Malí a velcí hrdinové. Příběhy osobní statečnosti, které nás zasáhly

Příběhy hrdinů jsou výběrem týmu zahraniční redakce Seznam Zpráv. Budeme rádi, pokud do komentářů připojíte jména těch, které považujete za hrdiny vy sami, milí čtenáři.

Nejviditelnějším symbolem osobní statečnosti a odporu vůči ruské agresi se stal prezident Ukrajiny. Volodymyr Zelenskyj hned během počátečního útoku Rusů na Kyjev odmítl kapitulovat. Zůstal ve vládní čtvrti a pravidelně informoval veřejnost o ukrajinské obraně. Vyšel do ulic města, na které dopadaly rakety, a natočil dnes už proslulé video „prezident tut“. Mělo velký podíl na mobilizaci Ukrajinců; Zelenského postoj dodal obráncům země odvahu a rozemlel na prach plán Vladimira Putina, že Kyjev během pár dní padne.

Podobně slavná je dnes i další Zelenského hláška: „Nepotřebuji odvoz, ale munici“, kterou reagoval na nabídku evakuace od USA. V té době se měli Kyjevem pohybovat zabijáci z ruské žoldácké Vagnerovy skupiny s úkolem zneškodnit Zelenského i jeho rodinu (více zde).

Neskutečnou odvahu projevuje vzrůstem nevelký politik s hereckou minulostí každý den. Zatímco jeho ruský protějšek „sedí v bunkru“, pustí k sobě jen skutečně prověřené kádry a podle ukrajinské rozvědky používá až tři dvojníky, Zelenskyj opakovaně sedá na postele zraněných vojáků ve špitálech, schází se s vdovami po padlých obráncích, zpětně se dozvídáme o jeho návštěvách v první linii bojů.

Pokud ještě zůstaneme u politiky, neměl by zapadnout odvážný kousek, který předvedl český premiér Petr Fiala a jeho kolegové z Polska a Slovinska: Mateusz Morawiecki, Jaroslaw Kaczyński a Janez Janša. Sotva dvacet dní od chvíle, kdy Putin zaútočil na Ukrajinu, se vypravili vlakem do Kyjeva podpořit ukrajinské vedení.

Psal se 15. březen a ten den byla pod palbou mnohá ukrajinská města, Rusové pokračovali ve snaze obklíčit Kyjev. „Víme, že bojujete i za naše životy a naši svobodu. Nejste sami, naše země vám stojí po boku. Evropa vám stojí po boku,“ prohlásil v Kyjevě po setkání se Zelenským Fiala (více zde).

Odvahu a symboliku cesty čtyř evropských politiků následně vyzdvihla přední světová média.

Hned v první den invaze, 24. února, přinesl oběť nejvyšší pětadvacetiletý inženýr Vitalij Skakun. Člena ukrajinského námořnictva zastihl začátek ruské agrese v přístavním městě Heničesk ležícím v cípu Perekopské šíje – zhruba devět kilometrů širokého a 30 kilometrů dlouhého pásu, který spojuje pevninskou Ukrajinu s Krymem; poloostrovem, který Rusko v roce 2014 nezákonně anektovalo. Od rozpoutání války odtud „lifruje“ na ukrajinské území své vojáky, odtud proudí zásobování ruským jednotkám.

Z Krymu se blížila obrněná kolona. Jedinou šancí, jak okupantům zabránit v postupu na sever, bylo vyhodit do povětří silniční most u Heničesku. Nezbývalo však už dost času na to provést úkol na dálku.

Skakun se dobrovolně přihlásil, že na most miny umístí a odpálí je sám – ručně.

„Okamžitě byl slyšet výbuch. Náš bratr zemřel. Jeho hrdinský čin výrazně zpomalil postup nepřítele, což jednotce umožnilo přemístit a zorganizovat obranu,“ zveřejnil tehdy na sociálních sítích ukrajinský generální štáb.

Prezident Zelenskyj mu posmrtně udělil titul Hrdina Ukrajiny. A Praha na jeho počest pojmenovala železniční most, který se nachází nedaleko ruské ambasády.

Hadí, nebo též Zmijí ostrov leží v Černém moři a má rozlohu pouhých 0,2 kilometru čtverečních. Místo je vojenskými analytiky považováno za „klíč k ukrajinským námořním územním nárokům“ v Černém moři.

Na začátku ruské invaze se tu zdržovala jen třináctičlenná posádka. Podle ukrajinských zdrojů dvakrát statečně odrazila útoky ruských námořníků, kvůli nedostatku munice však nebyla schopná v obraně ostrova pokračovat.

