Marně žádala o repatriaci. V syrském táboře zemřela mladá Francouzka z IS

„Jsem v šoku. Ženy v táborech umírají s plným vědomím státu,“ řekla ve středu advokátka Marie Doséová, která oznámila smrt 28leté francouzské občanky v Sýrii. Žena, jež se v roce 2014 připojila k teroristům z takzvaného Islámského státu, po sobě zanechala šestiletou dceru.

Francouzka vězněná v uprchlickém táboře al-Rodž trpěla cukrovkou a podle své právničky napsala od roku 2019 desítky dopisů francouzským úřadům se žádostí o repatriaci s ohledem na svůj zdravotní stav. Žena, jejíž jméno zůstalo s ohledem na rodinu utajeno, potřebovala pravidelné dávky inzulínu. Toho se však v táboře nedostávalo.

„Stále jsem jim říkala: Pokud ji nevezmete zpět, skončí to tak, že zemře. Odpověď byla nulová,“ citoval právničku deník The New York Times. Její klientka se tak stala vůbec první Francouzkou, která v syrských táborech zemřela. To je ale jen oficiální údaj, skutečnost může být jiná, zpráv přichází z těchto zařízení jen málo.

Informaci o tomto úmrtí získala skupina rodin, jejichž členové jsou drženi v Sýrii. Vycházela přitom ze zprávy, kterou prostřednictvím aplikace WhatsApp poslala další ze zadržovaných Francouzek.

Podle odborníka na terorismus Thomase Renarda, ředitele Mezinárodního centra pro boj s terorismem v Haagu, žijí v syrských táborech al-Rodž a al-Húl už takřka tři roky asi dvě stovky evropských žen spolu s více než 650 jejich dětmi.

Jejich další osud není jasný - evropské vlády od nich daly ruce pryč a svěřily je kurdské autonomii v severní Sýrii. Ta nemá na provoz táborů peníze, často se tam proto šíří nemoci a běžné je také sexuální násilí. Špatné životní podmínky v táborech živí i extremismus, džihádistická ideologie u řady lidí přetrvává navzdory špatné zkušenosti se zločinným chalífátem abú Bakra Bagdádího.

Samotná Francie má v těchto táborech osm desítek žen a 200 dětí, výzvám k jejich repatriaci ale odolává. Belgie, Dánsko, Finsko, Německo a Švédsko přitom v posledních měsících repatriovaly desítky dětí i matek, asistovali jim u toho experti na terorismus, neziskovky i mezinárodní organizace, jako je OSN.

Na podmínky, v jakých žijí děti v táboře al-Húl, upozornil už loni náměstek amerického ministra obrany Michael Mulroy. Mnohé z nich se učí ideologii Islámského státu, protože na jinou v táboře nenarazí. Pokud prý mezinárodní společenství nepřijde se způsobem, jak je integrovat do společnosti, vyroste z nich další generace džihádistů.

Francie ale navzdory tlaku Spojených států i radám odborníků až dosud přijala jen 35 dětí, dospělé ženy vůbec. Postupuje přitom případ od případu a přednost dává sirotkům a dětem, jež jejich matky opustily. Podobně se k návratům svých občanek staví i Velká Británie, která letos odňala občanství džihádistce Shamime Begumové.

Francouzská vláda argumentuje tím, že ženy by měly být souzeny v zemích, kde spáchaly své zločiny - těmi je nejčastěji příslušnost k teroristické organizaci. Někdy byly ženy i její aktivní součástí a staly se například členkami náboženské policie, která vynucovala striktní zahalování na ulici.

Souzení žen v Iráku nebo Sýrii ale až na výjimky neprobíhá - zločiny jsou často obtížně dokazatelné a kurdská samospráva není mezinárodně uznávaná.

Podle Letty Taylerové z organizace Human Right Watch se úmrtí francouzské ženy dalo snadno předejít, protože úřady dlouho věděly o její nemoci. Taylerová ho označila za „příznak zanedbávání této populace“ ze strany států, které přenesly povinnost péče o své občany na nestátní aktéry, tedy v tomto případě na Kurdy.

V únoru zveřejnil centristický poslanec Pierre Morel-À-L’Huissier otevřený dopis, v němž kritizoval postoj francouzské vlády. Doslova psal o „hluboce nelidské a politické zbabělosti“, která může mít „katastrofální následky“.

Ve stejném měsíci se skupina francouzských zákonodárců a členů Evropského parlamentu pokusila navštívit výše zmíněné tábory, přístup jim byl ale odepřen. Jeden z poslanců Fréderique Dumas později prozradil, že se delegace sešla i s jedním z představitelů kurdské samosprávy. Ten jí sdělil, že nebyli vpuštěni kvůli tlaku ze strany francouzské vlády.