Článek
Ani téměř měsíc od útoků teroristů z Hamásu na izraelské civilisty a od začátku izraelské odvety nestačil k tomu, aby se podařilo obnovit zásobování Pásma Gazy. Omezené dodávky nestačí plnohodnotně pokrýt potřeby více než dvou milionů obyvatel palestinské oblasti.
Tlak na Izrael, aby se situací něco dělal, se ale na mezinárodní scéně stupňuje. Americký ministr zahraničí Antony Blinken už v pátek uvedl, že jsou „humanitární přestávky“ v konfliktu „rozhodující“ pro ochranu civilistů a zvýšení dodávek pomoci. V pondělí na svět ve společném prohlášení apelovalo několik organizací OSN, situaci označily za „hrůznou“.
Seznam Zprávy situaci v regionu rozebraly s logistikem humanitární organizace Lékaři bez hranic (MSF) Zdeňkem Müllerem, který se v roce 2019 účastnil mise v Pásmu Gazy a v regionu má stále kontakty. Pracoval i v dalších zemích Blízkého východu.
Konvoje s humanitární pomocí míří přes hraniční přechod Rafáh pořád velmi sporadicky, navíc začaly proudit až po několika týdnech od začátku války. Je pomoci podle vás dost?
Absolutně ne. K otevření koridoru sice došlo minulý víkend na krátkou dobu a my jsme evakuovali 22 našich mezinárodních pracovníků MSF, zároveň jsme je ale nemohli zatím nahradit. Tým k vystřídání tak stále čeká na území Egypta.
V Pásmu Gazy operuje i několik stovek vašich místních spolupracovníků. Co podle nich nejvíce v současnosti chybí?
Prakticky všechno. Zásadním problémem v tuto chvíli je pitná voda. Chybí nicméně i léky, zdravotnické vybavení. Zkrátka všechno.
Zdeněk Müller je stavební inženýr a pro Lékaře bez hranic pracuje jako logistik. Má zkušenosti z misí v Pásmu Gazy, Libanonu nebo na irácko-syrském pomezí.
Moc konkrétních zpráv, jak probíhá samotné doručování humanitární pomoci přes hranici, nemáme. Vy jste nicméně logistik a máte zkušenosti přímo z Pásma Gazy. Jak celý proces vypadá?
Řekl bych, že přes hraniční přechod nelze pustit skoro nic. Před eskalací projížděly denně přes Rafáh stovky kamionů, byť to nebylo vždy jednoduché, ale teď nula. Když se otevřou hranice, pak mohou projet jen jednotky aut.
MSF jsou v kontaktu s izraelskými a egyptskými úřady i úřady Hamásu. Snažíme se vyjednat, aby se cesta (pro humanitární konvoj) otevřela. V současnosti je to ale složité. Dokážu si představit, že všechny strany mají strašně moc požadavků a než se všechny vyřeší, trvá to.
Často se také hovoří o důsledných kontrolách ze strany izraelské armády. Jak podle vás vypadají a probíhají i ze strany Hamásu?
Řekl bych, že přestože mohou být kontroly izraelské armády přísnější, probíhají dost podobně jako na kterékoliv jiné hranici. Musíte mít v pořádku dokumentaci, náklad se kontroluje i fyzicky, myslím si, že dochází k namátkovým náhledům.
Pokud vezete například citlivý materiál, jako třeba léky v chladovém řetězci, tak musí být v zapečetěném boxu. S úplně stejnými procesy mám zkušenost i s Hamásem. Jejich ozbrojené složky požadují dokumentaci jako jakákoliv celní kontrola.
V rámci izraelského protiútoku dochází mimo jiné i k ostřelování civilních objektů. Několikrát už se staly terčem i nemocnice, jak uvádí UNRWA. Izraelská armáda nicméně od začátku poukazuje na existenci souvislého komplexu tunelů, které se často nachází právě pod civilními objekty. Vy máte zkušenost z několika tamních nemocnic. Setkal jste se s tím, že by byly pod vašimi centry tunely?
