„Máš tři vteřiny, jinak tě zastřelím jako psa.“ Reportér prchal před palbou

/Od zvláštního zpravodaje v USA/

Byla to noc, během níž jsem udělal dvě hloupé chyby a navíc jednu málem fatální. Vydal jsem se k večeru z předměstí texaského města Brownsville, jež leží na samé americko-mexické hranici v regionu Rio Grande Valley, do oblasti známé jako Port Isabel.

Měl jsem tam domluvenou schůzku s jedním zaměstnancem společnosti SpaceX Elona Muska, blízkého spojence nového amerického prezidenta Donalda Trumpa.

Moc jsem od toho neočekával. Ti, co pro miliardáře pracují, jsou totiž mimo jiné vázáni slibem mlčenlivosti. Z Port Isabel ale také přicházely zprávy o tom, že tam imigrační agenti provádějí razie v restauracích či přímo v domech nelegálních přistěhovalců.

GPS mě do Port Isabel navedla tou nejkratší cestou, okreskou. Zhruba po třech kilometrech se tato hrbolatá silnice plná výmolů začala měnit v prach a nakonec v bahno. A zde jsem udělal první chybu. Auto jsem neotočil a tvrdohlavě jsem pokračoval. Náhle se levá strana vozu svezla do hluboké rýhy a já zapadl. Přes hodinu jsem se vůz pokoušel vyprostit. Bez úspěchu. Frustrovaný, zašpiněný a vzteklý jsem auto zamkl a rozhodl se jít hledat pomoc.

Byl jsem v kraji rozlehlých texaských planin. Podíval jsem se k obzoru, kde jsem rozeznal pár světel. GPS mi ukazovala, že je to k nim zhruba 7,5 kilometru. To bylo to poslední, s čím mi chytrý telefon té noci pomohl. Druhá chyba. Před cestou jsem si přístroj pořádně nenabil a i ten za chvíli potemněl.

Vydal jsem se tedy „polňačkou“ ke světlům. Byla to svízelná cesta. V tomto subtropickém kraji před několika dny pršelo, cesta se tak na několika místech změnila v obrovské bahnité louže, jež se rozlily do polí. Nebylo zbytí, musel jsem se jimi brodit. Vzduch byl navíc ztěžklý vlhkostí.

Ke světlům jsem nakonec dorazil zhruba za dvě, dvě a půl hodiny. Zjistil jsem, že šlo o areál se silem. Bohužel jsem tam nikoho nenašel. Kolem vedla jen neosvětlená dálnice. Tudy jsem měl jet, nadával jsem si celý utrmácený. Vyšel jsem na okraj dálnice a rozhlédl se oběma směry, všude tma.

Začal jsem stopovat, ale brzy to vzdal, protože auta v plné rychlosti a za úplné tmy neměla šanci zastavit a mnozí řidiči se zřejmě báli i něco takového udělat. Tušil jsem, že vypadám zřejmě strašidelně: zpocený, zabahněný a vystresovaný.

Moje snahy byly marné. Zhruba po hodině jsem svého zoufalého mávání zanechal, navíc s postupující nocí aut výrazně ubylo. Pokračoval jsem tedy v chůzi a po několika dalších kilometrech jsem poblíž silnice objevil farmu. Přístup k pozemku byl ale uzavřen na závoru přepásanou řetězy, na sloupech bezpečnostní kamery. Volal jsem směrem k domu, ale odpovědi jsem se nedočkal.

O kilometr dál stála další farma. Ještě jsem nevěděl, že dělám třetí chybu, tu skoro fatální. U tohoto obydlí s velkým placatým pozemkem jsem se zastavil pod svítící lampou, aby na mě bylo dobře vidět. Brzy se k plotu se štěkotem a vrčením přiřítili tři psi. Na protější straně pozemku se zpoza pick-upu vynořil muž a zvolal: „Hned tam budu!“

Ulevilo se mi. Tak konečně živá duše, se kterou jsem navázal kontakt. Budu si moct zavolat, nebo mě třeba muž doveze někam do města. Hrubě jsem se mýlil.

Chlápek za okamžik vyšel ze svého domu, měl doširoka otevřenou chůzi, kráčel tak trochu jako kovboj z westernového filmu. Náhle vytáhl pistoli a vzduchem práskly dva výstřely. Viděl jsem záblesk a zdálo se mi, že cítím střelný prach. Muž k tomu začal řvát, ať okamžitě vypadnu. Snažil jsem se mu rychle vysvětlit, že se mi rozbilo auto a jen hledám pomoc.

