První „vědecká“ vražda civilistů ze vzduchu šokovala svět. Pak si ale zvykl

Je to nesmírně lákavé pro vojáky, plánovače, politiky, vědce, kteří sedí u stolu nebo pracují v laboratoři. To pokušení vyzkoušet nový objev, nový postup. Lidé jsou jenom položky ve výkazu o účinnosti akce. Experiment.

V baskickém městečku Guernica byl 26. duben 1937 svátečním dnem, kdy lidé směřovali na trh. Ano, byla to doba krvavé španělské občanské války. Většina mužů z Guernicy odešla bojovat. Ale tohle nečekal nikdo. Ženy a děti šly na trh.

V půl páté odpoledne přiletěly nad Guernicu německé bombardéry. Ve dvou vlnách náletů svrhly na město 31 tun bomb. Odhady obětí se liší, ale přibližně jich bylo 1500. Město bylo téměř zcela zničeno.

Každý lidský život je důležitý. Byla to tragédie. Ale tady je navíc ještě jedno zásadní téma: Byl to experiment. Německé letectvo ani tak moc netoužilo po podpoře generála Franca v občanské válce. Chtělo si vyzkoušet, jak to vypadá, když zničíte město. Zavraždíte civilisty. Čistě. Ze vzduchu. Vědecky. S využitím nejnovější technologie.

Guernica nebyla v rámci probíhající občanské války strategicky významným městem. Kvůli narušení dopravy snad stálo za to zničit místní most. Ten ale jako jedna z mála staveb zůstal nedotčený. Nešlo o stavby. O strategii. Šlo o lidi. O civilisty.

Guernica byla první. Byl to šok. Svět si myslel, že to je něco absurdního. Že se to nemůže opakovat.

Ale byl to jenom začátek. Zvykli jsme si. Zvykli jsme si masové vrahy oslavovat jako vítěze.

„Dnes jsem se rozhodl, že zkusím z letadla shodit bomby,“ psal italský pilot, poručík Giulio Gavotti v roce 1911 svému otci. Italové tehdy bojovali s Turky o ovládnutí Libye. Gavotti pokračoval: „Je to poprvé, co jsme se k něčemu takovému rozhodli. A jestli se mi to povede, budu opravdu rád, že jsem první, kdo to udělal.“

Povedlo se. A mladý poručík uvedl svět do éry vzdušné války. Otevřel dveře ke všem těm tehdy nepředstavitelným hrůzám, které následovaly.

Gavotti ke svému úkolu přistupoval se zvědavostí, s až dětským nadšením. Vedle svého sedadla si připravil kožený vak s vycpávkami a do něj opatrně vložil tři bomby. Čtvrtou si dal do přední kapsy svého kabátu. Byly to malé bomby, vážily jen kilo a půl. „Bude velmi zajímavé hodit je na Turky,“ psal pilot otci.

Když Gavotti přiletěl nad oázu, kde byl tábor tureckých vojáků, vytáhl jednu bombu z vaku a položil si ji do klína. Pak ji vyhodil z letadla a dával přitom pozor, aby nenarazila do křídla. „Několik vteřin jsem viděl, jak bomba prolétá mezi mraky. Pak zmizela. Ale po chvíli jsem viděl oblak dýmu. Zasáhl jsem cíl! Byl jsem s výsledkem velmi spokojený,“ popisoval pilot.

Bylo to jen osm let potom, co bratři Wrightové uskutečnili první řízený let letadlem. A zpočátku to vypadalo trochu komicky – bomba v kapse kabátu, která navíc při dopadu na zem pravděpodobně nezpůsobila téměř žádné škody.

Ale vojáci a inženýři se učili rychle. Britové, Francouzi a Italové využívali bojiště v koloniích jako pole pro pokusy. Britský důstojník Arthur Harris – ještě o něm uslyšíme – si pochvaloval, že útokem ze vzduchu lze během 45 minut zpacifikovat celou povstaleckou vesnici. A zabít třetinu jejích obyvatel.

