Lyžařská turistika bude brzy jen pro bohatší, míní rakouský expert na klima

Lyžařská střediska napříč Alpami se adaptují na čím dál méně spolehlivé podmínky, které doprovází zimní sezónu. Řada z nich dnes vlivem klimatické změny přestala být výdělečná a balancuje na hraně zániku.

„Počet skiareálů, které potřebují finanční pomoc, se stále zvyšuje,“ říká pro Seznam Zprávy rakouský odborník na dopady klimatické změny na turismus Robert Steiger, který působí na univerzitě v horami obklopeném Innsbrucku.

„Vyvstává otázka, jestli si nadále můžeme dovolit a chceme dotovat malá střediska, která slouží lokální populaci,“ doplňuje.

V rozhovoru odhaduje, jak bude sektor vypadat za zhruba dvacet, třicet let. „Je velmi pravděpodobné, že o řadu skiareálů přijdeme. Lyžařská turistika bude pokračovat, ale bude dražší než dnes a určená zejména pro bohatší zákazníky. Pro část současných lyžařů se stane finančně nedostupnou,“ míní.

Klimatické změny ovlivňují délku zimní lyžařské sezóny a spolehlivost sněhových podmínek v Alpách. Jak silně tyto dopady už teď pociťují skiareály v Rakousku a Itálii?

Sezóny jsou méně a méně spolehlivé. Lyžaři byli zvyklí, že když přijedou v určitý čas, budou mít dostatečnou jistotu, že podmínky budou příznivé. Nutno ale říct, že i to bylo většinou tak týden před Vánoci.

Na konci 80. let a na začátku 90. let jsme zažili několik špatných zim, kdy sněhu napříč Alpami nebylo dost. V té době se začalo rozšiřovat umělé zasněžování.

Nejprve to sloužilo zejména k zakrytí odhalených částí sjezdovek, těch, které leží v nižších polohách či pro období letních měsíců. Na konci 90. let a začátku nového tisíciletí se ale zasněžování začalo používat v celých lyžařských oblastech a skiareály začaly investovat do výroby umělého sněhu.

Funguje to jako záruka, že si skiareály mohou být poměrně jisté, že mohou v určitý čas zahájit sezónu. Ubytovací sektor potřebuje několik měsíců dopředu vědět, kdy se otevře, jelikož si potřebují naplánovat provoz. A to lze garantovat pouze pomocí technického sněhu. Ani vysoko položené areály nejsou schopné garantovat, že budou mít na začátku prosince dostatek sněhu. Nestačí totiž, že je chladno, potřebujete srážky.

Jaká je situace dnes?

Skiareály teď potřebují umělého sněhu více než dříve. Období, kdy je dostatečně chladno a je možné vyrábět sníh, jsou ale čím dál kratší. To znamená, že musíte zvýšit kapacitu - zvýšit počet sněžných děl, zvětšit nádrže se zásobami vody - což zvyšuje náklady na výrobu sněhu. To jsou bezprostřední důsledky změny klimatu.

Vidíme také, že skiareály mají mnohdy potíže zahájit sezónu před vánočními prázdninami, což je velmi problematické, protože vánoční prázdniny u mnohých z nich tvoří zhruba 25 % celkového obratu. Pokud o ně přijdou, je téměř nemožné zajistit, aby sezóna byla výdělečná.

Riziko pozdního otevření areálu nebo naopak brzkého zavření je čím dál běžnější, navzdory výrobě umělého sněhu. I ji totiž brzdí klimatické limity.

Existuje nějaký rozdíl mezi Itálií a Rakouskem, pokud jde o zranitelnost vůči dopadům klimatických změn?

Itálie je z hlediska srážek proměnlivější. Lyžařský průmysl tvrdí, že lyžaři jsou zde zvyklí na snímky, které zachycují pouze technický sníh, nikoliv přírodní. Mají zde roky, kdy jsou téměř bez přírodního sněhu a během zimy jsou zde odhalené travnaté svahy, což je u nás dosti vzácné. A pak mají roky, kdy je sněhu všude dost.

Kolísání je v Itálii intenzivnější. Řadu sezón neměli dostatek srážek, a proto už dříve investovali do výroby umělého sněhu.

Zasněžování bylo dříve běžnější na jihu, teď je to ale všude víceméně stejné. Co se týče klimatu, myslím, že v tuto chvíli zde nejsou výraznější rozdíly. Bude ale zajímavé sledovat vývoj středomořského klimatu. Zimu v Itálii totiž ovlivňuje zejména Středozemní moře. Pokud bude teplejší a teplejší, bude to mít dopad na okolní klima a atmosféru. To znamená, že v Itálii může být oteplování silnější, rychlejší než například na naší straně Alp.