Pak přišla výzva z křižníku Moskva, vlajkové lodi ruské černomořské flotily, aby se obránci ostrova vzdali. „Tady ruská válečná loď. Navrhuji, abyste složili zbraně a vzdali se, abyste se vyhnuli krveprolití a zbytečné oběti. Jinak zahájíme palbu,“ zaznělo éterem, jak doložila zveřejněná nahrávka události.

„Tak, a je to… Mám jim říct, ať jdou do p*rdele?“ zní v nahrávce hlas ukrajinského vojáka Romana Gribova.

„No, jen pro případ,“ odpoví mu vojačka, jejíž jméno dosud neznáme.

„Russkij vojennyj korabl, idi nachuj!“ vzkáže Gribov zřetelně. V Česku se ujal překlad ve smyslu: „Ruská válečná lodi, jdi do p*dele,“ byť slovo chuj je tedy vulgárním označením pro penis. Česká wikipedie vysvětluje, že důvodem je odlišná typologie vulgarismů obou jazyků.

K příběhu tři dovětky: Mělo se za to, že obránci ostrova nepřežili. Ukrajina o nich neměla informace – především kvůli tomu, že Rusové zničili v místě infrastrukturu a přerušili komunikaci. Kreml však tvrdil, že obránce zajal a jsou v pořádku. To se později potvrdilo a na sklonku listopadu se většina z nich v rámci výměn zajatců mezi Kyjevem a Moskvou vrátila domů.

Hadí ostrov se mezitím znovu vrátil do rukou Ukrajinců. 30. června Moskva s tvrzením, že jde o gesto dobré vůle, skalisko v moři vyklidila. Ukrajinská strana má jinou verzi příběhu podpořenou záběry soustředěných dronových útoků na tuto pozici; podle Kyjeva se Rusové nedokázali na ostrově udržet.

A konečně: Vlajková loď ruské flotily se potopila. Křižník Moskva zřejmě zasáhly ukrajinské protilodní střely a na palubě vypukl požár. Ruské námořnictvo se poškozený křižník pokusilo odtáhnout do přístavu, do krymského Sevastopolu. Tam už ale nedoplul.

„Tohle je největší hrdina včerejší noci,“ napsalo 5. března na sociální sítě slovenské ministerstvo vnitra v příspěvku, v němž popisovalo příběh jedenáctiletého Hassana, který úplně sám absolvoval tisícikilometrovou cestu na ukrajinsko-slovenskou hranici.

V těch dnech proudily z Ukrajiny zástupy uprchlíků, chlapec ze Záporoží se však na obtížnou cestu vydal na vlastní pěst. Jeho máma, vdova, nedokázala narychlo zorganizovat převoz imobilní babičky, o kterou se starala, a tak syna posadila do vlaku a doufala, že alespoň on se dostane do bezpečí. Hassan měl s sebou jenom igelitovou tašku a pas, ve kterém byl vložený lístek s kontaktem na příbuzné usazené na Slovensku. Číslo na ně si pro jistotu napsal i na ruku - to kdyby se mu papírek ztratil. Díky tomu pak mohly úřady chlapce propojit s lidmi, kteří si ho přijeli vyzvednout.

„Všechny si získal svým úsměvem, nebojácností a odhodláním skutečného hrdiny,“ napsalo slovenské ministerstvo vnitra s tím, že dobrovolníci chlapci poskytli potřebnou péči.

O deset dní později slovenský deník Pravda informoval, že se slovenské policii za pomoci ukrajinských kolegů a křesťanských spolků podařilo dostat na Slovensko i Hassanovu mámu a babičku a rodina je už zase kompletní.

Statečnost tváří v tvář ruské agresi projevili ukrajinští obránci tolikrát, že není v možnostech jednoho textu všechny příběhy připomenout.

V uplynulých měsících jsme psali o odvaze běžných občanů, kteří se vlastními těly snažili zastavit postup ruských tanků (více například zde).

Psali jsme o ukrajinských celebritách, které se přihlásily k domobraně, zamířily na frontu. Na tomto odkaze si můžete přečíst třeba rozhovor s Tarasem Topoljou, frontmanem skupiny Antytila. Před válkou vyprodával koncerty, teď se svěřil, jak musel na frontě odemykat mobil otiskem padlého vojáka. „Bohužel máme hodně zkušeností s bojem a mnoho našich kamarádů kvůli ruské agresi zemřelo. Sami jsme se již ocitli v situacích, kdy jsme si říkali, že tohle je náš konec, konec našich životů. V některých momentech to bylo opravdu těžké,“ popsal Topolja.

