Maďarský den D. Sociolog říká, jak Ukrajina možná pomůže Orbánovi vyhrát

Za plentami ve volebních místnostech po celém Maďarsku právě vzniká příští maďarský parlament. A favoritem voleb je strana Fidesz, jež je u kormidla už přes dekádu.

„Ve svém sloganu slibují ‚jít dál stejnou cestou‘. To naznačuje, že nemají žádnou velkou vizi a že musí udržet polarizaci společnosti při životě,“ okomentoval směřování Fideszu pro Seznam Zprávy sociolog Laszlo Bruszt ze Středoevropské univerzity.

V rozhovoru mluví o tom, jací lidé pro stranu Viktora Orbána hlasují. Zmiňuje také, jakou roli hraje v maďarských volbách válka na Ukrajině a jestli je omezování lidských i občanských práv nebo svobody médií pro voliče důležité téma. A jak se od roku 2010, kdy nastoupil k moci, změnila Orbánova rétorika?

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj minulý týden apeloval na Maďarsko, aby si vybralo stranu, Ukrajinu, nebo Rusko. Zelenskyj tehdy mluvil přímo k Viktoru Orbánovi a kritizoval jeho nechuť podpořit protiruské sankce na dovoz energií. A ve zkratce: Orbán odmítl jednat. Jaké světlo vrhá na Maďarsko takové počínání?

Velmi špatné, samozřejmě. Ono jde částečně o volby, kvůli kterým se Viktor Orbán snaží najít nějaké konkrétní téma, konkrétní problém. Posledních dvanáct let se Orbánova ideologie hodně stupňovala. K moci přišel díky prosazování maďarství a jeho hodnot, národní hrdosti, sociální rovnosti a rodiny.

Tyto otázky fungovaly na část jeho stoupenců, ale jsou dost slabé – a teď mu opozice začala šlapat na paty, tak musel vymyslet něco nového. Začal říkat, že vlastně nejde tolik o maďarství a tak dál, teď to před voliči hraje na to, že zachrání jejich účty za energie. To zvenku působí špatně, ale na domácí scéně mu to možná zajistí to potřebné procento, procento a půl navíc.

Jak zapadá maďarský postoj do toho, že je země členem Evropské unie i Severoatlantické aliance?

Orbán se vždy snažil hrát na více stran, plul mezi Moskvou, Pekingem a Bruselem. To není nic nového, jde o jeho dlouhodobou strategii, jež teď ale začala být v uvozovkách zajímavá.

Když se ohlédneme do maďarské historie, do roku 1956 – země se tehdy stala obětí politiky mocností. A stejně jako když ony „bratrské tanky“ zamířily v roce 1968 do Bratislavy a Prahy, i v Maďarsku vyšlo najevo, že některé národy si jsou prostě rovnější než jiné. A že spoléhat se na bezpečnostní garance jaderných mocností s sebou nese i to, že takové velmoci mohou menším národům sebrat jejich suverenitu.

Z tohoto pohledu současné Maďarsko nepůsobí zrovna dobře a zdá se, že se do debaty znovu dostávají témata ze studené války. Stát by měl zaujmout jasnou pozici jako ostatní země Visegrádské čtyřky a zbytek Evropské unie. Nynější maďarský postoj působí vážně špatně.

Představuje nynější situace nějaký bod zlomu? Tedy co se směřování Maďarska týče.

Jistě, mohla by předznamenat nový vývoj, nový směr. Je důležité vzít v potaz, že je to běh na dlouhou trať, i kdyby volby přinesly změnu. Země by se musela dlouho hojit. Kromě toho, že došlo k nabourání demokratických institucí a kontroly nad státem, velice se prohloubila i polarizace společnosti. A napravit něco takového potrvá, nepůjde o rychlou změnu.

Myslím to spíš opačně, což je ostatně scénář, který naznačují i průzkumy – že Fidesz zůstane u moci. Posílí Orbán ještě víc tento současný stav a namíří třeba Maďarsko přímo směrem k Moskvě?

To je spíš nepravděpodobné, tedy kvůli nynější velmi specifické pozici Maďarska, které ekonomicky i politicky stojí mezi Moskvou a Bruselem. Orbán má jen omezenou svobodu, jak by mohl měnit barvy dresu. Navíc se tu v posledních dvanácti letech udál zajímavý posun.

