Luxusní důchod ve vile s výhledem na moře. I tak si žijí padlí diktátoři

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pokud srílanský prezident zamíří do Saúdské Arábie, jak se spekuluje, stane se dalším z řady padlých vůdců, kterým pouštní království nabídlo azyl. Radžapaksa sice nejdříve zamířil na Maledivy a poté do Singapuru, podle tamní vlády je ale v městském státě v jihovýchodní Asii pouze jako soukromá osoba a nepožádal o azyl.

Agentura AP citovala jednoho z maledivských představitelů, podle něhož míří Radžapaksa do saúdskoarabské Džiddy. Připojil by se tak k dalším svrženým lídrům, kteří v Saúdské Arábii buď dožívali, nebo si zde dali pauzu před pozdějším návratem k moci.

V osmdesátých letech království nabídlo útočiště brutálnímu ugandskému diktátorovi Idimu Aminovi, v novém tisíciletí vůdcům Pákistánu a po vlně arabských revolucí zde našli azyl diktátoři vyhnaní z Tuniska a Jemenu.

„Tato politika přijímání vyloučených a nepopulárních vůdců z celého světa odráží tradiční vnímání saúdského vedení jejich země jako neutrálního a apolitického prostoru,“ řekl serveru Middle East Eye Andrew Hammond, historik z Oxfordské univerzity a expert na Saúdskou Arábii. „To na jedné straně znamená, že nemohou existovat politické strany, protesty, petice a další moderní fenomény související se zastupitelskou politikou. Na druhé straně to ale znamená, že země může být otevřená a vstřícná lidem z mnoha vrstev a původu, pokud se vyhýbají politice nebo jednají v rámci linií schválených vládou,“ vysvětlil.

Ve většině případů tráví svůj politický důchod v Saúdské Arábii svržení diktátoři na účet tamní vlády.

Například výše zmíněný Idi Amin, jehož osmiletá hrůzovláda byla charakterizována rozsáhlým porušováním lidských práv, korupcí a vraždami, strávil poslední dvě desetiletí života v přístavním města Džidda.

Amin žil v luxusní vile s výhledem na Rudé moře, kromě bydlení mu saúdští vládci platili i štědrou měsíční rentu. „Vedu klidný život oddaný mé víře, islámu a Alláhovi,“ řekl v roce 1999 Amin v rozhovoru pro ugandský list Sunday Vision. Prozradil v něm také, že je spokojen s tím, co dostává, a že mu Saúdská Arábie platí dokonce školné pro mnohé příbuzné v Ugandě.

Ještě méně se toho ví o Zinu Abidínu bin Alím, zkorumpovaném vládci Tuniska, kterého ze země vyhnalo arabské jaro v roce 2011. Muž, který vládl Tunisku dlouhých 23 let, zveřejnil jen jeden snímek před devíti lety, na němž s úsměvem pózoval v pruhovaném pyžamu.

„Jako kolegové autoritáři se Saúdové vcítí do hrozby lidových nepokojů a upřednostňují bezpečnost režimu před vším ostatním. Ti, kteří skončili v důsledku lidových nepokojů, často našli útočiště v království,“ řekl MEE Andreas Krieg, odborný asistent na katedře obranných studií King's College London. „Saúdové se považují za kontrarevolucionáře, kteří se snaží chránit autoritářský status quo,“ myslí si Krieg. Proto se podle něj dokážou vcítit do role těch, kteří čelí lidovým revolucím.

Najdou se ale i vůdci, kteří si v saúdském exilu jen odpočinou, aby se následně vrátili k moci.

To byl případ pákistánského premiéra Naváze Šarífa, který byl sesazen v roce 1999 kvůli obviněním z korupce a únosu. Do exilu v Saúdské Arábii odcestoval i s 18 členy své rodiny. Jeho nástupce Parvíz Mušaraf ve svých pamětech napsal, že kdyby nezasáhl tehdejší saúdský král Fahd, byl by Šaríf ve své zemi popraven.

Saúdové nabídli později azyl i Mušarafovi obviněnému z velezrady.

Šaríf se ale dokázal v roce 2008 vrátit a pět let byl hlavním opozičním vůdcem, než se v roce 2013 opět ujal vedení země. V Saúdské Arábii s ním pobýval mimo jiné jeho bratr a současný pákistánský premiér Šáhbáz Šaríf.

Výše citovaný historik Hammond poukazuje na to, že se v posledních 20 letech snaží podobnou roli jako Saúdové hrát i vládci Spojených arabských emirátů a Kataru. Tato snaha podle něj spadá do širší strategie stát se turistickými magnety a také místem důležitých politických jednání, kde se řeší probíhající konflikty.

Katar se tak ujal vůdčí role při jednáních s představiteli afghánského hnutí Tálibán, jehož přední členové zde strávili řadu let po nuceném útěku ze země po americké invazi v roce 2011.

Padlí diktátoři jsou pro Saúdskou Arábii či Katar důležití i proto, že jí poskytují kontakty na elity svých zemí; Saúdové tak mohou lépe ovlivňovat tamní postrevoluční politický vývoj. A tuto schopnost mohou ocenit i Američané, dlouholetí spojenci saúdskoarabského království.