Intenzivně jsem působil v nemocnici al-Awda na severu Gazy a mohu dát ruku do ohně, že tam žádná vojenská přítomnost, a to jakákoliv, nebyla. Vím to zcela jistě, protože kvůli přetížení nemocnice probíhala dostavba dvou pater a vodních zásobníků. Kdyby pod nemocnicí něco bylo, tak by se budova do tunelů propadla.
Skrznaskrz jsem také prolezl nemocnici al-Nasser v jižní části Gazy, protože se v ní plánovala rekonstrukce. Žádné zavřené nebo tajné dveře jsem tam také neobjevil. MSF si navíc zakládají na tom, že v takovýchto podmínkách nepůsobí.
Co z vašeho pohledu logistika znamená, že v nemocnicích dochází veškerý materiál a někde není ani elektřina. Co se v takových situacích dá dělat?
Nutno říct, že my se snažíme být na tyto situace vždy připraveni. Přestože se na všechno vždy připravit nedá a navíc na nekonečně dlouhou dobu. Ve skladech proto máme vždy extra zásoby pro tyto situace. V nich jsou například zásoby nad běžný rámec, připravené generátory a zásoby nafty. Máme také vždy připravené zdravotníky, kteří jsou schopni se sbalit a přiletět do 24 hodin. V takových chvílích také intenzivně spolupracujeme s místními úřady. To ale v těchto podmínkách není možné.
V souvislosti s civilisty v Pásmu Gazy se také často zmiňují osudy desítek dětí v inkubátorech, až dojde v nemocnicích elektřina. Máte o těchto případech nějaké zprávy?
Miminek, která jsou odkázaná na inkubátory, je podle našich zdrojů v Pásmu Gazy kolem 130. Zároveň je tam asi 50 tisíc těhotných žen, což je samo o sobě velmi problematické, protože ty mohou porodit kdykoliv. Nedokážu si to upřímně představit.
Výpadky elektřiny sice byly v Gaze vždycky, takže každá nemocnice má záložní systém, jenže když vám dojde nafta, tak to je konečná. Nejde ale jen o inkubátory. Nebudou pak fungovat ani dialyzační nebo anesteziologické přístroje. A když si nemůžete při operaci ani svítit, tak to je velký průšvih.
Některé nemocnice navíc fungují jako lokace, kam se místní uchylují do bezpečí. Jak v takových podmínkách nemocnice fungují?
Ne moc dobře. Zažil jsem to na předchozích misích, kdy byla kapacita v nemocnicích překonána dvakrát nebo třikrát. Pacienti pak leží všude, kde se dá. Pásmo Gazy je navíc specifické v tom, že je přeplněné. Neexistují evakuační zóny a samotné nemocnice ani nemají zásady, jak stavby umisťovat, jaká mají být prostranství a únikové východy. Nedokážu si to představit. Musí to být strašné.
Izraelská armáda varovala obyvatele severní oblasti Pásma Gazy, aby se přesunuli na jih. Proč tak někteří neučinili?
My si to v Česku nedokážeme představit. Sedneme do auta nebo autobusu a jedeme, kam se nám zachce. V Gaze to ale není tak lehké. Například když máte nemocného příbuzného, tak ho zkrátka neopustíte.
Někteří nechtějí odjet, protože ani na jihu nemají jistotu, že tam je bezpečno. Kdo vám zajistí, že se vám o dvacet kilometrů dál nic nestane? Nikdo. Navíc jsou to jejich domovy.
Utíkat nechtějí ani naši zdravotníci. Drží to tam, aby nemocnice nezavřely úplně. Snadno se řekne odejděte, ale není to jednoduché.
Dalším faktorem je, že jde o dva miliony lidí - dvě Prahy. Přesun je naprosto nemožný. Z předchozích misí mám zkušenost s koordinací jen pár stovek lidí a není to legrace. Musí se to naplánovat, zajistit voda, toalety a například, aby se lidé neušlapali.
Jaké máte zprávy o svých kolezích, kteří dále zůstávají v Pásmu Gazy?
Vím, že například v nemocnici al-Awda byla nařízená evakuace, která proběhla. Nemocnice ale zatím stojí a nic se jí nestalo. V celém pásmu stále pracuje asi 300 našich kolegů, kteří tamní nemocnice drží nad vodou. Komunikujeme s nimi přes telefony a e-maily. Objem pacientů a práce ale musí být hrozný.
