Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
/Od naší zvláštní zpravodajky z Tbilisi/
Když v rozhovorech s Gruzínci otevřete téma ruské okupace, reakce bývá zpravidla dvojí. Hněv. A podprahový strach.
Od začátku války, po níž dodnes pětinu gruzínského území ovládá Moskva, už sice brzy uplyne šestnáct let, obyvatelé této kavkazské země však dodnes nepovažují konflikt za ukončený.
„Není tam klid. Nikdy nebyl a nikdy ani nebude. Máme prostě smůlu, že naším sousedem je Rusko - a to se neohlíží na nějakou svobodu,“ vysvětluje mi 54letý Giorgi, který pracuje v Kutaisi jako taxikář. Město leží nedaleko okupované Abcházie a po destabilizaci regionu se tak stalo útočištěm řady etnických Gruzínců, kteří po pětidenní válce v roce 2008 prchali.
„Můj dobrý přítel Devi tam žil skoro 40 let, měl tam vlastní obchod a přátele. To mu válka vzala. Samozřejmě tam byly problémy a zlá krev mezi Abcházci a Gruzínci. Ale kdyby se do toho nepletli Rusové, mohlo to dneska vypadat úplně jinak,“ svěřuje se mi Giorgi.
Po rusko-gruzínské válce vyhlásily separatistické regiony Abcházie a Jižní Osetie za podpory Moskvy nezávislost. Tu uznalo kromě Ruska pouze několik zemí světa.
Ačkoliv mají regiony své vlastní prezidenty i parlamenty, jejich chod je zcela závislý na ekonomickém sponzorování Moskvy. Mimo to zde působí i ruské jednotky.
Rusko-gruzínská válka
- Ruská vojska vstoupila v noci ze 7. na 8. srpna 2008 do Jižní Osetie, v té době autonomní oblasti Gruzie. V oblasti předtím Tbilisi zahájilo armádní operaci s cílem obnovit tam svoji kontrolu.
- Rusové se postavili na stranu místních separatistů, čímž začala válka. Ta skončila prakticky po pěti dnech, vyžádala si ale stovky obětí, převážně mezi civilisty.
- Po podepsání příměří Rusko uznalo nezávislost Jižní Osetie a dalšího regionu u svých hranic – Abcházie. Drtivá většina světa ale jeho příkladu nenásledovala. Tyto dva regiony představují asi pětinu gruzínského území.
- Abcházie je větší a rozmanitější, žije v ní pravděpodobně čtvrt milionu lidí – i když je to také polovina toho, co měla v roce 1989, kdy v ní žilo velké množství gruzínského obyvatelstva.
- Pro Rusko je důležitější a zároveň méně poddajná. Přestože je Abcházie závislá na Rusku, pokud jde o bezpečnost a zhruba dvě třetiny jejího rozpočtu, její představitelé se dál snaží udržovat nezávislost jak na Gruzii, tak na Rusku.
Mapa Gruzie.
Dělicí linie mezi územími, která ovládají separatisté a gruzínská vláda, zůstává neurčitá. Sporadicky se tu střílí, někdy jsou následky bojůvek smrtelné.
„Lidé zde sice už neumírají každý den, ale Rusové tam pořád jsou. Když bydlíte poblíž, nemáte jistotu, jestli se další den ještě probudíte v Gruzii, kterou znáte,“ vysvětluje mi na ulici v Tbilisi 34letá Elene.
Rusko v separatistických regionech posiluje i vlastní vojenské možnosti. Na černomořském pobřeží u Abcházie dokončuje stavbu námořní základny, která by podle gruzínských médií mohla Moskvě sloužit i při válce na Ukrajině. Rusko by se tak mohlo pokusit zatáhnout kavkazskou zemi nepřímo do konfliktu.
Tbilisi sice na tuto možnost reagovalo obviněním z hrubého porušení suverenity a územní integrity, ovšem to ruskou rozpínavost v regionu nijak nezastavilo. Moskva navíc nebrzdí ani co se rétoriky týče: Loni varovala, že by mohla separatistické oblasti i anektovat.
Gruzie mimo to opakovaně čelí pokusům Ruska, kam až si může dovolit zajít, řekla gruzínská prezidentka Salome Zurabišviliová. „Gruzie je okupovaná a sama nemůže provádět politiku konfrontace, ale měla by být velmi odhodlaná. Jakýkoli nedostatek odhodlání povzbuzuje Rusko, aby se pokusilo vyzkoušet, kam až může zajít,“ poznamenala.