Označil byste zasněžování za efektivní řešení nastalých změn?

Pokud si to můžete dovolit tak ano. Platí tedy, že od určité hranice, pokud je příliš teplo, sníh nelze vyrábět.

V tuto chvíli podle mého názoru neexistuje žádná rozsáhlejší studie, která by zkoumala toto téma v celých Alpách. Za současného stavu zasněžovacích systémů může být téměř každá lyžařská oblast spolehlivá, co se týče sněhu a mít dostatečně dlouhou sezónu.

Musíte mít ale finanční prostředky, které do toho můžete investovat. A zároveň mít návštěvníky, kteří budou ochotni zaplatit vyšší cenu za skipas. Jejich ceny se totiž zvyšují s tím, jak rostou náklady.

A co menší střediska, která nemají dost kapitálu? Hrozí jim zánik?

To je velké riziko. Potřebujete hodně finančních prostředků. V některých zemích máme vládní dotace pro menší lyžařské areály. V Rakousku to máme, v Itálii závisí na provincii, určitě to platí pro sousední Jižní Tyrolsko.

V řadě oblastí je politická vůle k tomu dotovat lyžařské areály, jelikož poskytují služby místní populaci, stejně jako například vnitřní plavecké bazény, které možná někdy nejsou úplně výdělečné.

Problém ale je, že počet skiareálů, které potřebují finanční pomoc, se stále zvyšuje. Po covidu máme v Rakousku na úrovni obcí méně prostředků. Vyvstává otázka, jestli si nadále můžeme dovolit a chceme dotovat malá střediska, která slouží lokální populaci. Nebo bychom se měli zaměřit na několik málo z nich.

Funguje to nyní tak, že se návštěvníci z menších, níže položených středisek přesouvají do těch větších, výše položených skiareálů a ty z toho teď těží?

Nemám žádná tvrdá data, která by ukazovala, že lidé mění menší střediska za větší. Pořád to slýcháme, ale nemám pro to důkazy. Otázka je, proč tak činí. Průzkumy ukazují, že lidé chtějí hezké počasí a zimní krajinu a místa ve vyšší nadmořské výšce jim to poskytují. Menší střediska se většinou nachází v nižších polohách, proto si lidé vybírají ty větší.

Další věc je, že větší střediska mají úspory z rozsahu. Ve srovnání s menšími lyžařskými areály mají ve skutečnosti nižší náklady na jednoho lyžaře. Mohou si tedy dovolit více investovat do výroby umělého sněhu, pořídit nové lanovky. Technické standardy a kvalita služeb jsou zde vyšší.

Samozřejmě jsou také dražší. Zákazníci ale podle mě přemýšlí na základě logiky, co za cenu dostanou. Pokud tedy skipas v areálu s 200 kilometry sjezdovek stojí na den 80 eur a v areálu s 20 kilometry 60 eur, pro řadu lidí to není takový rozdíl v ceně, aby si vybrali ta menší střediska.

Může být pro lyžařský průmysl jako takový zničující, že menší střediska začnou zanikat? Jak moc ho to může ovlivnit?

Jsou zde dvě možnosti. První je, že pokud poptávka zůstane více méně neměnná a lyžaři budou chtít stále lyžovat, zbývající skiareály budou těžit z toho, že je středisek celkově méně a konkurence je menší. Poptávka po výše položených střediscích se totiž zvýší.

Problém spočívá v tom, že řada menších středisek leží v blízkosti větších měst, jako je Vídeň, Mnichov nebo Milán, kde se soustřeďuje hodně lidí. Pokud zavřou, lidé budou muset za lyžováním dojíždět déle. Pokud jedou na dovolenou, bude jim asi jedno, jestli pojedou dvě nebo pět hodin. Když ale chtějí jet na den, aby se naučili lyžovat nebo naučili děti lyžovat, už to pro ně může být příliš drahé.

Potřebujeme nedaleká střediska, kde se lidé mohou učit lyžovat, aby pak mohli jezdit do větších středisek. Ztratíme-li menší lyžařská střediska, hrozí, že se bariéry pro to začít lyžovat i u lyžování zůstat budou dál zvyšovat a méně lidí bude ochotno investovat tolik času a peněz do této aktivity. Neznamená to, že přijdeme o lyžaře, bude jich ale méně, jelikož ne všichni jsou tak náruživí.