Při dotazování lidí, jak se cítí – jestli primárně jen jako Maďaři, nebo jako Maďaři a Evropané, nebo naopak nejdříve jako Evropané, pak až jako Maďaři, nebo pouze jako Evropané – došlo ke dvěma dramatickým změnám. Výrazně se zvýšil počet těch, kteří o sobě smýšlejí jako o Maďarech a Evropanech, takových je přes padesát procent. A naopak počet lidí, kteří se vidí jen jako Maďaři, klesl. Taková je situace po 12 letech Orbána ve vládě, bylo by tedy velmi složité úplně změnit směr. V politice sice není správné říkat, že je to nemožné, ale prostor pro to je omezený.

A jak jsem říkal – Orbánova ideologie se točí kolem národní hrdosti. Už ale tolik nefunguje, není tak silná a nezískává takovou podporu, jako když se dostal k moci. Z Orbána se tak stal pragmatický, paternalistický politik. Ví, že mávat vlajkou není dost, že voličům musí něco poskytnout. A na to on ale stačit nebude – co se hodnot i výkonu týče.

A co se změnilo? Proč dochází k takovým posunům?

Premiér se musel přizpůsobit. Začínal s tím, že říkal: „Tady je vlajka, postavte se za ni, protože my jsme Maďaři a na rozdíl od kosmopolitních lidí a globalistů reprezentujeme naše národní hodnoty, ochráníme vás před migranty a lidmi s jinou sexuální orientací.“ A tak dál. Tento přístup má teď mnohem menší podporu – byť je ve finále samozřejmě stále dost velká.

Lidé se vracejí k celkem buržoazním hodnotám – k otázce bezpečnosti, spotřeby, k tomu, aby měli dobrou, nebo aspoň nějakou práci. A to je základ pro normální politiku, což Orbán chápe. A ví, že už nestačí velké sliby a hodnoty, že bude bránit maďarskou hrdost a rodiny. Vrátil se tedy k celkem běžné politice, kterou vedl před rokem 2010.

Co tedy Orbán a Fidesz může v současnosti voličům nabídnout?

Ve svém sloganu slibují „jít dál stejnou cestou“. To naznačuje, že nemají žádnou velkou vizi a že musí udržet tuhle polarizaci společnosti při životě. Ale nepoužívá k tomu silná hesla jako dříve. Nevracet se zpátky se netýká žádných velkých hodnot, jež jsou v ohrožení.

Znamená to, že Fidesz slibuje, že se nevrátí do poměrů, které v Maďarsku panovaly před jeho nástupem do vlády. Strana v čele s Orbánem říká, že socialisté a liberálové vzali lidem důchody, práci a přišli se škrty v sociálních výdajích. Premiér prostě ztratil ideologickou páru, takhle to aspoň vidím já. A nedostane se za to, čeho už za těch 12 let dosáhl. Doteď stačilo roztříštit opozici a získat svůj počet hlasů. Teď proti sobě ale má poprvé opoziční koalici, která je schopná mobilizovat voliče i mimo Budapešť. Před volbami mohl mít pár bezesných nocí – a to je ta velká změna.

To možná ano, ale pořád má podle průzkumů největší podporu. Kdo jsou voliči, kteří pro Fidesz hlasují?

Skupina lidí, které Viktor Orbán a jeho tábor spojuje, je pestrobarevná. Částečně jde o ty, kteří si zakládají na své důstojnosti – kteří měli před rokem 2010 pocit, že maďarství a jeho hodnoty jsou speciální a že na nich záleží. A Orbán je oslovil. Pak jde o lidi, kteří neměli sociální jistoty, ty ze střední, nižší střední třídy, ale taky lidi bez zaměstnání, často bez možnosti dostat se k penězům.

A pak Fidesz taky volili ti, kterým šlo o posílení maďarské střední třídy – lidé, co si považují nízkých daní a chtějí jet na několikatýdenní dovolenou do Chorvatska k moři. Jde o materiální potřeby a hodnoty, které vlády před Orbánem nezohledňovaly – moc se o ně nezajímaly, z velké části proto, že věřily, že Evropská unie a globální trhy jsou jako jedna velká mašina, která Maďarsko vytáhne a modernizuje ho.

Minulé kabinety nevyužívaly možností demokracie, neposilovaly víru lidí v to, že na nich záleží. To poskytlo Orbánovi spoustu prostoru, aby mohl mobilizovat své voliče. Velká část jeho popularity je postavená na tom, že opozice o svou oblíbenost přišla. A na tom, že do debaty vnesl otázku národa – a ne třídy. Jako první dokázal reagovat na rozhořčení těch, kteří utrpěli ztráty při ekonomické krizi v letech 2008–2009.