Vzdušná válka se pro vojáky stala hlavním tématem při přípravách na budoucí konflikty. Bombardování bylo čisté, rychlé a účinné.

Adolf Hitler vsadil na letadla. Německé válečné letectvo Luftwaffe se ve druhé polovině 30. let 20. století mohutně rozvíjelo. A získávalo technologický náskok před pozdějšími protivníky ve druhé světové válce. Pomohl k tomu i „výcvik“ pilotů během španělské občanské války. Boji ve Španělsku prošlo na 17 tisíc německých vojáků.

Po náletu na Guernicu si svět začal uvědomovat, jaká bude podoba příští války. A začal propadat panice. Bylo totiž jasné, že v případě masivních náletů na města nebudou státy schopny své občany ochránit.

Americký prezident Franklin Roosevelt vyzval na začátku druhé světové války všechny státy, aby nebombardovaly civilisty. Všichni vrcholní politici s ním souhlasili. Ale závazek dlouho nevydržel.

Luftwaffe bombardovala evropská města a ta se raději vzdávala bez boje. Proti převaze německých letadel neměla šanci. Brusel nebo Paříž se staly „otevřenými městy“, aby uchránily své obyvatele od teroru. Rotterdam reagoval pozdě a přehnala se přes něj letecká smršť, která zničila historické centrum, zabila kolem tisíce lidí a z dalších 30 tisíc udělala bezdomovce. Němci pohrozili bombardováním Utrechtu a Nizozemsko kapitulovalo.

Pak přišel začátek zlomu. Bitva o Británii. Zpočátku suverénní Luftwaffe tu v průměrném náletu shazovala 400 tun bomb. Desetkrát více než v případě Guernicy. Německá letadla terorizovala Londýn a další britská města. Během bitvy o Británii zahynulo přes 23 tisíc britských civilistů, přes 32 tisíc jich bylo zraněno.

Ale Británie se zlomit nenechala. Ubránila se. A masové vraždění leteckými bombami se postupně přeneslo i do německých měst.

Podstatnou roli při plánování britské letecké odvety hrál fyzik Frederick Lindemann. Byl osobním přítelem Winstona Churchilla a během druhé světové války také jeho hlavním poradcem. Byl to v podstatě Churchillův „jednočlenný think tank“.

Lindemann byl nekompromisním zastáncem plošného bombardování. Podle něj to byla cesta k vítězství ve válce. Cesta, která vedla přes zlomení morálky Němců. Morálku nejvíce podlamuje zničení domova, říkal Lindemann. A s důrazem vědce dokazoval, že bombardování má být zaměřeno na dělnické čtvrti, protože tam je nejúčinnější. Domy středních vrstev mají kolem sebe více prostoru a to vede k plýtvání bombami.

Lindemann hitlerovské Německo nenáviděl. Ale se svými současníky mezi německými intelektuály by se nepochybně v mnohém shodl. Byl stoupencem eugeniky a věřil, že věda může podpořit přirozenou nerovnost mezi lidmi. Na jedné straně jsou ti inteligentní a výkonní, kteří mají vládnout. Na straně druhé jsou ti hloupější, kteří mají vládnoucím sloužit. Lindemann pohrdal homosexuály, černochy a dělníky. Doporučoval sterilizace duševně nemocných lidí.

S takovým přístupem se plošné bombardování doporučuje snadno. Je to vědecky čisté a zdůvodněné plánování efektivní akce. A když už při tom někdo zahyne, tak to jsou většinou méněcenní lidé, na kterých zase tak moc nezáleží.

Frederick Lindemann měl vlivného a přesvědčeného spojence v jednom z hlavních velitelů britského letectva, maršálu Arthuru Harrisovi. Ano, byl to ten Arthur Harris, který snil o vybudování vzdušných policejních sil, které by v koloniích mohly povstalecké vesnice zpacifikovat během 45 minut.