To ho ale jen podráždilo. Ve dveřích domu za ním se objevily dvě ženy a také začaly ječet. Muž stále držel pistoli nad svou hlavou, než ji pomalu namířil mým směrem: „Máš tři vteřiny, jinak tě zastřelím jako psa!“

Ustrnul jsem. Na okamžik jsem se nedokázal rozhodnout, co udělat. Dál vysvětlovat, vzít nohy na ramena?  Moje mysl se zcela upřela na ruku s pistolí a na zlomek vteřiny jsem neslyšel hysterické pořvávání žen.

Dokázal jsem se ale vzchopit, zvedl jsem ruce nad hlavu na znamení, že nejsem ozbrojen a nikomu jsem nepřišel ublížit. A začal pomalu ustupovat tak, abych zmizel z kuželovitého světla, jež vrhala lampa.

Třeskl další vystřel. Tentokrát mým směrem. Už si nedokážu vybavit, jestli jsem tuhle kulku slyšel, podvědomě jsem polo-zaklekl a sklonil hlavu. V další vteřině jsem už prchal potemnělou cestou zpátky k dálnici. Ve zmatení, šoku a strachu jsem skočil do příkopu a vběhl do lesního porostu, kde jsem se skrčil a snažil se zkrotit zběsilý dech.

Les mi ale najednou připadal jako ta nejhorší volba pro záchranu. Co když střelec za mnou vypustí své psy a začne mě nahánět? Vyskočil jsem, proběhl porostem a sprintoval k dálnici. Rozhodl jsem se utíkat ještě několik stovek metrů od cesty do protisměru, aby za mnou muž nemohl případně vyjet autem.

Vzpomněl jsem si na slova novináře z National Geographic Wadea Davise, který mi před časem řekl, že řada Američanů v poslední době podlehla strachu. Jsou zavřeni na svých odlehlých farmách a sledují konzervativní televizi Fox News, která je děsí zaručenými zprávami o invazi násilných imigrantů. Ti mají s sebou přinášet nejen zbraně a drogy, ale třeba také neléčené choroby, řekl mi tehdy.

Vzpomínka na ta slova mě zneklidnila. Byl jsem přesně v takové oblasti, kde řada lidí žije na míle daleko od kdejaké komunity či snad města. Navíc jsem se plahočil nocí v době, kdy Donald Trump rozjel své zátahy proti nelegálním přistěhovalcům a dlouhodobě tuto skupinu lidí označuje za nebezpečné kriminálníky a grázly.

Moje stopování nabralo na zoufalé naléhavosti. S každým autem, jež se prohnalo kolem, jsem vrhl pohled na přilehlou silnici. Objeví se tam muž, který na mě právě vystřelil? Věděl, co dělá? Nebo jen minul?

Náhle zastavilo auto, rozběhl jsem se k řidiči. Byl to Mexičan a právě se vracel domů z noční šichty. Pracoval jako umývač nádobí v jednom golfovém resortu.

„Co tady proboha vyvádíš?“ zeptal se mě.

Rychle jsem mu vyložil, co se stalo. Když jsme o pár kilometrů dál ve městě Los Fresnos na benzinové pumpě čekali na odtahový vůz, vyložil jsem mu své setkání se střelcem. Mexičan, jenž se mi představil jako Mateo, nebyl překvapen.

„To je jasný, přišel jsi tam v noci a tihle lidi na samotách nikomu nedůvěřují, zvlášť teď, když tady honí nelegály. Určitě tě za jednoho takovýho měl,“ řekl Mateo, jehož zdobily dlouhé, uhlově černé vlasy a hustá, výrazná tetování na obou pažích.

Vyptal jsem se ho na situaci ve městě, na atmosféru, na životní styl, na údajné razie. „Agenti nechají golfový resort na pokoji. Vždyť ty má Trump rád,“ řekl pobaveně.

Dodal, že on má „papíry už v pořádku“, zná prý ale několik lidí, kteří se dnes skrývají ve svých domech a bojí se vyjít ven, protože jsou v zemi nezákonně, nebo nemají svůj status vyřešený. Někteří z nich se dle Matea už sami raději deportovali.

Vtom se objevil odtahový vůz, jenž o hodinu později z bahenní pasti vysvobodil moje auto. Mateo se ještě ujistil, jestli jsem v pořádku, a rozloučili jsme se.