Reportáže z Gruzie
Málokterý stát proměnil ruský vpád na Ukrajinu tolik jako Gruzii. Kavkazská země, která má s Ruskem obdobnou zkušenost jako Kyjev, se proti Moskvě vyhraňuje, stala se ale domovem pro statisíce Rusů.
Gruzii chybí výraznější podpora v zahraničí
Nutno dodat, že Gruzie by pro Rusko byla - svým způsobem - jednoduchým cílem. Kavkazská země nemá žádné větší bezpečnostní záruky na Západě. Ačkoliv se jí pomalu rýsuje cesta do Evropské unie, země stále čelí řadě překážek, které musí před vstupem vyřešit.
Gruzie také vyjádřila touhu stát se členem Severoatlantické aliance, díky čemuž by získala ochranu před ruským vpádem. Moskva ovšem před rozšiřováním NATO o postsovětské země prudce varuje.
Obavy z ruské hrozby ještě prohloubila válka na Ukrajině. Po ruském vpádu se Gruzínci jasně postavili za napadenou zemi.
„Stojíme za Ukrajinou, protože Gruzínci vědí, co taková okupace znamená. Vědí, čeho je Rusko schopné, a trhá nám srdce, že se to děje znovu. Že proti tomu nikdo nezakročí,“ říká mi osmadvacetiletá Gia během čekání na autobus v někdejším hlavním městě Kutaisi.
Dnes, dva roky od začátku invaze, se ale stabilní pozice kavkazského státu drolí. A to zejména kvůli politice vlády, která udržuje vazby s Moskvou a komplikuje mimo jiné právě hladší příklon země na Západ.
Rozkol mezi veřejností a vládou nahrává imperiálním ambicím Ruska. To dlouhodobě usiluje o to, aby se postsovětské země neubíraly demokratickým směrem a v případě Gruzie se mu to mnohdy i daří.
Vládní strana Gruzínský sen například loni prosazovala kontroverzní zákon o zahraničních agentech, který by zemi přiblížil k ruskému stylu politiky. Ačkoliv vláda po rozsáhlých protestech návrh stáhla, minulý týden přišla s jeho novou verzí.
V zemi navíc bují proruské organizace, média a strany, které tvrdí, že užší vazby na Moskvu vyřeší neshody mezi oběma zeměmi.
„V Gruzii se nově objevily otevřeně proruské strany. Vždycky tu byly skupiny s podobnými zájmy, ale říkaly, že jsou progruzínské a tradicionální. Sice používaly ruský narativ, ale otevřeně se k němu nehlásily,“ vysvětlila bývalá gruzínská diplomatka Natalie Sabanadzeová.
Zranitelnější Gruzii dělá i její ekonomická závislost na Moskvě. Ta se paradoxně posílila po začátku války na Ukrajině, kdy se Tbilisi odmítlo přidat k sankcím, které západní státy zavedly. Pro Rusko se pak země stala jednou z klíčových bran pro vývoz i dovoz.
Pro nadcházející parlamentní volby, které budou mít vliv na další ubírání Gruzie, bude ruský vliv představovat téma číslo jedna.
Obavy z páté kolony
Obavy z ruské hrozby nicméně nepřichází pouze ze separatistických regionů, ale pomalu se rozvíjejí i v srdci Gruzie. Země se po začátku invaze a následně i vyhlášení mobilizace stala hlavním útočištěm pro prchající Rusy.
To v zemi vzhledem k historickým okolnostem nevzbudilo zrovna nadšení; demonstrovalo se, v ulicích se objevily protestní nápisy.
Mezi Gruzínci také vyvstaly obavy, že by se mohlo jednat o Rusy s vazbami na Kreml. Takové spekulace se ještě více rozvířily poté, co se na podzim dva bývalí ruští agenti přiznali, že byli po invazi na Ukrajinu vysláni do Gruzie za účelem špionáže.
Další hrozbu pak představují i náznaky Ruska, které oznámilo, že bude sledovat stav práv ruskojazyčné menšiny v Gruzii. To přitom nápadně připomíná záminky, které Moskva využila při vyslání vojáků na gruzínské separatistické území již v roce 2008 a na Ukrajinu v roce 2014.
„Řekl bych, že většina Gruzínců se s obavami dívala na dlouhé fronty Rusů, kteří se po mobilizačním dekretu snažili dostat do Gruzie po zemi. Přesto vládnoucí strana bezpečnostní hrozby bagatelizovala a aktivně toto poselství propagovala prostřednictvím všech médií, která ovládá,“ popisuje rozkol mezi vládní politikou a společností gruzínský novinář a analytik Jaba Devdariani.