To všechno musí opozice umět adresovat s tím, že Maďarsko je jen jedno. Že nepředstavuje tu „druhou“ stranu, že zastupuje zájmy všech. Situace se pak změní. A premiér – přinejmenším v současné Evropské unii – nemůže opozici dál umlčovat. Snažil se o to, umlčet ji i rozdělit. A myslím, že v tom dál už zajít nemůže, protože by to znamenalo jít ve stopách Ruska.

Proč tedy lidé v roce 2022 pro Fidesz hlasují?

Je tu jádro, které smýšlí způsobem: „Maďarsko na prvním místě.“ A pak je tu otázka bezpečnosti – nejen té geopolitické, ale také sociálního zabezpečení. To jsou asi dva nejdůležitější důvody. Částečně jde o rétorickou věc, ale lidé si pamatují, že v porovnání s předchozím parlamentem jsou teď zabezpečenější.

Orbán má v tomto ale blíže k Margaret Thatcherové než k jakémukoli centristovi, který se snaží balancovat mezi bohatými a chudými, střední a nižší střední třídou. To on nechce dělat. Vytvořil systém, který přesouvá bohatství od chudých k bohatým. To je bez debat, přesně to dělá. Ta nová střední třída je povětšinou nadšená, protože jim vláda nabízí rovnou daň a služby sociálního státu, z nichž nejvíce těží ti, kteří už nějaké prostředky mají.

Orbán poskytl příležitosti i těm z maďarského venkova, kteří neměli peníze nebo práci. Dal jim možnost veřejných prací tak, že uvolnil… Ne, to je eufemismus – tak, že zrušil pravidla najímání a propouštění pracovníků. Dal více lidem možnost mít práci, zaměstnanost tedy za posledních 12 let stoupla. I to jsem myslel tím zabezpečením – jsou to špatně placená pracovní místa, ale statisíce lidí tak dostanou aspoň něco.

A jak lidé vnímají třeba omezování svobody médií a útlaky, k nimž dochází v oblasti lidských práv? Je to pro ně důležité?

Podle mě – a je to skutečně jen můj pohled na věc – takové otázky mohou mít odezvu ve větších městech. Ve vyšší střední třídě, v části té střední. Nerezonují ale tolik jako jiná témata: národní hodnoty, rodinné otázky a materiální zabezpečení. Ty jsou pro voliče mnohem důležitější. Čímž neříkám, že si lidé neváží svobody médií, ale není to pro ně top téma.

Když vezmeme v potaz všechno, co už bylo řečeno: jak byste zhodnotil těch 12 let Viktora Orbána u moci? Jak se s ním Maďarsko proměnilo?

Ekonomicky země přišla o své tempo. Jiné země – od Rumunska přes Slovensko až po Česko – jdou nahoru rychleji. Nejen, co se základních věcí, jako je výše platu, týče, ale i v míře konkurenceschopnosti a určité sofistikovanosti ekonomiky. Maďarsko ale stagnuje, konkurovat může Rumunsku a Bulharsku. Ten systém málo placených prací, o němž jsem mluvil, zemi nepomohl ekonomiku nakopnout. A to je špatná zpráva. Mimo to se posílila střední a vyšší střední třída – a rozrostla se také část pracujícího, chudého obyvatelstva.

Další negativní zprávou je vysoká míra polarizace společnosti. Před rokem 2010 jsme si něco takového neuměli ani představit. A jistě, před dvanácti lety to šlo Orbánovi mnohem lépe než nyní, ale napravit současný stav bude i tak dlouho trvat. To jsou podle mě dvě nejdůležitější věci, socioekonomická otázka a polarizace.

A také musím říct, že co se týče stavu demokracie a různých lidských a občanských práv, Maďarsko je na tom velmi špatně. To bylo – znovu – nemyslitelné. Systém je postavený tak, že všechny státní instituce, které by měly kontrolovat vládnoucí politiky, jsou ve skutečnosti jejich prodlouženou rukou. A představitelé těchto institucí jsou zvolení třeba na 9 let, takže i kdyby vyhrála opozice, velká část státu bude stále v rukou předchozího režimu.

To jsou samá negativa. Napadá vás něco pozitivního?

Nevím, jestli se to dá označit za dobrou věc, ale celá tahle situace sjednotila opozici dohromady. Jak pozitivní to je, nevím – říkám to velmi opatrně, vím, jak pomalu se opozice učí. A těžko říct, zda by opoziční strany zvládly držet při sobě, kdyby vyhrály. Pokud prohrají, nebudou mít jinou možnost.