Článek
Čtyřiadvacetitisícové město Olešky leží na levém břehu řeky Dněpr, tedy na území okupovaném ruskými vojáky. Město se po rozlití Kachovské přehrady ocitlo pod vodou, pomoc od okupantů ale zoufalí lidé očekávat nemohou.
Seznam Zprávy mluvily s Viktorií, dcerou jednoho z tamních občanů, který je nyní vězněn Rusy. Mladá žena sleduje situaci z polského exilu a vedla telefonické rozhovory se sousedy, kteří jsou uvězněni na střechách svých domů.
Viktoria přiznává nenávist, kterou teď k Rusům cítí. „Mého otce před víc než rokem vzali do zajetí a teď mu hrozí dvacet let vězení. No a teď mi zatopili celé moje město a dalších osmdesát obcí,“ vysvětluje své pocity.
Jaký je aktuální stav v oblasti?
Moje rodné město Olešky, stejně jako přilehlá vesnice Solonci, je úplně zatopené a lidé sedí na střechách. Podle toho, co jsem četla, tak tam zahynulo už minimálně deset lidí, mezi nimi i máma se dvěma dětmi (dvojčaty), kteří se utopili. V Chersonu je situace o něco lepší.
Vy jste si s několika lidmi volala. V jaké jsou situaci?
Můj dvoupatrový dům, kde teď žila kamarádka mojí mámy se svým mužem, je kompletně zatopený. Teď ve 13:00 jsem dostala SMS, že máme metr vody na půdě.
V oblasti zůstává ještě manželova babička, ta žije v bytě v pětipodlažní budově – mají zatopený sklep a přízemí, ale lidé v panelácích se mohou dostat aspoň do vyšších pater a čekat tam. Ti, kdo žili v domech, mají zatopeno všechno kromě střech, takže teď sedí na nich a křičí o pomoc.
Ukrajinské město Olešky je po zničení Kachovské přehrady pod vodou.Video: Seznam Zprávy
Co mám informace, ruská armáda aktuálně nedovoluje opustit město nikomu, kdo nemá ruský pas. Takže kdo se chce evakuovat, má smůlu. A ještě navíc region ostřelují.
Takže lidé nemají kam utéct?
Většinou ne. Některým se podařilo dostat se na člunech do centra Olešek, kde je otevřená škola pro lidi, kteří utíkají. No a dnes starosta našeho města napsal, že Rusové tuhle školu, kde se lidé snažili zachránit, ostřelovali.
Co teď lidé v okolí cítí? Jsou naštvaní, nebo rezignovaní?
V tuhle chvíli lidé prostě čekají na pomoc, která ale nepřichází a nemůže přijít ani z pravého břehu Dněpru, takže si teď všichni pomáhají navzájem. Kdo má signál, píše zprávy na instagram a telegram. Na telegramu vznikla skupina, kde si lidé píšou adresy a co potřebují – protože většina je třeba i bez jídla, bez vody i bez světla. Abych řekla pravdu, ani nevím, co se v takové situaci dá cítit.
Čím se lidé v oblasti živili? Bojí se teď o budoucnost, že nebudou mít žádnou obživu, zvlášť zemědělci?
Myslím, že teď se lidé bojí především o svůj život a moc nepřemýšlí o budoucnosti. Třeba babička mého manžela, která v oblasti zůstala, je penzistka. A my jí teď ani nemůžeme nijak pomoct, dokonce ani poslat peníze, protože v oblasti se nedá platit ukrajinskými platebními kartami.
Zprávy z bojiště
Ruské zdroje tvrdí, že v noci ze 7. na 8. června ukrajinské jednotky intenzivně zaútočily v novém úseku fronty v Záporožské oblasti. Snímky naznačují, že do boje mohly být nasazeny i tanky Leopard.
Mámina kamarádka, která bydlela v našem domě, kvůli nepřetržitému ostřelování zůstávala zavřená doma. Její manžel bral úplně libovolnou práci, sbíral jahody nebo opravoval střechy poškozené střelami – i tu moji –, i když neměl ani pořádné materiály, které by mohl použít. A tak se mu dařilo vydělávat aspoň na jídlo.
Jak se cítíte vy, když to celé sledujete?
Upřímně? Nenávidím Rusy za všechno, co udělali. Mého otce před víc než rokem vzali do zajetí a teď mu hrozí dvacet let vězení. No a teď mi zatopili celé moje město a dalších osmdesát obcí.
Včera jsem dostala video mého domu. Naštěstí se mámině kamarádce a jejímu manželovi podařilo evakuovat a stihli vzít i naši kočku, o kterou se starali. Ale dva mí psi zůstali v domě a já netuším, jestli jsou pořád naživu, nebo se už utopili.
Takže ano, cítím prostě nenávist.
