zatímco jsme v blízkosti zničených domů pracovali. Myslím, že jsme to ale zvládli skvěle. Ta písnička i video fungují.

V kyjevském metru jste si zazpívali s Bonem a Edgem z kapely U2 a James Blunt vám na svém koncertě věnoval písničku. Co pro vás jejich podpora znamená?

Bono a Edge přijeli na Ukrajinu, aby ji podpořili, což byl velmi symbolický krok. Pokaždé, když se mě někdo na takovou otázku zeptá, říkám, že jsou to statečné irské legendy. Pro Ukrajinu to mělo velký význam a pro Rusko to naopak byla rána, jelikož je takhle nikdo nepodpořil.

Když žijící legendy přijedou do vašeho hlavního města, říkají všechny ty důležité věci a zpívají pro váš lid, dodá vám to sílu. Dodá vám to také víru, že jste na správné straně války a že vyhrajete, jelikož za vámi stojí celý svět.

Co se týče mě, byl to skvělý zážitek. Ani se mi nesnilo, že jednoho dne bych mohl zpívat s Bonem. Vnímám ho jako nejlepšího z nejlepších. Když jsem se v roce 1987 narodil, byl už velká hvězda a vzniklo i moje oblíbené album od U2 - The Joshua Tree. Poslouchal jsem je tedy celý život, a když pak přijeli do Kyjeva a Bono mi zavolal, byl jsem v šoku. Bylo to neuvěřitelné, mluvil jsem s ním přes FaceTime a nemohl jsem uvěřit tomu, že se to děje.

No a James Blunt je skvělý chlap. Také kdysi bojoval v ozbrojených silách a ví, co je to válka. Nemusel jsem mu vysvětlovat, co se tu děje, už tomu totiž dávno rozuměl. Podporuje nás a přibližně každé dva týdny si napíšeme, jestli je vše v pořádku. Respektuji ho, nejen po hudební stránce, ale také kvůli tomu, co v životě udělal i v jiných ohledech.

S prezidentem Zelenským jste dříve spolupracovali v rámci umělecké sféry. Co říkáte na vedení země v době války? Jak podle vás zvládá situaci?

Na našeho prezidenta jsme velmi pyšní. Lidé od něj čekali, že situaci jakožto bývalý komik a herec nezvládne, stal se z něj ale lídr a tvář nové generace politiků v zemi. Ve videích, která přidává, neapeluje na politický establishment, na Evropu nebo na Spojené státy, apeluje na lidi. A ono to funguje. Ví, co dělá.

Zůstal navíc na Ukrajině a bojuje proti Rusům. Každý, kdo se na něj nyní dívá a vidí, že náš prezident věří ve vítězství, chápe, že by měl smýšlet stejně a následovat jeho příkladu.

Máte v plánu, až válka skončí, uspořádat koncert i v České republice?

O velkých koncertech v Evropě či Spojených státech samozřejmě sníme a jestli budeme naživu, doufám, že do vaší země přijedeme. Chtěl bych tu ale také říct, že pro Ukrajinu je nyní zásadní, aby jí evropské země poskytly více zbraní. Když je budeme mít, zvládneme vyhrát rychleji. Kvůli ekonomice pak také potřebujeme odblokovat cestu pro naše obilí, abychom ho mohli dostat na evropský i světový trh.

Až ale přijedeme do České republiky, všem osobně poděkuji za jejich pomoc Ukrajině. Můj blízký kamarád žije s rodinou v Praze a vím, že jsou velmi šťastní ohledně podpory, kterou nám Češi ukazují. Chtěl bych vám také poděkovat za pomoc našim uprchlíkům i za zbraně. Jste malinká země, ale Ukrajině toho dáváte tolik.

Myslím si rovněž, že dobře rozumíte tomu, že tu nyní nebojujeme jen za naši svobodu, ale za svobodu celé Evropy. Pokud Rusy nezastavíme tady na Ukrajině, půjdou dál a přijdou i do Prahy, jak tomu bylo před několika lety v době Sovětského svazu.