Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Tu noc se změnil její život. Třicetiletá Madeleine jako obvykle po dlouhém namáhavém dni na rodinné farmě připravila večeři pro sebe a své čtyři děti. Později šla stejně jako zbytek lidí ve vesnici Gudda spát. Kolem čtvrté ráno ji ale něco probudilo.
„Útočníci se objevili zničehonic. Přišli do naší vesnice pěšky. Oháněli se mačetami a zbraněmi. Chodili od jednoho domu k druhému,“ líčila své zážitky z loňského března pracovníkům Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR).
Ozbrojenci zaútočili i na její dům. Ona sama – v devátém měsíci těhotenství – útoky mačetou přežila. Všechny její děti ale zemřely. „Jak do mě sekali, padla jsem na zem příliš vyčerpaná, abych se ubránila. Už jsem neměla sílu ani chuť žít, když zmasakrovali mé děti,“ vzpomínala Madeleine.
Krveprolití ve vesnici Gudda nepřežilo 17 lidí, mnoho dalších skončilo zmrzačených. Podobných násilných útoků na východě Konžské demokratické republiky (DRK) v posledních letech přibývá.
Nicméně, pokud už z tohoto regionu přichází zprávy, většinou souvisejí s řáděním rebelů ze skupiny M23, která je aktivní hlavně v provincii Severní Kivu. Ze severnější provincie Ituri, odkud pochází právě Madeleine, přichází informací mnohem méně. Přestože zde také dochází k násilí ze strany různých ozbrojených skupin proti civilistům.
Násilí na východě Konga
Východ Demokratické republiky Kongo nadále sužují střety tamní armády s rebelskou skupinou M23. Tu podle „spolehlivých důkazů“ podporuje Rwanda. Region Velkých jezer se tak opět zmítá v krizi, která může vyústit ve válku.
Kromě toho nicméně na východě DRK působí stovky dalších ozbrojených skupin.
Viník krutých vražd a masakrů civilistů tak není jeden. V obou provinciích kromě nejslavnější M23 (působící především v Severním Kivu) operuje více než stovka ozbrojených složek. Kromě vzájemné nevraživosti mají společné to, že se zaměřují na civilisty.
Zatímco M23 soupeří s vládními jednotkami o vliv v regionu a bohaté zásoby zlata, u dalších skupin jde hlavně o historické spory různých etnik.
Možná právě proto, že v provincii Ituri chybí snadno pojmenovatelná mocenská příčina konfliktu, zůstává tamní dění ve stínu událostí v Severním Kivu. Násilí, které lidé tam i v dalších regionech zažívají, je ale podobné a stejně tragické jsou i jeho důsledky.
Spirála násilí
„Pokud se podíváme na počty vnitřně vysídlených obyvatel, přibývá jich. Situace je extrémně dynamická a těžko čitelná,“ říká k dění na východě DRK pro Seznam Zprávy Tomáš Král, humanitární pracovník z organizace Lékaři bez hranic.
V případě Ituri se situace začala zhoršovat od roku 2017, kdy se opět rozhořel konflikt mezi zemědělským kmenem Lendu a pasteveckým kmenem Hema.
Počátek konfliktu těchto dvou etnik se datuje ještě do koloniálního období a točí se především okolo sporů o půdu, jak uvádí francouzský deník Le Monde.
Výsledkem jsou masakry civilistů, lidé masově prchající ze svých domovů a prohlubování humanitární krize. „Když letíme do Ituri, vidíme, jak se tábory pro vnitřně vysídlené obyvatele na okraji regionálního centra Goma rozšiřují,“ popisuje český zaměstnanec, který se zaměřuje právě na projekty v Ituri.
Jen v této provincii, jejíž rozloha je o něco menší než rozloha celé České republiky, je podle Krále současně 1,75 milionu vnitřně vysídlených osob - čtvrtina celkové populace.
Důvodem, proč miliony lidí několik let prchají, je především strach. „Lidé často zůstávají v táborech pro vnitřně vysídlené osoby, protože tam mají aspoň jistotu bezpečí, nebo přežívají v hůře dostupných oblastech, kde jsou chráněni,“ popisuje dále humanitární pracovník Král.
Na vlastní kůži
„Naše základna je v Gomě (metropoli provincie Severní Kivu, pozn. red.). Uvnitř města se můžeme pohybovat jen do šesté hodiny večerní po svých asi tak do okruhu šesti kilometrů čtverečních. Dál můžeme jen autem a v doprovodu.“
„Pokud jedeme navštívit konkrétní projekt v Ituri, nejdříve přiletíme šestimístným humanitárním letadlem do hlavního města Bunia a pak pokračujeme autem po velmi špatných cestách třeba i 50 kilometrů. Projíždíme check-pointy. Může se stát, že vám zkontrolují doklady, ale nás jako humanitární pracovníky většinou nechají projet,“ popisuje Tomáš Král z Lékařů bez hranic.
