Masakr v Alumim: Nepálce a Thajce zabili nebo unesli, lidé z kibucu přežili

/Od zvláštního zpravodaje v Izraeli/

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Byla sobota, kolem sedmé hodiny ráno. Zhruba deset teroristů – někteří pěšky, jiní na motorkách – se dostalo dovnitř zadní branou,“ vypráví čerstvý padesátník Eyal Rein před kibucem Alumim.

Jsme zhruba půldruhého kilometru od Pásma Gazy. Eyal je šéf místní ochranky a momentálně jediný, kdo v kibucu zůstal. Obyvatelé – ortodoxní židé – byli evakuováni a místo nich je tu základna izraelských vojáků. Na okolních polích jsou rozmístěny desítky tanků a jiná těžká technika. V kibucu bivakují nižší stovky vojáků a stále pročesávají okolí.

Eyal přijel na kole a u pasu se mu houpe útočná puška M16. Vypráví o nekonečných hodinách tvrdých bojů, které s dalšími členy jeho skupiny „bezpečáků“ vedl proti teroristům z Hamásu. Než jim konečně přijela na pomoc armáda.

„Nevím, jestli se sem dostali rozbouraným plotem, nebo tunelem. Každopádně prošli avokádovým sadem, dovnitř se dostali zadním východem a naštěstí se vydali touto cestou, která vede podél zemědělských skladů a končí u předního vchodu,“ popisuje a ukazuje na mapu kibucu, kterou měl založenou v kapse.

„Když se ocitli před vstupní bránou, začali střílet na lidi, kteří byli před ní, a všechny, kdo projížděli na silnici kolem. Zavraždili tu hodně lidí,“ popisuje Eyal.

U cesty jsou stále rozstřílená auta a kaluže krve kolem nich.

„Po té silnici projížděli lidé, kteří prchali z nedalekého hudebního festivalu. Teroristé po nich pálili z kulometů a RPG, protitankových střel. Kdybyste přijel včera nebo před dvěma dny, viděl byste i ta spálená auta. Vojáci ale většinu z nich odvezli, aby nebránila v provozu. Bylo tu hrozně těl. Naši i teroristé,“ propisuje Eyal.

To nejhorší se dozvěděl až posléze.

„U té cesty, kterou teroristé šli, je ubytovna pro zahraniční pracovníky. Měli jsme tu desítky lidí z Thajska a Nepálu, kteří tu pomáhají v zemědělství. Teroristé vtrhli do jejich ubytovny a začali střílet. Šestnáct jich zabili na místě a zbytek odvlekli jako rukojmí do Gazy. Nikdo živý tu nezůstal,“ popisuje. Jejich těla vojáci odvezli, a co je s unesenými, to Eyal neví.

„Celý ten boj trval několik hodin. My jsme se snažili udržet teroristy u brány, aby se nedostali do kibucu a nezačali vraždit dům po domu, jako to provedli ve vedlejším Beeri. Pak přišla armáda a dohromady jsme zabili asi 15 teroristů.“ popisuje.

Armáda tu během 24 hodin v kibucu a okolí zabila kolem 30 teroristů. Zhruba deset těl je stále ještě u silnice. Na hromadě a v pokročilém stadiu rozkladu.

Proč je nikdo neodklidí, ptám se vojáků.

„Nejprve se staráme o naše, pak až o ně. Čekáme, až je přijede někdo ohledat, identifikovat a pak bude komunikovat s druhou stranou ohledně výměny těl,“ vysvětluje mi mladý tankista.

„Nemáme čas je dát pryč. Když půjdeš dál, tamhle leží další tělo, tamhle další. Tři leží u krajnice. Těla teroristů tu najdeš všude,“ dodává dvacetiletý dobrovolník Suf.

Ani Eyala těla příliš nezajímají. Hovoří o božím zázraku, že v kibucu Alumim, kde žije zhruba 350 lidí a on má na starosti jejich bezpečnost, nebyl nikdo zavražděn. Jen pět zraněných: tři chlapi z ochranky a dva civilisté.

„Je to samozřejmě hrozně těžké to takto říct s ohledem na to, kolik našich dělníků zastřelili a kolik nevinných lidí zemřelo před kibucem,“ dodává ale obratem.