Zde najdete příběh slavného fotbalisty Igora Bělanova, držitele Zlatého míče z roku 1986, který rovněž vstoupil do ozbrojených sil Ukrajiny. Stejně jako biatlonista Pidručnyj, bývalý tenista Stachovskij, boxer Lomačenko… A samozřejmě - téměř každý den můžete číst o krocích, které na obranu metropole dělá kyjevský starosta a slavný boxer Vitalij Kličko. „Boj jako sport má pravidla. Válka žádná pravidla nemá. Vidíte, kolik umírá dětí, kolik umírá žen. Žádná pravidla. Takže porovnávat sport a válku se nedá. Je to úplně jiné,“ podotkl Kličko v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Přinesli jsme příběh i čtrnáctileté Anastasie Pryhodové, které se s nasazením vlastního života podařilo z ostřelované obce Popasna odvést několik zraněných dospělých pacientů. Cestou z města musela projet minovým polem a uniknout ruskému ostřelování. „Měla jsem čtyři střelné rány, jedno zranění od střepiny a tady mě něco zasáhlo do nohy. Mám tu řeznou ránu, zlomenou kost a chybí mi jeden prst. Ale díky šoku jsem nic z toho necítila. Všechno mi to připadalo jen jako drobná zranění,“ popsala mladá Ukrajinka.

V boji proti ruské invazi se objevilo i mnoho nepravděpodobných hrdinů. Jedním z nich je Patron, dvouletý teriér, který na Ukrajině hledá výbušniny. Drobný psík doprovází členy ukrajinské Státní pohotovostní služby a zkoumá válkou zasažené oblasti jako vážený člen speciálního černihivského pyrotechnického týmu.

Jakou statečnost musí projevovat docela „běžní“ Ukrajinci, pak názorně ukazuje realita, ve které žije Mychajlo Pobigaj.

Když mluvily Seznam Zprávy s 32letým Mychajlem Pobigajem na podzim, byl právě v Praze na celoevropském kongresu hnutí Volt. Nyní tráví šéf jeho ukrajinské pobočky, válečný veterán a zakladatel neziskovky Země svobodných (Land of Free) svátky v Chersonské oblasti.

„Energetický systém Ukrajiny je těžce poškozený, nemáme proto dodávky energií už několik dní, problémy jsou s topením, vodou i komunikací. Většina škol, školek, lékáren i obchodů je zavřená,“ líčí poměry na frontové linii, kde se právě nachází. „Situaci ještě zhoršuje neustálé ostřelování, život se tu téměř zastavil, lidé ale žijí dál,“ popisuje.

Pro Mychajla jsou Vánoce a Nový rok jedněmi z nejdůležitějších rodinných svátků, celé je ale s rodinou trávit nebude: „Ani já nejsem výjimka a budu muset plnit své povinnosti, abych přispěl k našemu vítězství. Je pro mě ale jednodušší než pro miliony dalších potkat se s manželkou a tříletou dcerou Annou-Oleksandrou, protože jsou stále na Ukrajině (Mychajlova žena působí v armádě, pozn. red.). Vím, že mě chtějí alespoň na chvíli vidět a užít si během Vánoc tu trochu rodinného štěstí. Takže udělám vše pro to, abych mohl přijet a dát dárek malé, která si napsala dopis a těší se na Vánoce.“

Mychajlova neziskovka se nyní soustředí na dva projekty: Jedním je dodávání lékárniček IFAK (zkratka pro Individual First Aid Kit neboli Lékárna první pomoci jednotlivce) ukrajinským bezpečnostním složkám, druhým je pak koordinace odjezdů ukrajinských uprchlíků, pomoc s jejich ubytováním a začleněním se v hostitelských zemích.

Kromě toho se Země svobodných chystá rozjet crowdfundingovou kampaň „Dejte světlo“, při níž chce získat databanky a nabíjecí přenosné svítilny, což je nyní na Ukrajině velmi žádané a pro obyčejné lidi těžce dostupné zboží.

Zimu očekává Mychajlo velmi těžkou: „Rusko ji využije jako zbraň a bude pokračovat v útocích na naši infrastrukturu. Cílem je způsobit energetickou a humanitární krizi, zničit ekonomiku a nechat civilní obyvatelstvo bez elektřiny, topení a vody, tedy způsobit úplný chaos,“ říká muž, který má s Ruskem své zkušenosti už z války v roce 2014.

Očekává také ofenzivu z Běloruska, o níž se po Putinově návštěvě Minsku mluví. Ani ta ale nebude úspěšná, věří.

Na konci ledna až v polovině února ale podle něj přijde ofenziva ze strany Ukrajinců: „Tyto měsíce budou rozhodující a přinesou bod zlomu v rusko-ukrajinské válce. Musíme udělat všechno možné i nemožné, abychom se připravili a přežili, zachránili naši ekonomiku, náš národ, a zvítězili.“