Ani to už ale ve všech případech není pravda. Bezpečí v táborech sice mají zajišťovat jednotky MONUSCO (mírové operace OSN v Kongu), i tam nicméně došlo ke krvavým útokům. Jeden se stal v polovině června právě v Ituri v táboře Lala, který hostí cca 8 tisíc lidí, jak uvádí německý server Deutsche Welle.
Domovy obyčejných Konžanů mezitím zejí prázdnotou, nebo je využívají ozbrojenci.
Umírají hlady v jednom z nejúrodnějších regionů
Naopak v přeplněných táborech (nejen v Ituri) se nadále prohlubuje humanitární krize. Lidé tu žijí bez dostatku potravin a základních hygienických pomůcek, což má za důsledek šíření různých virů a nemocí. Král tak například říká, že oproti předchozímu roku přibylo v jejich zdravotnických střediscích dětí s těžkou formou podvýživy.
Zatímco doma by se Konžané o sebe postarali díky práci na svých drobných polích nebo jinde, v táboře jsou odkázáni právě na humanitární pomoc.
„Dospělí i děti tu umírají na podvýživu, protože se bojí vyjít i jen několik desítek nebo stovek metrů z tábora… Byl jsem v jiných afrických zemích, kde byla půda neúrodná, a tudíž byl minimální i ekonomický potenciál, ale tady je realita jiná. Rozhodnete se něco zasadit a za pár měsíců můžete sklízet. Šokovalo mě, jak je celá oblast úrodná, zelená a je tu obrovský potenciál v sektoru zemědělství,“ poukazuje tak Král na paradox, kdy lidé umírají hlady v jedné z nejúrodnějších částí země.
Potravinová krize se navíc prohlubuje v kontextu aktuálně probíhající války na Ukrajině, která ceny potravin ještě navýšila, podobně jako náklady na činnost humanitárních organizací, uvádí dále český pracovník Lékařů bez hranic.
Pro kontext - plán humanitární pomoci pro DRK získal letos zatím jen asi 34 procent potřebných peněz (766 milionů dolarů), uvádí data Úřadu pro koordinaci humanitárních záležitostí.
Konflikt v Súdánu
Násilí mezi súdánskou armádou v čele s generálem a vůdcem země Abdalem Fattáhem Burhánem a povstaleckými jednotkami s jejich generálem Mohamedem Hamdanem Dagalem si od poloviny dubna vyžádalo tři tisíce obětí a šest tisíc zraněných.
Místní se nicméně vracet do svých domovů bojí. Podle UNHCR jim může ze strany ozbrojených skupin hrozit únos, nebo dokonce i zabití.
Podobné svědectví přinesl letos na jaře i francouzský deník Le Monde. Konžané v Ituri vynechávají i návštěvy kostela, prázdnotou zejí i dříve živé trhy a zdravotnická zařízení.
„V minulosti zůstávaly nemocnice po útocích prázdné maximálně dva až tři týdny. Nyní, když útoky pokračují, se pacienti bojí vůbec vracet,“ řekl pro Le Monde lékař James Semire, který pracuje ve městě Drodro v nemocnici, která je podporovaná právě MSF.
Stav nouze nepomáhá
Jak v násilí zmítaném Severním Kivu, tak i v Ituri platí již téměř dva roky stav nouze, uvádí server Africanews. Civilní správu tak nahradila policie a armáda, ale zatím bez většího výsledku.
„Většina lidí v těchto oblastech žije pod hranicí chudoby. I to je jedním z důvodů, proč se přidávají k ozbrojeným skupinám. Vydělají si více, než kdyby dřeli za pár dolarů v práci, která je například životu nebezpečná a těžká – třeba práce v šachtách a dolech –, když ve výsledku nemají žádnou vidinu na zlepšení,“ vysvětluje Král motivaci některých lidí bojovat.
Po rok trvajících střetech mezi vládními jednotkami a M23 v Severním Kivu je od března situace po dohodě o příměří relativně klidná, píše britská BBC. Přesto podle twitterového účtu Kivu Security Tracker, společného projektu výzkumné organizace Congo Research Group a Human Rights Watch, k útokům dále dochází.
Na výzvu ze strany konžské armády, aby se M23 a další skupiny rebelů odzbrojily, reagoval lídr povstalců Sultani Makenga na začátku července odmítavě.
Podle Norské rady pro uprchlíky tak kvůli nestabilitě východu DRK muselo své domovy opustit již 5,6 milionu lidí a konflikt je jedním z nejpřehlíženějších na světě.
