Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Nekonečné čekání na bílý dým. Tak psala o jmenování nového premiéra francouzská média, která tak celý proces přirovnávala k volbě papeže – oba procesy byly podobně „transparentní“. Po dlouhých dvou měsících krize se prezident Emmanuel Macron rozhodl pro konzervativce Michela Barniera.
Třiasedmdesátiletý politik je sice známý svým konsenzuálním přístupem, sázka na něj ale zároveň neodpovídá výsledkům voleb – ty vyhrála levicová koalice Nová lidová fronta. Republikáni, k nimž Barnier patří, skončili až čtvrtí po levici, Macronově koalici Spolu a krajně pravicovém Národním sdružení.
Barnier sice v minulosti Macrona opakovaně kritizoval, jeho jmenování ale nejspíš umožní účast Republikánů v nové vládě.
Barnier už také na rozdíl od některých dalších možných kandidátů nemá prezidentské ambice (minule skončil ve stranických primárkách až na třetím místě) a s ním v čele má vláda větší šanci na přežití než s dalšími zvažovanými politiky, jimiž byli bývalí ministři Xavier Bertrand a Bernard Cazeneuve.
Výhodou Barniera je také jeho úctyhodný životopis – kromě několika ministerských funkcí sloužil také dvakrát v Evropské komisi a jako hlavní unijní vyjednavač úspěšně vedl brexitové rozhovory s Británií.
Plody nenávisti mezi Nepoddajnou Francií a macronovci
Přečtěte si rozhovor s politologem Michelem Perrotinem:
Navzdory tomu ho francouzská veřejnost příliš nezná. Deník Le Monde připomněl ve svém článku Barnierovu návštěvu jedné pivnice během prezidentské kampaně v roce 2021. Když politik oslovil tamní zaměstnance a chtěl s nimi začít hovor, setkal se s nechápavými pohledy, číšníci ho nepoznali. „Jsem Michel Barnier, kandidát na prezidenta,“ musel se proto představit.
Levice už dala jasně najevo, že Barnierovu vládu nepodpoří. Výhrady k jasně proevropskému politikovi budou mít i lepenovci. Jeden z jejich poslanců už Barniera označil za „fosilii“.
Maxime Forest, politolog z pařížské vysoké školy Sciences Po, považuje kritiku Macrona ze strany levice za legitimní postoj.
„Problém spočívá v tom, že Emmanuel Macron si, jak už to tak bývá, vykládal své výsady velmi volně a přisvojil si roli arbitra tím, že předjímal možné riziko vyslovení nedůvěry ze strany levice. Poté, co bezdůvodně zažehl požár rozpuštěním Národního shromáždění, je nyní opět v roli hasiče. Hasiče, jehož pyromanské sklony jsou nyní známy celé zemi,“ řekl Forest v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Ustojí Barnier hlasování v parlamentu?
Poslanci Nové lidové fronty už avizovali, že vyvolají okamžitě hlasování o nedůvěře vládě. Krajně levicový vůdce Jean-Luc Mélenchon mluví o „ukradených volbách“ a levicí nominovaná kandidátka na premiérku Lucie Castetsová označila budoucí vládu za začátek prezidentovy kohabitace (soužití hlavy státu s politicky odlišně orientovanou vládou) s krajní pravicí.
Je vůbec francouzský premiér důležitý?
- Ve francouzském poloprezidentském systému je nejviditelnější postavou hlava státu, která mj. reprezentuje zemi v zahraničí a je vrchním velitelem armády. Premiér se oproti tomu stará více o domácí politiku, soudržnost koalice a obhajuje zákony před parlamentem.
- V případě, kdy jsou prezident i premiér ze stejného politického tábora, má klíčovou pozici prezident. V případě kohabitace, kdy jsou prezident a premiér politickými odpůrci, může být hlava státu odsouzena víceméně k ceremoniální funkci.
- Nový premiér Michel Barnier to bude mít složité - nepatří k prezidentskému táboru a zřejmě bude muset brát ohledy i na krajní pravici. V zahraniční politice může vzhledem k velkým zkušenostem v EU hrát větší roli, než bývá obvyklé.