Byl to ten Arthur Harris, který během své služby na Středním východě říkal, že „na Araby platí jen tvrdá ruka“. Po návratu do Británie a začátku druhé světové války dostal výrazně větší prostor. A hodlal ho využít.

„Mnozí tvrdí, že válku nelze vyhrát bombardováním,“ říkal Harris. „Mám pro ně odpověď – nikdo to ještě nezkusil.“ Harris to zkusil. S podporou Lindemanna a Churchilla prosadil program systematické likvidace německých měst. A nedělal si starost s tím, že nálety zabíjejí civilisty. Šlo přece o vítězství ve válce.

V létě 1943 zničila spojenecká letadla Hamburk. V několika vlnách náletů zasypalo město 8000 tun bomb. Dělnická čtvrť byla srovnána se zemí. Odhady počtu obětí se pohybují kolem 40 tisíc.

Otázka, zda to mělo smysl, je absurdní. Jak by mohlo mít smysl zavraždit během několika dnů 40 tisíc civilistů, žen, dětí…? Tak snad otázka, zda to splnilo účel, očekávání. Zda to pomohlo vyhrát válku. Odpověď není jednoznačná.

Němce nebylo snadné zlomit, byť to měli Lindemann a Harris od stolu jasně naplánované. Jejich vlastní stát je terorizoval neméně než spojenecké bombardování. Za projev poraženectví mohl být i trest smrti. Nechat se zlomit? To si Němci nemohli dovolit. Za dva měsíce byla průmyslová výroba v Hamburku obnovena.

Osobnosti a místa, o kterých píšeme v tomto textu, na fotografiích:

Fungovaly ty nálety?

Ať tak či tak, zastaveny nebyly. A tak přišel v únoru 1945 nálet na Drážďany. Město bylo dosud bombardování ušetřeno, nemělo strategický význam. Ale v roce 1945 se to změnilo – na východ proudily desítky tisíc uprchlíků před postupem rudé armády. Město bylo přelidněné. Bylo možno efektivně zabít velké množství lidí a vyvolat paniku.

Nad Drážďany přiletělo v několika vlnách 1300 bombardérů. Bomby zabily okolo 25 tisíc lidí.

Bombardéry se v Británii staly symbolem naděje. „Na křídlech k vítězství!“

K vítězství?

Arthur Harris byl úspěšný. Srovnal se zemí Hamburk a Drážďany. A nálety britských letadel za sebou nechaly stovky tisíc mrtvých civilistů. Němců bylo 350 tisíc. Ale nebyli to jenom Němci. Při osvobozování Francie zahynulo při náletech 60 tisíc civilistů.

Osvobozování?

Nicméně k dokonalosti dovedl princip vzdušné války až Harrisův americký kolega Curtis LeMay. Ten se rozhodl vyhrát bombardováním válku proti Japonsku. A problémy s vražděním civilistů si nepřipouštěl. „Žádní nevinní civilisté neexistují,“ říkal LeMay. Spolu s Lindemannem by se navíc shodli v tom, že ti civilisté jsou pouze Japonci. Takže na nich zase tak moc nezáleží.

Americké letectvo pod velením Curtise LeMaye ničilo japonská města podobně systematicky, jako ta německá likvidovaly britské bombardéry pod velením Harrise. Ale Američan dosáhl prvenství – během náletu na Tokio zabily bomby přes 100 tisíc lidí. Američané použili zápalné bomby plněné napalmem. Velké části Tokia postaveného ze dřeva a papíru shořely. A s nimi i jeho obyvatelé.

Nestačilo to. Japonsko nekapitulovalo. A tak americký prezident Harry Truman nařídil použít jadernou bombu. Hirošima a Nagasaki, dalších 150 tisíc mrtvých.

