Malovaný život ve stínu Tálibánu režisérky Pavlátové má šanci na Zlatý glóbus

Drama Belfast o životě v Severním Irsku na konci 60. let a western Síla psa s Benedictem Cumberbatchem v hlavní roli dnes posbíraly po sedmi nominacích na Zlaté glóby, a jsou tak v nejlepší pozici před předáváním ocenění na začátku příštího roku. Informovala o tom v pondělí agentura Reuters.

Radost tentokrát mohou mít i Češi. Český film Moje slunce Mad režisérky Michaely Pavlátové se prosadil mezi pětici kandidátů na cenu pro nejlepší animovaný snímek.

Na stránkách Seznam Zpráv jsme se tomuto filmu věnovali několikrát. Nabízíme stručnou recenzi, kterou po premiéře v Karlových Varech připravila publicistka Irena Hejdová.

A můžete si také prohlédnout fotogalerii o snímku, kterou jsme publikovali poté, co Moje slunce Mad vyhrálo Cenu poroty na festivalu animovaných filmů ve francouzském Annecy (psali jsme zde).

„Vepřový a hříšný myšlenky jsou tu zakázaný, ale jinak jsi svobodná,“ dozví se od tchyně základní pravidlo ženského života v Afghánistánu Češka Helena, která se sem provdá.

Jak to s tou svobodou pro ženy v Kábulu je, ukazuje v dnešní době nepříjemně aktuální český film Moje slunce Mad, který se v pondělí představil v Karlových Varech v mezinárodní premiéře.

„Knihu Frišta jsem napsala v roce 2004, když jsem bydlela v Kábulu, ale najednou, po takové době, ten příběh vzhledem k současným událostem v Afghánistánu začal být zase aktuální,“ řekla novinářka Petra Procházková, autorka předlohy filmu, románu Frišta, během představování filmu před Velkým sálem hotelu Thermal.

S tím, že věří, že film může českým divákům umožnit pochopit blíže afghánskou realitu.

Film Moje slunce Mad se odehrává v roce 2011, kdy byl zabit Usáma bin Ládin. Hrdinka filmu, která si v Kábulu říká Herra, je spolu se svým mužem zaměstnána u místních amerických jednotek - k nelibosti manžela, který její pozvolný emancipační proces sleduje.

Pozvolná ženská emancipace se odehrává i v širší rodině manželů – u Frišty, švagrové Herry, která trpí ve vztahu s násilnickým manželem Kaízem, či u Frištiny dcery Rošangol toužící po vzdělání a odmítající domluvený sňatek.

Každodenní život afghánských žen film evokuje velmi přesvědčivě. Krom začleňování Herry do afghánské rodiny je jeho tématem i proměňující se vztah s manželem Nazirem, v němž se střetávají protikladné představy o jeho podobě dané rozdílem v západní a afghánské kultuře. Do jejich vztahu navíc vpadne vetřelec – poté, co se Herře nedaří otěhotnět, získává syna alespoň v titulním nalezenci Madovi, klučíkovi s hlavou jako žárovka.

Ač je Moje slunce Mad filmem animovaným, po chvíli to divák přestane vnímat. Hrdinům, nebo spíš hrdinkám, drží palce od začátku do konce a doufá spolu s nimi v lepší život. Výtečná animace plná hravých nápadů jako řada předchozích snímků režisérky Michaely Pavlátové pak přesvědčivě evokuje pocity ženy uvězněné v neznámé kultuře a marně se snažící zachovat si zbytky (západní) důstojnosti.

Film Moje slunce Mad vznikal osm let, za sebou má už úspěch na festivalu v Annecy, kde získal Cenu poroty. Afghánská jazyková verze vznikala s afghánskými herci přímo v Afghánistánu, není divu, že režisérka filmu aktuální vývoj v zemi sleduje s pohnutím.

„Naši kolegové – herci či filmaři, kteří s námi na filmu Moje slunce Mad spolupracovali – jsou nyní se svými rodinami v ohrožení života, jejich země čelí humanitární katastrofě. Snímek poběží na festivalu v okamžiku, který si nikdo nechtěl představovat ani v tom nejčernějším scénáři. Snad bude jeho uvedení alespoň malou symbolickou podporou pro všechny, kteří nyní zažívají v Afghánistánu velmi těžké chvíle,“ říkala v létě Pavlátová.