Na klíčovou roli Národního shromáždění upozornil i politolog Maxime Forest. „Parlamentní aritmetika, která vzešla z předčasných voleb na začátku července, je složitá vzhledem k existenci tří bloků, které v 577členném shromáždění dělí jen několik křesel. Michel Barnier může doufat, že bude vládnout, pokud se krajně pravicový blok, včetně Národního sdružení Marine Le Penové, nepřipojí k hlasování o nedůvěře. Na druhou stranu si lze jen těžko představit, že by získal podporu – byť tichou – zástupců Socialistické strany nebo Zelených zastoupených v Nové lidové frontě.“
Na těžkou pozici nového premiéra i pravděpodobnou budoucí nestabilitu poukazuje i Vít Hloušek z brněnské Masarykovy univerzity: „Bude to mít těžké, na jedné straně mu budou chybět hlasy Národního sdružení, na straně druhé lze očekávat tvrdý střet s Mélenchonem a Nepoddajnou Francií. Ostatně ani jednání před případným hlasováním nebudou jednoduchá, protože případná koalice bude dost divoký pravolevý slepenec.“
Nepatří k Macronovým spojencům. Proč dostal důvěru?
Republikánský politik, o němž se nyní mluví také jako o „francouzském Bidenovi“ (i americký prezident se do Bílého domu dostal v podstatě jako kompromisní kandidát), v minulosti Macrona několikrát kritizoval. Přesto se nyní dočkal nominace na druhý nejvyšší post v zemi.
„Barnier je mezi centristy a pravicí poměrně respektovanou osobností. Je to zkušený politik, který nemá blízko k prezidentovi. Prezident Macron tento odstup asi považuje za dostatečnou záruku jeho nezávislosti. Macron si nepochybně chtěl vyzkoušet i variantu premiéra s důkladnou znalostí evropské politiky, který by byl schopen vyhnout se konfrontaci s Bruselem ohledně rozpočtové situace Francie, která je špatná,“ vysvětluje Forest.
Připomíná také, že Michel Barnier má zkušenosti s patovými situacemi, protože vyjednával o brexitu, a má smysl pro odpovědnost. Samotný politik rád zmiňuje, že o něm v době brexitových jednání psal britský bulvár jako o „nejnebezpečnějším muži Evropy“.
Jako politika schopného kompromisu vidí Barniera i Vít Hloušek s tím, že nový premiér může považovat za svoji povinnost pomoci zemi v politicky turbulentní situaci. „Každopádně by to byla pěkná položka v jeho už tak dost košatém životopise, když už to nevyšlo s prezidentskou kandidaturou za Republikány,“ dodává.
Změní se politika oproti minulým vládám?
Jistou změnu už naznačuje fakt, jak moc se Barnier liší od svých macronovských předchůdců. „Élisabeth Borneová byla první ženou jmenovanou premiérkou od roku 1991. A Attal byl nejmladším premiérem Páté republiky. Michelu Barnierovi je 73 let a mohl by být otcem svého předchůdce. Změna bude tedy z tohoto pohledu zřejmá. Z politického hlediska tento bývalý ministr Jacquese Chiraca a Nicolase Sarkozyho není macronovec a jeho jmenování bylo smrtícím úderem macronismu,“ myslí si politolog Forest.
Upozorňuje i na osobní vývoj Barniera – dřívější evropeista a stoupenec otevřené pravice se před prezidentskými volbami posunul v otázce migrace k pozicím krajní pravice. Právě to by mu podle Foresta mohlo pomoci přežít pravděpodobné hlasování o nedůvěře vládě.
„Barnier je pragmatik, ne ideologicky zaťatý konzervativec. Hlavním důvodem změny politiky vlády nebude osoba premiéra, ale fakt, že nebude mít k dispozici relativně koherentní koaliční většinu, jakou měli Borneová a Attal,“ předpovídá složité manévrování budoucího kabinetu Vít Hloušek.
Tlakům bude Barnier čelit z obou stran. Národní sdružení už avizovalo, že nestrpí kompromisy v otázce bezpečnosti a migrace, levice už na tuto sobotu svolala demonstrace po celé zemi. Přílišné uklidnění politické krize se nejspíš očekávat nedá.