Vojáci a politici tvrdili, že nebýt bombardování, válka by trvala déle a o život by přišlo mnoho desítek tisíc Američanů a Britů. Dá se tomu věřit? Není to spíš tak, že se technologická převaha může stát pastí, která ze hry vyřazuje zdravý rozum? Když už ty zbraně máme, tak je použijeme. Jako demonstraci síly. Jako demonstraci našich schopností.

A není to tak, že vědci, politici, vojáci u stolu plánovali průběh válečných operací a lidé pro ně byli jen statistické položky? Případně argumenty, kterými se zdůvodňovala blízkost morálního zlomení národa?

Těžko říci, kolik životů bombardování zachránilo. Jisté je, že pod bombami zahynulo přibližně milion civilistů.

Curtis LeMay to shrnul výstižně: „Zabíjet Japonce mě nijak zvlášť netrápilo. Předpokládám ale, že kdybychom válku prohráli, byl bych souzený jako válečný zločinec.“

Před rokem mluvil prostřednictvím videa ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj k poslancům španělského parlamentu. Mimo jiné řekl: „Je duben 2022, ale vypadá to jako duben 1937, kdy celý svět slyšel o jednom z vašich měst, o Guernice.“

Španělský premiér Pedro Sánchez odpověděl: „Mysleli jsme si, že na evropské půdě už nikdy neuvidíme šokující obrázky bombardování a masakrů nevinných civilistů.“

Ale vrátilo se to. A vrátil se i přízrak úvah o jaderné válce. A není překvapivé, že se s válkou vrátily i všemožné lži a dezinformace. Generál Franco nebyl v roce 1937 likvidací Guernicy nadšený. Svoji válku představoval jako boj proti komunistům, republikánům, liberálům, bezvěrcům všeho druhu a Kataláncům. Guernica byla nejstarším městem katolického Baskicka.

A tak přišla Francova propaganda s vlastní verzí: Město vypálili „rudí barbaři“, žádný nálet se nekonal. A tato verze zůstala ve Španělsku oficiálním výkladem až do Francovy smrti.

Bombardování Guernicy má ovšem ještě jednu světoznámou interpretaci. A ta se naštěstí nemění – obraz Guernica od Pabla Picassa. Podle mnohých výtvarných kritiků vůbec nejsilnější ztvárnění válečných hrůz a nejsilnější umělecký protiválečný protest.

Picasso žil v Paříži a španělská republikánská vláda si u něj objednala obraz na pařížskou světovou výstavu v roce 1937. Pět dní po bombardování Picasso četl svědectví reportéra George Steera, který zničení Guernicy popsal pro deníky The Times a The New York Times. A Picasso se rozhodl namalovat Guernicu.

Po výstavě v Paříži obraz cestoval po Skandinávii a Británii. V Londýně Guernica „vydělávala“ ve prospěch španělských republikánů – vstupné na výstavu byl pár zachovalých bot. Ty se pak posílaly na španělskou frontu. Po vítězství Franca putovala Guernica do New Yorku a pomáhala získávat peníze pro španělské uprchlíky. Do Španělska obraz poprvé přicestoval až po diktátorově smrti.

V New Yorku se Guernica stala znovu protiválečným symbolem – tentokrát na straně protestů proti válce ve Vietnamu. A v roce 2003 se znovu ukázalo, jak velkou má tenhle obraz moc. V sídle OSN visí od padesátých let minulého století tapisérie, která je věrnou reprodukcí Guernicy. Po vpádu Spojených států a jejich spojenců do Iráku ji ale politici nechali zakrýt modrým závěsem. Ne, ne, americký ministr přece nebude o úspěších v Iráku mluvit s Guernicou za zády.

Nejlépe však smysl obrazu stručně shrnul sám Pablo Picasso. Během války, když Paříž obsadili Němci, navštívil Picassův ateliér německý důstojník. Všiml si fotografie obrazu Guernica a zeptal se:

„To jste dělal vy?“

„Ne,“ odpověděl Picasso. „To jste udělali vy.“